radektejkal

Pojď, dáme si nějaký nahý oběd. Tím nemyslím svíčkovou s okoralými a rozpadajícími se knedlíky, nejlacinější hnedou omáčkou a zapáchajícím masem, za 180 Kč. To jen abych oddělil beat generation od té naší. Domníval jsem se, že tohle Cronenberg nemůže zvládnout, ale výsledek díky jeho nápadům a přístupu je mnohem lepší než bych čekal. A právě očekávání je pro filmové diváky prubířským kamenem; asi jen málokdo se dokáže uvolnit tak, aby se jen díval a poslouchal a "nerušil" po dobu promítání sám sebe svými očekáváními, představami, pocity, logickými úvahami atd. Film je sice určen převážně "broukofilům", ale uvažovat nad tím, jak daleko je od Kafky k Burroughsovi je vždycky dost času.

První co napadne je otázka: v čem byl Gérard Philipe tak výjimečný, co tehdy uměl a jiní to neuměli? Tento film na to dává pádnou a zřejmou odpověď. Sám děj filmu je bez znalostí francouzských reálií obtížně pochopitelný. Kdo byli oni váleční sirotci a proč tvořili určitou sociální vrstvu, že bylo nutno předsadit filmu obšírné vysvětlení, že to nebyli jen flákači a zločinci? Mám chuť alespoň trochu rozvést ztvrárnění role Pierra, sirotka, který už má svoji životní roli za sebou, ale raději si ji nechám zajít; byl by to skutečný spoiler.

(Ú)lety ve snu a v životě. Sergej Makarov má problém: trpí úzkostí, ne nějakou konkrétní, které se spíš říká strach, ale existenční úzkostní, existenciálním neklidem. Chce být někde jinde, s někým jiným, a když se to podaří, poznává, že jde o mýlku, že chce být úplně někde jinde s někým úplně jiným. Nakonec s v poloze plodu zahrabává do stohu. Přerodí se v bežného normálního s velkou šancí na "životní úspěchy", nebo půjde ještě dál (třeba jako Artour Aristakisian ve filmu Dlaně)? Nebo skončí u Krappových pásek?

Přiučil jsem se. Animace se mi zdá vhodnější než využívání živých herců. Ale především je tu otázka, zda blízká budoucnost nebude opět patřit Johance z Arku. Muži jako Petr Cauchon už dávno neexistují.

Žijeme ve století (tím myslím posledních 80 let) ve znamení etnických čistek. Něco tak skutečného a přitom tak neuvěřitelného, ať už jde o Srby, Poláky nebo Tutsie. Vůbec bych se do filmu nepouštěl, kdybych si dvakrát předtím neposlechl rozhlasovou četbu knihy Timothyho Snydera "Obnova národů", dokumentující dění v oblasti Polska, Běloruska a Ukrajiny zhruba od 15. století do dneška. Film je  - podle předpokladu - navozen vesnickým veselím; nejen kvůli následujícímu kontrastu, ale také proto, abychom se seznámili s hlavními postavami. Ty sice během děje vesměs umírají, víme ale, kdo je kdo. Závěrečný orkán násilí se děje na pozadí náboženských, ale především nacionálních, rozrůznění a přesného pojmenování plevele a bahna, které je nutno odstranit z polí a řek (mного в ней лесов, полей и pек): tedy nejen Poláci a smíšená manželství, ale i přeživší Židé, levičáci a smířliví Ukrajinci nesouhlasící s politikou OUN-UPA.

Jancsó tu na mě zaútočil trochu ze zálohy. Ne, že bych to nečekal, chystal se k tomu, to je jasné, nečekal jsem jen, že si zvolí právě tuto formu. Katastrofa. Pod zemí to bublá a hoří, nad ní létá bůh v helikoptéře a na zemi samé zmatky, nedorozumění a násilí. Lidé vstávají z mrtvých jen proto, aby vzápětí mohli znovu zemřít. Mezi polopomatenými muži pobíhají polonahé ženy, jejichž funkci by snad mohl objasnit garmonův citát (z jiného filmu): Budoucnost, to jsou ženy a zázrak. Katastrofa. - Z deseti viděných filmů jich zhruba devět smažu, tento si nechám.

Film založený na nápadu a jeho zpracování. O nic jiného nejde, není tu žádný děj ani žádné skutečné dialogy (střety zaměstnavatel/zaměstnanec byly sice dobře odpozorované, ale s "býčími" šaty neměly moc společného). Nicméně, šaty na dálkové ovládání si dovedu představit bez problémů . Mohl bych uvažovat i o tom, kdo je ovládá. Nechci ale ničí přesáhnout rámec, který se nám tu nabízí. Říká se, že šaty dělají člověka, proč by ho neměly ničit? Stricklandovy filmy (tohle je už můj třetí) jsou skutečně nezvyklé a je třeba si je pustit blíž k sobě a nějak se s nimi zžít. Za sebe musím říct, že se mi to dosud nepodařilo. Strickland je relativně mladý režisér, doufám tedy, že než umřu natočí i něco pro mě.

