radektejkal

Radvanský prošel šesti koncentráky... a po letech tvrdí, že to, co se tehdy stalo dosud (plně) nepochopil. Snad by tu mohl pomoci židovský koncept "dědičného hřích", podle nějž bychom za to nutně mohli my všichni: nejen nacisté, ale i  židé a křsťané, a já a ty. Také mu není (alespoň to říká) jasné, proč jeden Němec je takový a jiný onaký, nebo jeden Němec je někdy takový a jindy onaký. To by nám mohly objasnit Stevensonovy novely, především Jekyll a Hyde.

Curyšská aféra a současně Wagner pro začátečníky. Matný děj, který se nese na křídle Wagnerovy hudby, která tehdy musela být považována za geniální. Každopádně Wagner dokázal to, co si předsevzal: vytvořit gesamtkunstwerk. V mládí jsem absolvoval v Lipské opeře celý Prsten Niebelungů; samozřejmě jsem v celé jeho velkoleposti občas usnul; prostě i to patří ke gesamtkunstwerku. Pokud to někoho zajímá, na uložto.cz jsou Wesendonck-Lieder, se ktermi bych se bez podpory tohoto filmu nejspíš neseznámil.

Wild child, full of grace / Savior of the human race... Myslím, že toho vím o Morrisonovi, Manzarkovi a spol. víc, než tento dokument nabízí. A mám to také kompletně naposlouchané a přečtené. Proto jen dvě poznámky.  Chris Salewicz velmi správně akcentuje Morrisonovu básnicku genialitu. Od doby vydávání jeho písní na deskách oceňuji dnes i písně, které jsem dříve možná podceňoval, třeba Unhappy Girl. Možná, že i jeho náhledy do médií jsou trochu podceňovány: Všichni jsme více méně postiženi psychologií voyeura. Ne v přísně klinickém nebo kriminálním smyslu, ale našim celkovým psychickým a emociálním postojem vůči světu. Kdykoliv se toto kouzlo pasivity snažíme prolomit, naše jednání je surové a trapné a převážně oplzlé, jako invalida, který zapomněl chodit. (Jim Morrison: Pánové, vizuální poznámky). - Dokument násilně spojuje smrt Jima Morrisona se smrtí Jimiho Hendrixe a Janis Joplin. Pokud to vezmeme na vědomí, domnívám se, že JM měl největší potenciál rozvoje - ale to je asi blbost, kdoví čím by nás JH ještě překvapil.

Snažil jsem se film vnímat ne jako "podkres"  Brittenova oratoria, ale jako jeho rovnocennou složku, oratorium ve filmu, film v oratoriu. A připadlo mi to obtížnější než poslouchat War Requiem z desky (koupil jsem si ji kdysi v mládí a moc jsem ji neposlouchal). Navíc místo toho, abych se soustředil na text (Qwenova básnická angličtina je pro mě stejně složitá jako biblická latina) jsem lelkoval a místo abych pátral po významu vizuálních obrazů jsem se nechal unášet tísnivým sněním. A tak jsem se raději přidržoval hudby, která mi přišla v tomto "gesamtkunstwerku" nejsrozumitelnější.  - Pokud se někdo domnívá, že jsem hodnocení nadsadil, jsem ochoten jít dolů.

Pustit se do do takového tématu a tak daleko by vyžadovalo nejspíš zkušeného rutinéra nebo inspirovaného génia; tyhle dvě mladé holky na mě příliš nezapůsobily. Jako začátečnice by měly nejdřív předvést, jak pohyblivým obrázkům rozumějí. Ke svému debutu si měly vybrat jednodušší téma. Beatrix ve své nefunkčnosti skutečně představuje určitý typ, který se vyprofiloval celkem nedávno, ale pokud se překročí určítá míra, potom věci přestávají být tím čím jsou. Pokud je záměrem autorek zatáhnout diváka do posedlosti vzduchoprázdnem, pak se to u mě příliš nepodařilo: doporučuji si tento fim promítnout rychloposuvem, 2x či 4x, není třeba se ani zastavovat u dialogů, snadno si je domyslíte. Ano, jsem přívrženec "ženských filmů", ale tohle takový film nebyl; měl kvalitu klučičí. Divák y se měl nejdříve rozmyslet, zda se chce dívat na film nebo na sociální studii.

