radektejkal

Dnešní nálada (stav duše) mě táhla k nečemu napínavému; ne k detektivce, kde se stále špekuluje a řešení tkví v indicicíh, které obyčejnému diváku unikají; ani akčnímu filmu, v němž hlavního hrdinu chrání božská prozřetelnost... A tak jsem si řekl, že Pasikowski by mohl být ten pravý. A v podstatě byl! Když se říká "boj proti zločinu", je mnohy obtížné posoudit, kdo bojuje proti komu. Reorganizace Urządu Bezpieczeństwa - jedna část přešla tam, kam patřila už předtím, druhá se pokusila zůstat a začlenit se do "nové" policie, aniž by věděla, co to přesně znamená. Nicméně film byl orientován víc akčně než by z mého pohledu bylo záhodno a postupem času (zvlášť když vítěz už své karty vyložil) jsem o něj ztrácel zájem.

"Raději jsem neměla ten román...." Japonské pojetí Oliwera Twista. Zloději samozřejmě kradou a učí krást, ale na rozdíl od svých britských kolegů jsou hodní obecně a zvláště na děti (podobně tak i okradení). Šhota Šibata krade - na rozdíl od Oliwera - bez odporu (duševního i fyzického), ale dokáže posléze říct, že už toho má plné zuby. Ostatně to nejpodstatnější známe. Děti (zmíněny Džó Kairi a Miyu Sasaki ve svých rolích) už aprioru vědí/ tuší, že pokrevní příbuznost je jim celkem k ničemu, pokud je rodiče přehlíží (ůmyslně volím mírné slovo), a naopak zlodějem není ten, kdo jim nekrade jejich duši - a tak ve adoptivní rodině raději tolerují krádež, podvod, prostituci a vraždu, než by doma se musely nechat srážet šikanou, posměchem a nedůtklivostí.

K novému dokuentárnímu filmu o Andym Goldsworthym, "landartistovi", se dá říct stejně málo jako o předešlém (Rivers and Tides z roku 2001), ze kterého jsem si tehdy okamžitě udělal DVD. Když to tedy nejde komentovat slovy, pak to musí jít komentovat alespoň činy. Po Andyho prvním filmu jsme vytvořili skládaný kamenný oblouk, po tomto se chystáme očistit vývrat u potoka a tok kořenů zvýraznit barvami. Pozn.: Dovedu si představit "putování po Andyho objektech", stejně tak jako mu "pomáhat jako námezdná síla". Domnívám se, že jeho vnímání přírody nespočívá ve smyslu "vidím klacek, co bych s ním asi mohl udělat" ani "chtěl bych něco udělat a tak si najdu na to nějaký materiál". Andy Goldsworthy je průkopníkem především proto, že přírodu nenahlíží odděleně od sebe ani mimo reálný čas, čemu stačí krátká doba, nechť proběhne okamžitě (černé ruce a vodopád či dešťové siluety), co potřebuje dlouhou dobu, nechť je mu poskytnuta (průchozí stružka z rozpůlených kamenů).

Nevím, americký med, americký sen, nebo možná spíš ženský sen, nevím. Každpodáně svět tvrdě postavený proti všem formám intelektuáoní a jiné reflexe, takový život ze dne na den, "zen" (nyní a teď) zbavený své vnitřní podstaty. Zkusit si to - i u nás - může každý, stačí jen odhodit zábrany (Američanům známé jako "rat race") - v mládí jsem na to také napsal písničku, která začíná: "chtěl bych být negrem co slouží milionářům / na stůl jim nosí kofolu a rum / sám si pak zajde na pár panáků / a zbytek peněž nacpe do slamáku / chtěl bych být negrem, svýho života mám dost / z těch krysích závodů mám jen krysí zlost atd". Režisérka Andrea Arnoldová to sice pojímá trochu jinak, více americky, ne jako protest-song, ale jako protest-business. Pozn. 1: V poslední době se množí filmy o nutnosti a způsobech, jak se rozejít s prací a/nebo s rodinou, pokud takové vztahy už nejsou funkční. Americký med patří také do této oblasti. Přesto je to asi poslední způsob, který bych si sám vybral. Pozn. 2: Z CD jsem nedávno poslouchal knihu "I Am Ozzy". V tomto smyslu také nic moc, ale je tu něco, co to uvádí do rovnováhy, a tedy vede i ke šťastnému konci: hudba! Ozzy jen jeden, protože Paranoid je také jen jeden.