Kdybch viděl Yves Montanda naživo, byl by to můj neojoblíbenější herec (proto je mým nejoblíbenějším hercem Jean-Pierre Léaud, kterého jsem si dokonce nafilmoval, jak hraje ve filmu), pro mě prototyp Francouze (nejen francouzského herce či zpěváka). V tomto filmu se střetávají dva myšlenkové proudy: Foucaultova teorie institucí jako státu ve státě (viz Dohlížet a trestat) a experimentální psychiatrie Stenleyho Milgrama (viz citace z filmu: Z toho vyplývá, že v civilizované zemi, demokratické, liberální jsou 2/3 populace schopné a ochotné vykonat jakýkoli rozkaz, když je vydaný vyšší autoritou). Pokud instituce, ať menší či větší, vybaví své pracovníky pravomocemi odpovíjícími jejich stupni psychopatologického jednání, pak má svým způsobem vystaráno. - Loni proběhla na žďárském (nad Sázavou) gymnáziu přednáška o současném stavu experimentální psychiatrie. Přestože jsem všechny pokusy znal, zajímavá byla jejich aktuální podoba a mnohé podrobnosti. - Pokud někomu připadá tento film atentát na JFK, pak bude lepší na tuto podobnost zapomenout a držet se spíš v obecné rovině.

Přečetl jsem si komentáře, abych se neopakoval; ostatně jich není mnoho. Film Do Bigha Zamin (zní to podezřele česky či chorvatsky Dvě jitra země) je filem rodinným a marxistickým (pozor na záměnu s filmy pro rodinu a socialistickou agitkou). Řekněte, existuje někde ve vašem okolí rodina, která se nerozpadá v důsledku různých egocentrických zájmů svých členů (pokud muž v ní nefuguje v roli domestika)? Nebo to raději neříkejte, stejně bych tomu nevěřil. A tahání rikši je dobrý symbol proletářské práce, i strašidlo exekuce je tu zobrazeno s marxistickou zřejmostí. Dosud povinný indický happyend se v tomto případě koná jen napůl: Rodina je si ce zachována, ale ekonomicky leží v troskách, nepatří jí už ani hrst "rodné" hroudy. Indická větev neorealismu je součástí jednoho stromu; De Sicovy Zloději kol na mě před padesáti lety působily stejně. Možná právě proto je oba filmy možno vidět jen jednou. - Bimal Roy se pokusil odlehčit (či zcizit) film optimistickýi písničkami připomínajícími muzikálovou formu; tento "oxymóron" (chudé bohatství) je sice překvapivý, ale příhodný. - Ještě mě to nutí vrátit se na začátek, k recenzím. Především mě zaujala Flakotasova poznámka: Docela mě překvapilo, že Indie ke svému pojetí neorealismu nepřidává navíc nic vlastního, žádné specifické národní prvky. Filosofové se shodují na tom, že člověk má dvě poznávací mohutnosti, vědomou a nevědomou; Bergson spojuje intuici s inteligencí, Deleuze mythos a logos, Goethe Dichtung a Wahrheit atd. Z racionálního pohledu bych tuto poznámku odsouhlasil, ale něco mi říká (nejspíš intuice), že tomu tak není, že mezi filmy Zoději kol a Dvě jitra země, je dost zásadní rozdíl, který dnes nejsem schopen verbálně popsat.

To je paráda, rozdávat samé čtyřky a pětky. Vesnické drama Károly Makka si to zaslouží beze zbytku. Směle obstojí i v konkurenci našich holečků, mrštíků i klostermannů. Jeden dům, jedna skála, jedno jezero pro jednu plavbu tam a druhou zpět (ze zajetí a do zajetí). Jednoduchý a prostý život na jednom místě, jak si ho představoval chalupník Ferenc? Ale kdepak! Tolik změn a tolik zvratů! Pokora, láska a násilí. Jak obtížné je ustát i ten neprostší život. A nakonec za všechno může liška, jejíž bestiální ubití indukovalo ztrátu posledního zbytku jeho sebekontroly. Nicméně dějetvornou silou tu není Ferenc, který pouze reaguje na změny situace. ale jeho švagrová Tera (opravdu výborná Irén Psotová), Na rozdíl od něj, který nedokáže nalézt (ani si představit) minci, kterou by splatil Teřinu péči o syna a o něj, ona přesně ví, ve které kapse ji má, a chce ji za každou cenu. Zajíavostí je, že tu mám jedinou recenzi, přestože by tento ranný Makkův film mohl být považována za "vysoký standard" - nic mu nechybí.