radektejkal

Solidní dokument; obešel bych se i bez herce a procesu malování, zvolil bych jiný způsob snímání obrazů (přemíra detailů, málo času pro celek).

Po roce či dvou jsem opět vyšel do kina. Na pokladně mě místo paní pokladní však uvítal nápis (opisuji to z mobilu, neboť teprve dnes jsem se dozvěděl k čemu ta věc vůbec je): Od 1. října 2022 prodej vstupenek v Kině Vysočina pouze z prodejního automatu (to bylo černě a nyní červeně) Platba možná jen platební kartou (a opět černě, jenže jiným písmem) Děkujeme za pochopení (a podpis) Kultura. Protože jsem kartu neměl, vypsal mi lístek ručně uvaděč, který mi dal i kartu "Přítel filmu" a tím i slevu 20 Kč. A teď k filmu! A co když ještě ne! Před promítáním jsem se šel podívat ven, kde jsme před 55 lety čekávali na holky. A co vidím! Vidím, že nevidím plastiku, která tam stávala od jeho otevření v roce 1963. Šel jsem se informovat k již známému uvaděči, který mě ujistil, že tam dosud stojí. Ano, byla tam, jenže zarostlá keři a  ve večerním šeru téměř neviditelná... Sám film byl pro mě pocitově hodně rozporný. Individuální příběhy utečenců, jedinců či rodin, jsou seskupovány, redukovány, zřetězovány do určitých akcí. A samozřejmě i protiakcí. Nic se tu nereflektuje, žádná akce není zdůvodněna, je to obnažený akční film. Pokud je reflexe ponechána divákovi, jak má odpovědět na otázky: Skutečně utíká zelenou hranicí (v českém názvu "zelená" chybí, zřejmě známe jen "rudou") tolik žen v pokročilém těhotenství? Tolik llidí se topí v suwalských bažinách? Kolik je v Polsku frankofilních rodin, jejichž děti rapují spolu s emigranty? Pokud je jedinou odpovědí, že Polsko přijalo poté 2 000 000 Ukrajinců, je to odpověď nedostatečná.

Na pozadí všech aktivit je zločin, jinak nehne nikdo ani prstem. Podle majetku a moci poznáte je! Sám ale nevím, proč bych se tím měl zabývat, když do skupiny příznivců majetku ani moci nepatřím. A že odhalil spletitou síť! - sotva tak jedno vlákno. Mnohé Dylanovky už jsou populární jako Ryvolova Bedna od whisky, jiné bohudík dosud ne.

Průměrný dokument temné stránky Marie Terezie, která stejně moc světlých stránek neměla. Fakta měla být podána v časové ose (Z Prahy se měli všichni Židé odstěhovat do tří měsíců, z celé země do půl roku - tj. mimo Mocnářství.) Máňa měla na Židy pifku, která se ještě prohloubila poté, co musela interdikt po třech letech odvolat. Její zobrzení jako zatvrzelé a zárovreň rozmarné osoby tu asi byl na místě.

Radvanský prošel šesti koncentráky... a po letech tvrdí, že to, co se tehdy stalo dosud (plně) nepochopil. Snad by tu mohl pomoci židovský koncept "dědičného hřích", podle nějž bychom za to nutně mohli my všichni: nejen nacisté, ale i  židé a křsťané, a já a ty. Také mu není (alespoň to říká) jasné, proč jeden Němec je takový a jiný onaký, nebo jeden Němec je někdy takový a jindy onaký. To by nám mohly objasnit Stevensonovy novely, především Jekyll a Hyde.

Jen tak. Koukání na obrázky a myšlení na něco jiného. Do toho stavu degradovala tahle detektivka dicela rychle. A navíc mi došly cigaretové papírky. Snad by se to dalo snést s herci z doby před padesáti lety.

To se nedá kritizovat, to se musí vidět. Popelka je mág a dalších 250 muzikantů (někdo to spočítal, jen nevíme, jestli včetně Popelky nebo bez něho), Komu by se to nelíbilo! Sprächgesang se mi líbil! Jako teenager jsem si koupil "Verlärte Nacht", už nevím jestli v NDR nebo Supraphonu; myslím, že i tehdy začalo mé proti-mozartovské tažení.

V kolika verzí, kolik zpěváků, v kolika stylech a aranžmá u jedné písně, Waltzing Matilda; a právě tolik - ne-li mnohem víc - je variant milostného trojúhelníku: matka, její syn a jeho žena, ale tahle píseň se jmenuje Stárnutí k smrti (Alzheimer je jen subvarianta). Slavík v zájmu košatosti příběhu přibírá vnuka (ti většinou v chybí) a ošetřovatelky (v širším smyslu, ty chybí jen zřídka). Vyuštěním jsou jen dvě možnosti: matka zemře doma, matka zemře v ústavu. Pokud zemře doma, potom v mezidobí dojde k rozchodu muže a ženy. Žena argumentuje: když v obou případech zemře, proč ji mít doma? Protiargumentace je obtížná. Pokud se zdaří, následuje další argument: proč si tím ničit vlastní života? Na to se už sotva co dá říct.

Film, který v podstatě nijak nereflektuje českou předválečnou společnost. Každopádně však podává dosti obsáhlou a přesnou zprávu o české společnosti současné. To za první. Za druhé víme, jak těžké je udělat dobrý film, co všechno musí mít a co mít nesmí. Jak se ale z toho vybabrat, když není vize, není talent, nejsou herci ani režiséři. Jedinou šancí je terapie šokem: volba tématu, které je svým způsobem tabu, byť tabu u konce svých sil, něco ne-obvyklého a ne-řestného, něco do očí bijícího (a tento film bije do očí dost), něco čím je třeba se zabývat, aby nebylo nutno se zabývat něčím jiným, životu náležitějším. Doufám, že se nedožiji doby, kdy na občance bude fotografie mojí tváře a mého pohlaví. Do této doby mi stačí Freudova teorie bisexuality, intersexualita tohoto filmu nepřesahuje návštěvní dobu muzea vývojových tělesných vad.

Na zkoušku jsem si pustil třetí díl, ale brzy zjistil, že tohle je právě to, co mě na filmu vůbec nezajímá - pokud si ho ovšem nechci zhnusit, a to opravdu nechci.