Romány a povídky D. H. Lawrence patří - kromě toho, že Lawrence je mistr anglického jazyka - dílům téměř vizuálním (pmamtuji si naprostou fyzickou přítomnost (předeším na cestě k domu/obydlí v jedné "hornické" povídce). Román "Duha" podle mě nepatří mezi nejlepší lawrencovsou literaturu (Women in Love - Zamilované ženy a především Sons and Lovers - Synové a milenci) jsou přece jen koncentrovanější esencí vše-erotického pohledu na život, jak ho Lawrence učil a propagoval. Přitom film "Duha" začíná až hrubě po polovině románu, když už jsou v něm objasněny hlavní teoretické předpoklady (především na Tomu Brangwenovi a jeho manželce Anně Lenské, kteří ve filmu nutně fungují jen jako artistní loutky). Viz například (nechávám i pro krásu jazyka v originále): "A daze had come over his mind, he had another centre of consciousness. In his breast, or in his bowels, somewhere in his body, there had started another activity. It was as if a strong light were burning there, and he was blind within it, unable to know anything, except that this transfiguration burned between him and her, connecting them, like a secret power." (ani pokročilý korektor angličtiny zde nenašel žádnou chybu)... Ale zpět k filmu (ne k obsahu, ten je zřejmý a nijak nekomplikovaný, k tomu patří i snahy autora zbytečně diváka nezatěžovat nadměrným přemýšlením); spíš jen jako návrh na krátké porovnání se známějším Lawrencovým románem Milenec lady Chatterleyové (Lady Chatterley’s Lover), který byl vydán již před 90 lety. Lawrence byl v této době už impotentní (což pro věc samotnou nemá velký význam) , ale jeho poslední dílo na mě působí určitou šroubovaností a neupřímností - stejně tak jako pozdější film. Pozn. 1: Uhlobaron Hemmings, i když neodpovídá Bezručově charakteristice, příjemné překvapení. Pozn. 2: Učitelku Winifred Ingerovou, která má ve filmu větší roli než v knize (na scénu se dostává až na straně 350), chrakterizuje Lawrence "nadhodnotou": "She was proud and free as a man, yet exquisite as a woman."

Film jako řeka nebo film jako vzpomínka na minulost. "Comme si comme ça - někdy tak a jindy jinak" (viz film). Posedlost kamerou vede ke ztrátě prožitku přítomnosti. Nebo ho zintenzivňuje či prodlužuje? Podobně jako Lila (Aïssa Maïga, škoda že ostříhaná na Bubikopf), která svůj život potrhává citáty z knih (od vzpurného Karla Krause až po intimního Fernanda Pessoau - jak tady stvořit český genitiv, to mi tedy řekněte), se její partner Jonas pokouší komentovat (skládka, Dakar) a doplňovat (klipy fotbal v krámě a kouření v tramvaji) skutečnost pomocí stálepřítomné kamery.... "Jonas a Lila, nashlednanou zítra" (česky se to skoro rýmuje) je nejen intimním filmem v daném prostředí z počátku našeho tisíciletí, ale vyznačuje se také nepokrytou snahou vtáhnout do něj i nás, ať už na to máme názor jakýkoli.

Písničky (OJOJÓJ - Dwa serduszka, cztery oczy, co płakały we dnie, w nocy) a černobílé fotografie skvělé, melodramatický příběh je dobře zasazen do dobového prostředí, byť on sám až tak přesvědčivý není... Paweł Pawlikowski věnoval film svým rodičům, jejichž osudy rámcově zobrazuje, a možná právě v tom je oko, do kterého se jeho příběh nechal chytit. A možná také proto byl pro mě filmový osud ansámblu Zespól Piesni i Tanca Mazowsze (ve filmu Mazowsze zaměněn za Mazurek) zajímavější než lapálie mileneckého páru, který má hodně blízko k Pierre Louÿsově "La femme et le pantin", či filmové variantě (nejvíce asi Luis Buñuel "Cet obscur objet du désir!")

Proti filmu nic, opravdu vysoký standard. S čím se ale hůře porovnávám je nekritické úctívání Mahátmy Gándhího (naposledy Václav Havel). Ne že bych mu vyčítal nedůslednost mezi jeho "mladým a svatým" životem (to ještě výrazněji známe u sv. Augustina a problémy s tím nejsou), ale naopak s jeho pozdější příšernou důsledností. Je mi líto jeho ženy, které kázal o špatnosti sexu (dokud nebyl nadržený), jeho žačky, kterou nechal zemřít (když zakázal banální operaci slepého střeva), z nedoknutelných (ze kterých si v podstatě vystřelil) a milionů zabitých hindů a muslimů (místo aby řešil problémy, dávál přednost vydírání hladovkou). गांधी není (ostatně jako ani Tolstoj) prorokem satyagrahy (uchopení pravdy) ani ahiṁsy (nenásilí).

Taková pokažená dovolená (viz The Dead Kennedys - Holiday in Cambodia) v Indočíně. Strhující film, akce stíhá akci, až mi přišlo na mysl, že scénárista a režisér nemají na mysli noc jiného, než jak hrdiny dostávat do problémů a zase je z nich vytahovat a zase je do nich namáčet (viz Vodňanský a Skoumal: "Naše pračka Zanussi...). O samotném převratu se dozvídáme jen pár lapidárních definic z jednoho pohledu. Proč převratníci honí především cardiffského specialistu, který mohl uvést jejich vodní hospodářství zase do cajku, se nedozvíme ani z doslechu; ostatně z této strany se dozvíme jen pár hesel v nesrozumitelné řeči. Pozn.: Lokalice míst a jazyků je opravdu kuriozní, podle recenzentů v IMDb byl film natáčem v Thajsku a mísí se v něm zcela volně skoro všechny indočínské jazyky.

Takových (nebo spíš) podobných filmů (a skutečně většinou severské provenience) jsem už viděl hodně - a čekám, že kvantita posune kousek dopředu i kvalitu. I po tomto filmu ale marně. Pokud se ale barvy karet severských filmařů jmenují: násilí, drogy/alkohol, rodinná deprivace a nenaplněná touha, pak je můžete míchat jak chcete a dostanete vždycky jen nějaký (podobný) "ponorkový" příběh... S trochou nostalgie a lítosti vzpomínám na Bergmana - 60. nejoblíbenější režisér na čsfd (o pět míst před ním je Sylvester Stallone).