radektejkal

Zřejmě první feministický muzikál s písněmi na slova Agnès Vardové. Její kreativita má ostatně soustu facet, které září do všech stran. Diachronicky vyprávěný příběh dvou přítelkyň prostřednictvím jejich převážně ženských peripetií vypráví o době, kterou dobře znám z pohledu, který vůbec neznám. Je to příběh z prvního období moderního feminismu, kdy ženy chtěly něco nového a věděly, že se něčeho starého musí vzdát. V současnosti chtějí rovněž nové, ale starého se vzdát nechtějí a blíží se doba, kdy budou přesvědčeny, že jim patří všechno.

Ve dvacátých letech minulého století byla péče o zuby v Hollywoodu určitě na vyšší úrovni než v Japonsku; o filmu se to tak jednoznačně tvrdit nedá. Ať už Jûjiro znamená cokoli, je to film plný vášně, natočený ve velkém stylu. Silná Okiku a její slabý bratr Rikija bojují o přežití ve společnosti (stylizované do krčmy), která je jim (díky právě Rikijovi) nevlídně nakloněna. Přestože se bratr se sestrou mají velice rádi, bratrova zkaženost se nezmírní ani po lekci, kterou prodělal. Na další lekci už nemá sílu. - Líbil se mi japonský znak pro peníze: domeček či pavilón se dvěma stromy, znak pro jen ¥, je z něj zřejmě odvozen.

Možná jeden z vrcholů českého dokumentu s uvážlivými prostřihy, lahodným zpěvavým hlasem hlavního vypráveče a opravdu jemným vtipem (chlazení auta po cestě). Selhání při identifikaci Aniččiny poslele je ovšem neomluvitelné.

Viděl jsem jen nekolík dílů, zádný z nich by mě k muzice dotyčných skupin nedokázal přivést. Pretty Things mám rád z doby jejich rythm and bluesové éry (Roadrunner atd. po Can't Stand the Pain či Midnght to Six Man), jejich "psychedelické S.F. Sorrow považuji za jedno z nejlepších rockových alb. Vanilla Fudge vyzněla trochu lépe, Yardbirds trochu hůře; každopádně jsem neměl po těchto těžkopádných dokumentech chuť si něco od zmíněných kapel pustit.

Vzhledem ke třem pojednaným významných, avšak zcela rozdílých a především stigmaty svázaných osobností, poněkud nevyrovnané. Tři samostatné, třeba i rozpracovanější dokumenty by účel splnily lépe. Nejspíš je to tak proto, že Šilar pochází z Letohradu.

Film vám sice na chuti vepřové kýty spíš ubere než přidá, ale žádný turisticko-poznávací-zážitkový zájezd vás do těchto oblastí nepřivede. Sem se nikdy nejezdí, ani herci tu nejsou vítání. Život na prasečí farmě je nejspíš všude stejný. Stejní jsou asi i lidé, kteří na ní pracují a které živí. Farmě velí Ivan (Dunajev) a Viktor (kdo je Viktor? Někdo z rodiny? Je to důležité. Pracuje tu i vězeňkyně Ljuba. Když v závěru filmu, po propuštění, odjíždí, cítí Ivan svoji invaliditu (Ivan = Inval) a stává se svým vlastním fyzicky postiženým synem: jednou rukou skolí divočáka. Obával sem se, že by to mohla být i Ljuba.  Život na farmě jde dál při kvikotu prasat, hučení strojů a odpočinku v nepřívětivé místnosti u televize. Režisér Bakur Bakuradze dimenzuje časová a prostorová kvanta na maximum, aby tak dosáhl úzkostného napětí postmoderní doby.

