radektejkal

Člevěk ve své podstatě mlčenlivý a nespolečenský se "chopí své věci" a vše ostatní jde stranou. Jeho plachost se mění v agresivitu a jeho uzavřenost v jasné deklarované projevy. Nakonec nemyslí na nic jiného, je v problému zcela uzavřen. Možná východiska se mu zužují až na jedno: obrátit zbraň proti trýznitelům nebo proti sobě. Film sice nemá politický náboj, ale je veskrze politický. V dnešní společnosti jsou sebevraždy tohoto typu na programu dne. V ČR je v posledních letech průměrná sebevražednost 1200 osob, motivem je ze 40% deprese a rodinné/pracovní poměry (viz Demografický informační portál). Případ Ivo Bajšiče, který samozřejmě nemá žádnou spojitost ani podobnost s Kafkovým Josefem K. ani Donem Quijotem, zastáncem vdov a sirotků (viz Obsah), je možno zařadit do této skupiny.

Dvě manéže; jedna koňská a jedna lidská. Nebo také jedna varianta syndromu "Ema (Bovaryová)", žijeme přece ve věku syndromů, ať už jsou pojmenovány podle jmen či podle míst. Uvedené recenze se pídí po tom, zda Signoretová hraje lépe než Blier. Ale to je bezpředmětné, žena má víc prostoru, u těchto dramat to tak mkusí být, žena musí hrát prim. Samozřejmě určitou dobu, ne celou dobu - to také patří k syndromu Ema. Nedávno jse se díval na Mauriacovu "Thérèse Desqueyroux", i ta patři do tohoto spolku. Hlavním zločinem těch tří je jejich povrchnost, nezájem se něco učit, umět, či se alespoň něčím vážně zabývat. A bez práce nejsou koláče, bez práce je destrukce a zločin. - Ostatně bavíme se tu o Signoretové a Blierovi, ale bez odporného kvákání jeho tchýně Jane Markenové by to stejně nebylo ono.

Zde bych nepřeceňoval polaritu východ-západ; polarita chudý-bohatý i povýšený-ponížený, a především viditelný-neviditelný, je tu mnohem dominantnější. Nakonec ale oba pronásleduje stejný osud. A proto také se mají o čem bavit a o čem se dohadovat. Tím ovšem nepřestávají být sousedé, a nyní už nejen fyzičtí, ale i duševní.

Dobrý nápad (to už jsou tři hvězdy v kapse). Statistika zločinnosti, především frekvence zločinů (čas a místo) jsou hlavními zájmy podnájemníka Fabiána. Používá moderní metody (dnes už skoro padesát let staré), ale hlavně jim věří. Pokud selžou, a dobro a zlo ztratí svůj rytmus a vzájemně se tak přestanou ovlivňovat, přestane fungoval i běžný sociální cyklus (alespoň zde, v Záhřebu). A od něho se odvíjí všechno ostatní, celá existence lidstva. Tomu se musí zabránit, a to i za cenu osobní angažovanosti a oběti. - Příběh, který jako by vypadl z třetí kapsy Karla Čapka.

Mohl bych začít jako liborek_****: Janáčka není nikdy dost! Příjemný televizní portrét, pak by se to asi trochu lišilo. Mile mě překvapil Simon Rattle (sám se oper také spíš bojím), zatímco Štědroňovo klasifikování a vymezování (to jsme dřív nevěděli, ale dnes to víme) mě spíš obtěžovalo. Naopak velebení Janáčka, jako "skladatele bez učitelů a žáků", mi hrálo na dobrou strunu. Líbí se mi též většina uvedených recenzí, jsou psané se sympatiemi, v jedné se mluví o "nezaslouženém opominutí Výletů pana Broučka", s čímž rovněž souhlasím.

