radektejkal

Vyhýbám se sice (pokud to jde) jiným filmům než hraným, ale Satie je prostě Satie, a na toho bych se "koukal", i kdyby se k tomu promítal šumící palach, mraky na obloze či kácení stromů po kůrovci.

Nejsem si jist, zda použít postupy ze "Satanského tanga" na "Pošťáka" je to pravé ořechové - ale možná právě v tom je ta pointa. Ani si nemyslím, že je tento postup možno považovat za "noir", i když černé je tu opravdu hodně; na noirovou detektivku tu chybí jeden ze základních parametrů, a tím je pohyb a švih. Neznám detektivku střízlivěji a věcněji napsanou než tuto, lyrika absolutně žádná. Samozřejmě, film staví na jiných parametrech; statičnost patrná i v akčních scénách, ale vede k jinému plánu. V něm bych se přiklonil k Marigoldovi*****, ne však bezpodmínečně. Každopádně vstup do děje je (téměř) stejně impozantní jako u Werckmeisterových harmonií.

Schizofrenie má spoustu podob, náboženství a sex většinou nechybí. Sebepoškozování také patří k věci. Zřejmě se jedná o film pro úzký okruh lidí, kterým Veroničiny problémy nejsou až tak cizí. Kdo je z jiného světa, řekne mu film možná něco o problémech z jiného světa. Mě neoslovil.

Bob Dylan zpívá (na nohých koncertech až dosud), že časy se měni a první budou poslední. A kdo tedy bude první, když dnešní poslední už nebudou? Tím už se nezabývá. Nicméně ti, kteří mu to kdysi brali, si dnes už nejsou tak jisti. A když už jsme u té hudby, musím se zeptat garmona, jak se jmenuje ta dvoustrunná ur-kytara. Njevíc se mi líbila píseň: Pocta stresovačům prasat. A také e třeba mít na paměti, že před ochutáváním kořalky se nestači pokřižovat jednou, je třeba třikrát.

Mari Törőcsik (zemřela před 2 lety); filmy, které jsem viděl a ve kterých hrála, jsem hodnotil: 1 x ***, 7 x **** a 4 x *****. Tady ale nehraje, tady se vznáší. Trochu trudomyslně, trochu úporně, občas do něčeho narazí, ale pořád se vznáší. A není to úlet, je to skutečný let, let nad životem a všemi vztahy, které postupně ztrácejí na významu. Někdy letí tak nízko, že se bojíme, aby nenarazila do předmětů denní potřeby, jindy tak vysoko, že se mnozí úzkostně ptaji: paní Dérová, kde jste? Autorský film Gyuly Maára je koncipován jako zátiší, v němž všechny věci (především zrcadla, ale i jiné artefakty) představují buď odrazový můstek nebo přistávací plochu. Mari Törőcsik však nepotřebuje jedno ani druhé.

V oblasti detektivek je tohle jediný seriál, na který - po inspektoru Leclercovi - je pro mě přijatelný.

Film propjuje dva frekventované literární/filmové diskursy: "Návštěva staré dámy" a "Lov" (slovy Karla Kryla když zvěř se stane z lovce). Film vznikl po jednatřiceti letech od vyhlášení Nezavisné Državy Hrvatska (insignie: dodnes používaná bílo-červená šachovnice) a třiceti od prohlášení tohoto státu za judenrein (druhé místo po Estonsku). Myslím, že dodnes naskakuje mnohým - mně rozhodně - po zaslechnutí slova ustaša po těle husí kůže. Film leccos z toho objasňuje, ne fakty, ale průbehem "návštěvy" emigranta Ivana Šušnjara v rodném městě. Zde se chce domoci odstranění křivd z konce války a vrácení svého majetku (domu). Počítá sice s tím, že to nebude lehké, ale právě podmínku pro obé, rehabilitant nesmí být Ustašovec, přece snadno prokáže. Nepočítá však s těmi nejnižšími lidskými vlastnostmi, které do tohoto procesu okamžitě vstupují.

Pokud budeme tento film považovat za dokumentární - a já s tím moc nesouhlasím, protože scénář je pro mě čitelný - pak záleží jen na režii; a v tomto případě režisérům všechna čest. Pokud jde o ekologii, pak je to pouze "z nouze ctnost", Hatizde vykořisťuje včely (jen na 50%!), ale o to nejde, každé zvíře vykořisťuje jiné a navíc rostliny (v supermearketech to není pouze tak patrné). A co ti "nomádi", co byli zač? Nomád je buď "tažný pták", mění zimní a letní pobyt, nebo putuje podle tradičních stanovišť. Tihle (pěstitelé dobytka) se sem ale dostali - podle všech náznaků - poprvé. Neviděli jsme tu ale žádnou pastvinu, a krávy také nikdo nedojil (v dokumentu by to bylo neodpustitelné). Že tu udělali větší paseku než Hatizde, která tu byla zabydlená a med pro ní znamenal jedinou směnnou hodnotu, je pochopitelné. Pravděpodobně se sem už nevrátí. Pravděpodobně tu už nikdo nebydlí.

Ne příliš povedený noir. Ve své překombinovatelnosti také sotva uvěřitelný. Filmy tohoto typu je třeba posuzovat kritičtěji. Rozdíl mezi solidně a brakově vystavěnou detektivkou je velký.

Thérèse Desqueyrouxová je protikladem a zároveň doplňkem Emmy Bovaryové, jiného slavného francouzského spisovatele. Tak, jak je Ema bytostně senzuální, tak je Tereza racionální. Jedno ovšem mají společné: nerozhodnost, zmatek, bezcílnost; jednak z nedostatku činnosti (lhostejnost k vlatnímu dítěti, nezájem o vedení domácnosti), jednak z egoismu a pýchy, počátku všeho hříchu. Tereza je konfrontována s osudem své přítelkyně Any, její vášnivý poměr by chtěla posunout na (svou) intelektuální úroveň. To se jí nepodaří, nepodaří se jí ani další podobné pokusy, uvědomuje si je jen, jak jí unavují hovory s manželem o lovu a počasí. Největším trapasem je její pokus o vraždu manžela, o který se pokusila "jen tak, aby se něco dělo" - viz též její sen o založení požáru. Když se jí v závěru Bernard ptá, proč to udělala, odpoví, že mu řekne pravdu. Neřekne mu nic pochopitelného ani srozumitelného - a právě to je její nezpochybnitelná pravda. Nakonec se přece jen z manželských a mateřských vztahů vyprostí a vydá se "mezi lidi" do Paříže. Jak se jí tam bude dařit? Hmm. - Flaubertova charakteristika (jedna z mnoha) jeho Emy platí i pro naši Terezu: Ostatně obestírala teď všechno takovou lhostejností, ..., že už ani nebylo možno rozeznat sobectví od lásky a zkaženost od cnosti. Z jiného pohledu jsou Ema i Tereza tiché průkopnice feminismu. Neodmítají jen tadiční "ženskou roli" a nedomnívají se jen, že sami mají rozhodovat o svém osudu, ale též že mohou rozhodovat o osudu svých a jiných (zde se jim ale nedaří) mužů. - Nemluvil jsem dosud o hercích, stačí o herečce, Audrey Tautouová zde zřejmě naplnila představy autora knihy, režiséra, a zřejmě i moje, a dostala se vzhledem k "Amélii" na vyšší stupeň herectví. Pozn.: Považovat Françoise Mauriaca za červenou knihovnu, to je stejná síla jako považivat za ní Dostojevského.