Divočina ve všech ohledech. Ale začnu vtipem, jak už jsem to tady několikrát viděl. Jede kamarád si stěžuje druhému. Budu se asi rozvádět, žena se mnou už měsíc nemluví. Druhý odpovídá: To si tedy rozmysli, Takovou už stova někde najdeš! Pokračujme tedy v legraci a hrubostech daných divočinou. Neotesaný trapper La Bête (Zvíře) si kupuje ženu za tisíc dolarů (mohl ji mít i za stovku, běžně se žena neprodává a její hodnota roste nebo klesá - do minusu - společným životem. La Bête s ní také jedná jako by se zvířetem; ale je to jen "jakoby", varuje se toho, aby jí neznásilnil, což by se při své povaze u zvířete asi nerozmýšlel. Eva ovšem začíná nabývat na hodnotě až převýší trapperovu i s jeho kožešinami.

"Oddechovka", snad větší než by bylo záhodné, Indiáni brutální, ale padlí byli jen na jejich straně. Robert Mitchum si na svoje lepší role také musí počkat. Snad až příliš dlouho jsme se propracovávali k závěrečné katarzi: Do as your ma says - Udělej to, co ti říká máma.

"Strom života" je určitě ambiciózním filmem či pokusem o něj. Někteří lidé se do něho nechají vtáhnout a jiní ne. Já patřím k těm druhým. Ke kritice bych použil známé dělení "zážitku" na obsah a formu, a výhrady mám k obojímu. Formálně film sestává z realistického znázornění dějů prolnutého mystickými obrázky jakoby z krasohledu, které doplňuje kamera nezvyklým (podle mě samoúčelným) způsobem snímání. Co do obsahu se mi nejvíce zamlouvá shrnutí do žánru "agitka" či "pohádka", což nakonec vyjde nastejno. - Teď jsem se zarazil a přečetl si recenzi od Flakotase, která je uvedena hned pod mojí konceptem. Jeho názor v podstatě sdílím. A po přečtení několika dalších recenzí jsem došel k přesvědčení, že jednou z předností tomuto filmu je právě tato polarizace názorů; a ujasnění si svého. Nebo jak říká Flakotaso: buď onen Béla Tarr nebo tento Terrence Malick.

Příspěvek do košaté litertury "doktoři a pacienti". Viděno sice z trochu jiného pohledu nebo dokonce více pohledů, ale to není postatné. A protože to není můj první Weerasethakulův film, jsou i momenty překvapení, které obvykle bystří mysl, mizivější. Z tohoto filmu mě nejvíce zaujaly dialogy, zvláště mezi thajskými muži a ženami, na evropské poměry nemyslitelnými. Ještě víc by mě možná ale zajímaly dilogy mezi thajskými muži a evropskými ženami, místem dění bych ponechal Thajsko. Možná by to šlo redukovat pouze na dialog Apichatponga Weerasethakula s Ursulou von der Leyenovou, mohlo by to být i v thajštině. I tak by bylo na co se dívat.

Ulricha Seidla sleduji průběžně a patřím k jeho příznivcům. A tak jsem se dopídil i k jeho poslednímu kousku, a jak říkají Pražáci: a jsem za to velmi rád. Nejdřív jsem si přečetl místní recenze (není jich moc, 14) a poznamenal si v nich uvedená mužská jména (Seidla a Richieho Brava samozřejmě pomíjím): Deuce Bigalow, Karel Gott a Mickey Rourke, recenzent Topco doplňuje Karola Duchoně, a já z vlastní zkušenosti Stanistava Hložka, která nás kdysi obšťasňoval na podnikové konferenci, naopak Pavel Novák byl na podnikovém plese skvělý) . Možná to je jakási základna, nad níž se film vypíná. Uvidíme. Z malatestovské slávy jsme toho v Rimini (město znám poměrně dobře) sice moc neviděli, hodně ovšem z pádu člověka, který odmítá stárnout a bláhově se domnívá, že ještě dokáže něco napravovat. Rimini není "pro starý", podobně jako - byť v jiném smyslu - Mannovy Benátky. Seidl, jako správný stratigraf, kope zběsile kolem Richieho Brava, který je sám o sobě nedotknutelný ve svém povolání i přebývání, a na povrch vynáší jednu vrstvu za druhou, nic neodděluje ani nepřesívá, jen to strká do vitrín... Uvedl jsem seznam jmen, některá jsem zatím vynechal: sebe a vás. Poprali jsme se lépe se svým osudem? Nezapomínejme, že Ritchie byl až do samého konce svobodným člověkem... Samozřejmě se se mi to moc nelíbilo - zvlášť italalsko-německý popík by sotva snesitelný, ale těším se na dalšího Seidla, kterému osud Richieho Brava zřejmě nehrozí, alespoň dokud nezačne odkrývat "svoje vrstvy".