Dorogie tovarišči, co si dáte, boršč nebo šči? Andrej Končalovskij hlédá témata pro své nové filmy a ví, že Chruščovova éra mu jich nabídne bezpočet. Opouští lyriku svých bývalých projektů a jde tvrdě na věc. Prohlásit, že zdražení potravin vyvolalo stávku, je příliš prosté a zavádějící. Víme to ze situace tady a teď, kdo bych chtěl dneska u nás stávkovat. Přesto to jsou první příznaky rozpadu impéria (jako u nás). Na pozadí (či popředí) událostí v Novočerkassku (kousek od Rostova na Donu) provádí skalní komunistka Ludmila svoji denní rutinu (milenec, nákup potravin mimo prodejnu, stranická schůze atd.) a dělala by to věčně, kdyby nedošlo k události, která "změnila svět" (rodinu v českém i ruském smyslu slova).... Kdyby se mě někdo zeptal (třeba Končalovskij), co si o tom myslím. Asi bych řekl, že tenhle film mohl natočit nějaký béčkový režisér (jak se to obvykle dělá) a jemu, aby se raději věnoval ruské klasice (Turgeněvovo Šlechtické sídlo je přece úžasné), ve které je mistrem. A pokud chce zobrazovat sovětskou éru, může začít třeba Isaakem Babelem - už tam je co dohánět. Ještě osobní reflexe z konce osmdesátých let: Z Moskvy jsem přiletěl do Rostova a ubytoval se v hotelu. Ani jsem si nevybalil a přišel za mnou člověk, který mi dal radu, abych raději z hotelu nevycházel. Samozřejmě jsem vyšel, ale když jsem hned u sousedního domu viděl dva lidi, jak mlátí do někoho třetího, zjistil jsem, že couvám. A tak jsem se raději vrátil. Druhý den přijel taxík, solidní terénní vozidlo, a jeli jsme do Jejska u Azovského moře (pracovní záležitost, tiskové stroje). Zpočátku jsme jeli kolem Donu, kolem památníku 1. Konnoj armii (Rudá jízda, snad ještě stojí, nemohu ho najít na Googlu ani v Mapách). Často jsem si nechal zastavovat a obhlížel řeku. Žádnou řekou (snad kromě Sázavy) jsem nebyl tak bezděčně okouzlen. Nedivmě se proto Babelovi, Šolochovovi ani Končalovskému.

Fish Tank je v tomto případě chovný rybník, zkrátka Zuchtteich, ve kterém jsem také kdysi, neznaje jazyka, také jednou lovil ryby. Mia jazyk také nezná jazyk (dospělých); veškeré fuckování, bitchování a shitování, jí v tom nepomůže, nepomůže jí ani svedení milence své matky. Do jaké míry se chce pomstít na jeho dceři Keiře nevíme, nakonec to bylo nejspíš jen nachlazení nebo lehká chřipka. V závěru odjíždí se svým téměř-vrstevníkem do ciziny, což je asi to nejlepší, co se jí může přihodit. - Můj intenzivní zájem o lady režisérky, jako nositelky "nového pojetí filmu" pomalu ustává. Po nadšení z filmů Jessicy Hausnerové, Chantal Ackermanové,  Kelly Reichardtové (ale i jiných) mi tu začíná něco chybět: nejspíš zobrazení takových žen ženami, které znám z běžného života, žen sebevědomých, spoléhajících především samy na sebe, a přitom většinou neústupných až hrdopyšných (tohle slovo má jenom čeština). A tak nevím, nevím. Tahle Mia nebo Die Berührte (film, který jsem viděl před tímto) jsou někde na opačné straně. - Výše jsem se impulzivně vzmínil o jazyku. Jelikož jsem stoupencem teorie jazyka (promluvy, parole) jako persuazivního a performativního nástroje, je zde patrné, že persuazivní (přesvědčovací) stránka zde už naprosto chybí. Zbývá už jen příkaz "performance", tedy: udělej tohleto, nedělej támhleto!

Vyhýbám se sice (pokud to jde) jiným filmům než hraným, ale Satie je prostě Satie, a na toho bych se "koukal", i kdyby se k tomu promítal šumící palach, mraky na obloze či kácení stromů po kůrovci.

Nejsem si jist, zda použít postupy ze "Satanského tanga" na "Pošťáka" je to pravé ořechové - ale možná právě v tom je ta pointa. Ani si nemyslím, že je tento postup možno považovat za "noir", i když černé je tu opravdu hodně; na noirovou detektivku tu chybí jeden ze základních parametrů, a tím je pohyb a švih. Neznám detektivku střízlivěji a věcněji napsanou než tuto, lyrika absolutně žádná. Samozřejmě, film staví na jiných parametrech; statičnost patrná i v akčních scénách, ale vede k jinému plánu. V něm bych se přiklonil k Marigoldovi*****, ne však bezpodmínečně. Každopádně vstup do děje je (téměř) stejně impozantní jako u Werckmeisterových harmonií.

Schizofrenie má spoustu podob, náboženství a sex většinou nechybí. Sebepoškozování také patří k věci. Zřejmě se jedná o film pro úzký okruh lidí, kterým Veroničiny problémy nejsou až tak cizí. Kdo je z jiného světa, řekne mu film možná něco o problémech z jiného světa. Mě neoslovil.