Dneska jsem přišel na kulečník už k polední siestě. Probírala se eventualita války mezi Izraelem a Hamásem, současným "protektorem" Palestiny. Starší odsoudili jako zdroj všeho zla náboženství, jen kostelník Jirka z toho chtěl vyjmout náboženství katolické, proti čemuž se ostatní vehementně bránili. Já jako mladší, sedmdesátník jsem namítal, že všechno se do jednoho pytle nevleze, jako třeba Jednota bratrská, Bosí karmelitání a další. Teď bych nevynechal ani Kongregaci sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova s Rosou Vůjtěchovou... Kulečník jsem hrál pár hodin, a čím déle hraji, tím je to horší. Opět doma jsem byl zralý už jen na poflakování. Rozhodl jsem se, že prozkoumám "televizi". Vím, že přijímá signál ze spousty vysílačů, které se po svém dekódování mění v televizní programy. Během necelé půlhodiny jsem je všechny prošel a zjistil, že jediné, na co se mohu dívat je zmíněný Šilarův dokument, tak jsem se díval. Vysílač se jmenoval NOE (Jan Werich by lapidárně dodal NO-A?)... Buddha vymezil tři strasti: stáří, nemoc, smrt. Pokud oddělíme smrt jako finalitu, zbývají nám už jen "staří nemocní". A právě to byla skupina, jejíž péči chtěla Kongregace potěšit srdce Ježíšovo. Tešitelky! Kde jste!

Po americké invazi se "názory na válku" začaly stále více různit. Sotva by základní polarita mohla znít: 1. Jak se z války vyzout. 2. Jak se do války dostat. Rozdíly názorů se měnily podle zkušeností a možností jednotlivců. Chlapci samozřejmě neměli zkušenosti žádné; měli však určité možnosti. Naložili s nimi tak, jak by s nimi dnešní mládež nenaložila? Byla by schopna přebrat si informace lépe než tehdejší, A byla by schopna učinit rozumnější rozhodnutí?

Tohle není žádný Taras Bulba. To je divokost sama. To je jízda nahého diváka na divokém běloušovi druhou polovinou 17. století. A v podstatě je to jízda celým středověkem, který zajisté v této době na tomto území ještě panoval... Nedávno jsem se svým filosofickým oponentem. hajným z Brušovce, diskutoval o tom, zda existuje nějaká platforma, na níž bychom se mohli "domluvit" se středověkým člověkem. Žádnou jsme nenašli, středověký člověk vymřel jako neandrtálec, a nám je skoro stejně vzdálen. Snad Iljenko (zde nejen režisér) svoji platformu našel. i když se domnívám, že proud "bezbřehého násilí" by měl být v nejisté rovnováze s "dvorskou překultivovaností"... Podobně jako garmon se domnívám, že Modlitba za hejtmana Mazepu je rámcový film, a Ivan Mazepa je právě tím rámem, bez něhož by film ve své obecnosti obstál možná ještě lépe... Koho dnes zajímají proradnosti a ukrutnosti v lítých bojích mezi ukrajinskými Kozáky, Rusy, Poláky, Švédy a krymskými Tatary? Nejspíš nás všechny... Jurij Iljenko je jeden z nejpozoruhodnější režisérů poslední čtvrtiny 20. století. A s Mazepou jsem samozřejmě neskončil; busu si s ním ještě drahnou dobu pohrávat jako Ijlenko.

Nestandardní úhly pohledu,dynamická  ruční kamera, střih připomínající práci dýdžejů s deskami a sposta dalších zcizovaček, konče třeba řadou metonymií, mě nepřekvapuje ani neoslňuje. Všechno je tu použito k jedinému cíli: dosažení co největší sugestibility (myslím, že si toho všiml i garmon, ale nemohu to už nalézt). V obsahu se uvádí dějová podobnost s Wellesovým "Občanem Kanem"; já bych tu spíš zmínil odlišný způsob zobrazování (komunistických) funkcionářů ve filmech Ladislava Helge. Je třeba ovšem přihlédnout k době a zemi vzniku ("Stud" je sice jen o deset let mladší a Polsko je náš soused) ale rozdíl je to skutečně ve všech směrech brutální.