Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Film vypráví příběh anglického vojáka a jeho nevěsty, zdravotní sestry, za 1. světové války. Hlavní roli v tomto opusu prostém dialogů hraje uchvacující hudba Benjamina Brittena War Requiem. Tísnivou hudbu a verše vojáka Wilfreda Owena o hrůzách války doprovází velmi sugestivní mozaika obrazů. Jarman pracuje jak s dokumentárními záběry ze skutečných válečných konfliktů (světové války, Vietnam, Angola), tak s velmi komorními, poetickými výjevy. Výsledkem je působivý protiválečný hudební snímek, ve kterém se naposledy před kamerou objevil Laurence Olivier. [Mezipatra 2009] (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (4)

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Snažil jsem se film vnímat ne jako "podkres"  Brittenova oratoria, ale jako jeho rovnocennou složku, oratorium ve filmu, film v oratoriu. A připadlo mi to obtížnější než poslouchat War Requiem z desky (koupil jsem si ji kdysi v mládí a moc jsem ji neposlouchal). Navíc místo toho, abych se soustředil na text (Qwenova básnická angličtina je pro mě stejně složitá jako biblická latina) jsem lelkoval a místo abych pátral po významu vizuálních obrazů jsem se nechal unášet tísnivým sněním. A tak jsem se raději přidržoval hudby, která mi přišla v tomto "gesamtkunstwerku" nejsrozumitelnější.  - Pokud se někdo domnívá, že jsem hodnocení nadsadil, jsem ochoten jít dolů. ()

thommas 

všechny recenze uživatele

Těžce uchopitelné dílo. Můžete ho vnímat jako hraný a střihový dokument o bezdůvodném zabíjení ve jménu nesmyslných idejí, nebo prostě jen jako celovečerní videoklip podkreslující Brittenovo veledílo. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že obrazy, ač plné a silné, plní pouze podpůrnou funkci hudbě. Mnohdy až jevištně esteticky hraná část je pospojována archivními záběry z válečných konfliktů, ke konci jako by už Jarman vybíral jen ty nejsilnější výjevy. Obrazy tedy putují od nesmlouvavě tvrdého realismu až po surreálno. Celé tyto herecké a archivní celky pak propojují záběry z domácího videa typu Výpravy do Avebury a vzpomínky na rodný kraj, domov. Pokud se naladíte na správnou notu, budete svědky Jarmanovy fascinující originality, v jejíž péči Brittenova hudba a Owenovy geniální básně ožívají. ()

Reklama

StaryMech 

všechny recenze uživatele

Verše a osud Wilfreda Owena svého času inspirovaly Benjamina Brittena k napsání oratoria "Válečné rekviem". O nějakých pětadvacet let později se další významný britský umělec, nikoli náhodou rovněž homosexuál, rozhodl skladbu zfilmovat. Epické stopy v ní propojil ve víceméně přehledný sled epizod ; artistní stylizace do živých obrazů, zahrnující mimo jiné biblickou symboliku odvážně blízkou kýči, zvyšuje patos díla k hranici únosnosti, ale režisér jej zároveň chytře ředí občasným vřazením dokumentárních záběrů. Některé z výjevů dosahují mimořádného citového účinu : jímavý Sir Laurence Olivier na prahu smrti (zemřel půl roku po premiéře) ve voiceoveru nad neslyšným vlastním monologem přednáší Owenovu báseň ; v paralelním sestřihu se připravují obvazy a pušky s bodáky ; setkání s nepřítelem přerůstá v mistrovskou alegorickou miniaturu ; šestiminutová improvizace klasicistně sošné Tildy Swinton (hezky ji zde připomínkuje NJUM) předchází jiné miniatuře - surovému dokumentárnímu rychloportrétu krvavého 20. století... Chvílemi mě napadala otázka, zda sleduji svébytnou audiovizuální báseň, nebo hudební klip, pak jsem ji ale zavrhl jako nepodstatnou. Jarmanova obžaloba války, točená ve stínu AIDS, je nepochybně dílem moderního humanistického umění. Co jiného bychom ostatně čekali od režiséra, který takto tvořil (slovy jistého kritika) v době, kdy být osobitým, politickým, uměleckým a otevřeně homosexuálním filmařem se rovnalo profesní sebevraždě. Divák naladěný na jinou vlnovou délku se ovšem sotva bude cítit osloven. ()

strougy 

všechny recenze uživatele

Čas od času se stane, že člověka mine film, u kterého se předem domnívá, že se mu bude hodně líbit. Možná se mi to pouze netrefilo do konkrétní nálady a vidět to v jiném rozpoložení, ocenil bych to víc. Ovšem vzhledem k tomu, že primární složkou filmu je hudba, která mi podezřele evokovala operu, umělecký útvar mně osobně velmi nemilý, se důvodně domnívám, že další projekce by na hodnocení nic nezměnila. Navíc mi byl velmi nepříjemný i způsob komponování záběrů, kdy jsem k možnému hledání dalších výkladů nebyl zván, což bych uvítal, nýbrž vyloženě "nucen". A podobné „nucení“ mi je bytostně nepříjemné. Pokud se mu pak nepodvolím, promění se mi War Requiem v pouhý videoklip, kde je sice obraz hezky sesynchronizovaný s hudební složkou, ovšem ta mně, jak jsem již zdůraznil, spíše iritovala. V paměti mi nakonec zůstane pouze jedna scéna s piánem, vojáky a koulováním, kdy se z ničeho nic vyloupne krásné propojení dětské hravosti s absurditou války a na moment tak film ve mně vzbudil i silnou emocionální odezvu. Ta však v banalitě zbytku zůstala utopena. Škoda. ()

Galerie (42)

Reklama

Reklama