k212

Jsem vyléčenej ... tak to je hláška, co dlouho nezapomenu a taky Mlíčnej bar a Moloko koktejl. Fenomén zvaný Mechanický pomeranč, mě dostal také. Díky svému ohromnému satirickému nádechu, díky své ironické rejpavosti, díky kopě sarkasmu. A trochu mě rmoutí, že film byl ve své době skutečně nepochopen (kým to už je věc druhá)...

Trainspotting je jeden z mála odlehčených filmů o drogách, který skutečně nemám ráda. Ano, je to čistě osobní záležitost, ale přece. V době, kdy tohle dílko vrazilo do českých kin, bylo povinností každého středoškolského studentíka vidět ho, i já jsem vyrazila, i mě se tehdy dost líbil, protože byl cool a šmrncovní. Stal se kultovní záležitostí, značil revoltu proti světu dospělých kravaťáků a "normálně" fungující společnosti, avšak nezanechal hlubší či silnější poselství, ale na to jsem přišla až nyní, když jsem film shlédla znovu po dlouhé odmlce. 90% lidí se u tohoto filmu baví, což si myslím je záměr a sráží tak problematiku drog na minimum a značně ji bagatelizuje, a když už teda chce být poučný tak sem tam nechá někoho umřít nebo prožít bad trip v záchodě (který je ve výsledku vskutku komický). Plusem tohoto jakoby buřičského dílka jsou herecké výkony Ewana McGregora a Roberta Carlyla. Kamera, hudba a režie jsou taktéž prvotřídní ... ale prostě Trainspotting dle mého nározu rozválcoval Requiem za sen, který má daleko větší výpovědní hodnotu a který neuplatňuje pouze sázku na jistotu v podobě mladické revolty.

Jedině tímto filmem na mě tandem Hřebejk - Jarchovský skutečně a hluboce zapůsobil (zatím ... 2006). A myslím, že po Nejasné zprávě o konci světa je tohle jedno z mála děl česko-slovenské provenience, které má nadnárodní aspirace, má co sdělit a ukázat všude na světě. Toť vše.

Skutečně jsem nevěřila, že se i do takové fresky osudů podaří Stoneovi nacpat jeho typický režijní styl, který si dovybrousil na o rok mladších Zabijácích. Zrychlené a zpomalené záběry, sem tam černobílá dokumentaristika (zde reprezentuje převážně halucinační sny a vojenské akce), ale jen pro vyjádření momentálního stavu, nálady. Na počátku vás ochromí propracovaná statická filmařina krajiny, lidé pracující na rýžových polích, žijících ve svých chatrčích to vše za doprovodu zajímavé hudební složky. Pak přichází Vietkong, vládní armáda a Američané a rázem se mění charakter snímání, nebýt komentáře hlavní hrdinky,vše by spíš hrálo na kašírovaný dokument o válce a jejím zázemí (šmelina, prostitutky atd.) Poslední část filmu, tedy dovětek z Kalifornie, je už čistě melodramatická a chaotická záležitost, která stojí hlavně na vnitřním boji vietnamského veterána a na vnějším rozkladu jeho rodiny - zde se Stone vyřádil asi nejvíc ve svých režijních exhibicích. Na stranu druhou na mě tento film působí hodně umírněně oproti jiným, asi za to můžu "děkovat" knižní předloze, která má co říci, ale nedělá to maximálně naturalisticky, i přestože je sepsána ze skutečných vzpomínek. Stone si knihu převedl do scénáře, což je další fakt, který mě dost překvapil, protože mě to u něj přijde jako akt momentální nostalgie a něhy - nevím zde je to správné slovo, ale prostě mě jiné nenapadá. Neznámé vietnamské tváře herců odvedly nadstandardní práci, T.L. Jones se stal po tomhle filmu definitivně a zaslouženě modlou páně režiséra a Joan Chen coby matka hlavní hrdinky také odvedla zajímavý part. Jedna má výtka směřuje k suvéréní angličtině, kterou na mě vypálili Vietnamští domorodci, aby pak v komunikaci se skutečnými Američany skoro neznali jediné slovo. U hlavní hrdinky se to snad dá pochopit, ale u ostatních?! Na druhou stranu je mi jasné, že masové publikum v anglofonních zemích prostě titulky asi nerado :-( - ale mě ten dabing prostě štval.

Portishead to je pro mě kult, fenomén a úžasně depresivní vzpomínky na má pubertální léta, kdy jsem je v cd-přehrávači smažila pořád dokola. Tehdy pouze zvukový záznam z koncertu + studiovky. Hudební video se mi do spárů dostalo teprve nedávno no a BOMBA. Má to atmosféru, má to švih, je to dobře sestříhaný a prostříhaný, hudbu snad ani nemá cenu komentovat, protože všichni vědí, že symfonický orchestr nakopl Portishead do nehorázně originálních hudebních výšin. "By the way - thank you for comin'. We all know this is a shit..." - jediná souvislá nezpívaná věta z koncertu. Jo, je to o póze, ale proč ne!

Já nevím ... v podstatě mi Jim Carrey vyhovuje daleko víc ve svých umírněných rolích, protože zvířecího detektiva a blbce blbého jsem poslala do kytek už při prvním shlédnutí. V podstatě mi na tomhle filmu nic nevadí, má krátkou stopáž, je celkem vtipný, má sociální zabarvení a naučnou pointu. No budiž, přesto je to kus, který si asi znovu nepustím, protože mu pro atraktivnost něco chybí!???

Další poskakující kamera, další česká televizní břečka, která je zasazena do rádoby atraktivního prostředí, herecké tváře existující tu jen a pouze jako ozdobný artikl, dialogy, které jsou nesmírně trapné ... mám pokračovat? To bych si možná tu jednu hvězdičku rozmyslela a dala odpad!

Ano klišé, ano slzopudná romance, ano, ano, ano ... Odpovídám na tisíce dalších výtek. Avšak film má nesmírně silnou atmosféru, která je jednak daná výtečnou a detailní práci s exteriéry, konkrétně s architekturou domů ... a pak také étericky půvabným dialogem dvou lidí z různých mírně vzdálených časových rovin - dialog, který se skrze nápadité filmové prostředky stává dialogem téměř tváří v tvář současným. A herci ... tentokrát jsem nedokázala najít nikoho, kdo by byl jen na ozdobu. Keanu Reeves ztratil svoji sošnou tvář a-lá Neo (která mě nikdy neseděla) a přešel do roviny, kterou jsem u něj snad nikdy nezažila, Sandra Bullock naštěstí není potrhlá romantička - ve výsledku jsou oba civilně příjemní. A časové paradoxy??? Sama nechápu o co jde a nebudu předstírat, že to vím, je mi to fuk... Pokud člověk nepřistoupí na pravidla nastolená od prvních okamžiků, těžko bude pro něj film snesitelný. Dům u jezera mě překvapil, protože jsem od něj nic zásadního nečekala a vlastně jsem ráda, že jsem nezasažena originálem Il Mare, možná bych pak film proklínala.

Německý televizní naturalismus aplikovaný na seriál Die Cleveren Pravidlo č.1: ukaž co můžeš, hlavně hodně krve, kvantum mega uchylných vrahů, jejich zaslouženou a rychlou likvidaci, utrpení obětí (tedy to, co sítem amerického televizního debaklu zaručeně neprojde). Pravidlo č. 2: nechej zemřít alespoň jednoho z hlavních hrdinů a udělej to způsobem, který je naprosto nepateticky a nehrdinský (protože tak umírají pouze američtí kolegové). Pravidlo č. 3: zásadně nevyužívej moderních až módních filmařských postupů (jako jsou filtry, ruční či digitální kamera atd.). Pravidlo č. 4: časem udělej z hlavních postav lidské chcípáky, kteří řeší své problémy alkoholem a rozbroji v zaměstnání. Pravidlo č. 5: to vše nech v naprosto přirozených reáliích, v ošuntělých ext-interiérech, ať to působí dostatečně realisticky. Born a Glaserová jsou typickým příkladem, že takhle to skutečně může v německém seriálu fungovat. Startujeme na jasné tandemové čáře – racionálně-logický princip je zastupovaný mužem-psychologem, spontánně-intuitivní princip je zosobňovaný ženou-policistkou (ovšem časem se ručka váhy občas vychyluje sem i tam). Doplňují se, občas se řádně zhádají a efektivně pošlou do píp, občas zavtipkují, ale jeden bez druhého jen těžko profesně a vlastně i osobně existují. Chytají hustý týpky, kteří své oběti skutečně nešetří, z velké části jsou duševně choří, z velké části zaslouženě umřou. Už jen sám o sobě tento fakt mluví pro hodně drsnou podívanou. Ta je z velké části podporována hodně realistickým prostředím - paneláky, staré periferie velkých měst, ošuntělé interiéry a naprosto nekašírované exteriéry - které konkrétně českému divákovi musí být směšně povědomé (obzvlášť, když tandem vyjede za prací na německý venkov). Seriál v podstatě vůbec nesází na akci, nýbrž na proces vedoucí k odhalení vraha, který se obvykle sestává z psychologického profilu a následného hledání dle stop, které hledaný zanechal. Časem je děj „vylepšován“ osobními problémy hlavních hrdinů, jejich občasnými emočními či alkoholovými excesy a vše vrcholí WARNING SPOILER dvoudílovým neheroickým umíráním jednoho z hlavních hrdinů na jednotce intenzivní péče. Po stránce filmařské je seriál podprůměrný, v rámci televizní tvorby standardní, ve všech sériích v podstatě nenajdete jakoukoliv vychytávečku – vše je dost statické, hudba téměř žádná nebo neznatelná, vizuální styl neslaný-nemastný. I přes všechna tato negativa jsem u tohoto seriálu vydržela, což je u mě dost obtížné, protože obvykle ztrácím –v závislosti na časovém aspektu- zájem po dvou-třech dílech. Neviděla jsem všechny díly, ale nejlepší je -dle mého názoru- série třetí.

Proboha živýho, co ta poskakující kamera, to má být jako zachycení reality??? U dogmatiků to chápu, v mainstreamovém komerčním televizním seriálu to působí jen lacině a hlavně samoúčelně s nádechem exhibice (druh tohoto snímání neustále strhává pozornost od neduchaplného až stupidního děje). Tragédie, jen z nostalgie po ČT produkci dávám *.