radektejkal

Dovedu si představit (pokud se to již nestalo) starší dámu, která si ke mně přisedne na lavičku v parku, v čajovně či kavárně, a vypráví mi tento příběh. Ano, je to běžný, snad i tuctový příběh (mnohého ho by mohl nudit), v němž nepostižitelné zlo (tj. zločiny působící v šedé zóně spravedlnosti) deptá a ničí člověka, který chce uskutečnit svůj malý a skromný sen. Ale jde tu také o to, jak mocnou posilou v tomto klání je přítel (stařec, dítě), snad i jakákoli sympatizující osoba. Pozn 1: Český název pro tento "obchod" je knihkupectví, na rozdíl od různých druhů prodejen (ryb, PC atd.), důraz se zde ale klade na kupování a ne prodej. V ostatních jazycích (book shop, Buchladen, librería nebo Casa dei Libri) jde o pojmy spíš neutrální.

Všichni (i když každ ýsvým způsobem) pracují na dobré věci - na tom, aby svět byl bezpečnější (ve filmu to zazní několikrát). Vyloženě záporným hrdinou tu není nikdo, jenom se přemísťují věci (včetně peněz), prostě někam jinam. Samozřejmě jsem se v různých konstrašiponážních partách moc nevyznal, ale za to už vím, jak funguje charita. A terorismus? Nejspíš s ním budeme bojovat tak dlouho, dokud se všichni nepozabíjíme, ať už budeme používat metod sebehumánnějších. Pokud ovšem nechceme vytvořit společnost (a jistě jsou tací, kteří to chtějí, protože taková společnost se dobře ovládá, stačí jen dobrý trenér), podobající se fotbalovým klubům z Champion's League: každý pes jiná ves, rozhodující parametr současná výkonnost, bez vazeb na cokoli jiného, prvně se proslavit a pak být boháčem.

Kdyby park byl dosud parkem, pak by europark či evropapark musel být evropskou zahranou. Ty ale zatím retardovaly na obchodní a zábavní střediska umístěná po celé Evropě, včetně Prahy. Do toho největšího Evropa-Parku, v Rustu (Baden-Württemberg), to má naše hrdinka Dorothea Spohler-Claussenová z Hannoveru na 600 km. To ovšem nemohlo uniknout všehovšímavému Ulrichu Seidlovi, který ve svém "bezmezném špásu" přidal další facetu do své imaginarní definice této civilizace. "Zábava bez hranic", tedy bez jakéhokoli omezení, není jen explicitní metou paní Doroty, ale nejspíš celých nových generací - je celkem jen malý rozdíl od prohánění se po roller coasteru nebo mobilu. Děti je třeba od malička učit pouze se "bavit", proto všude (v hospodě, obchodě atd.) dětské koutky a zábavní střediska - a moje premisa, že dítě má začít systematicky pracovat od pěti let, je jen k smíchu, a patří právě proto to této oblasti "bezmezné legrace".

Hieronymus Bosch byla první obrazovou knížkou (k mání před 50 lety pouze v angličtině), kterou jsem si koupil. Po "kouzle okamžiku" prvního vidění boschovských přeludů a pokusů a jejich interpretaci, se sotva dostaneme někam dál. Objasnění symbolů nevede k celkovému pochopení, naznačená (a v dokumentu vyzdvihovaná) dynamika pohybu je sporná (obrazy obecně jsou petrifikované artefakty - a drahé, tak jako drahé kameny), a tak poznámky k životu malíře byly pro mě asi nejpřínosnější, protože jsem se o ně dosud nezajímal. A ostatně, považovat Bosche za Ďábla s andělskými křídly je pouze marketingová posedlost.

Že mezi absurditu (lépe absurdnost ) a život je možno vložit rovnítko si intenzivně uvědomoval nejen Kafka nebo Beckett, ale nejspíš i Camus a mnoho mnoho dalších z řad režisérů, kteří si vybírali scénáře, které je možno spíš označit za "kafkárnu"; na rozdíl od toho, co se tímto termínem běžně rozumí. Absurdní jedná nejen malý Nostrodamus, ale skoro všichni, s nimiž se inženýr Alexej Varakin střetává - ale není prvávě on nejabsurdnější ze všech? A jeho útěk od posváteného dubu, definitivním projevem ztráty toho, co (možná mylně) považujeme za svoji identitu? Pozn.1: Jakoby vždy za tragedii okamžitě následovala komedie. Připomíná mi to jedno maximim Slavoje Žizka: "Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška." Pozn. 2: A rokenroll? Největší absurdita ze všech!

Noah Render má takové zaměstnání, které nikdy není, ale také je pořád. Je to zaměstnání, které ho postupně polyká, které je mu zdrojem charitativního uspokojení, stejně jako sexuální rozkoše - i při tom všem pracuje, a samozřejmě zadělává na další uspokojení a další rozkoše. Film i mně připomíná silnou lynchovskou orientaci. Následující Bubbova úvaha to může doložit: "Nebudeš často myslet na spoustu míst, které jsi spatřil, jen tebou projdou. Ale pak, z ničeho nic, uvidíš dům a začneš být zvědav, co se děje za jeho zdmi.

Prototyp "povídkových" filmů italské provenience; delikátní a decentní drobné příběhy zarámované zahradami Vily Borghese - římské theatrum mundi, v němž hraje prim především hbitý jazyk a hbité nohy. Ostaně povídky jsou významnou součástí celé italské literatury - tedy nejen šest povídek (za 88 minut), ale také jedna povídka na jeden den v roce (Luigi Pirandello). Pro přehled a upamatování: 1 Serve e soldati (Služky a vojáci), 2. Pi-greco (Učitel řečtiny), 3. Incidente a Villa Borghese (Incident), 4. Il paraninfo (Dohazovač), 5. Gli amanti (Milenci) 6. Concorso di bellezza (Soutež krásy)

Povídá se: "Když žena nedostane koho chce, běda tomu, koho dostane:" Tady to jde ještě o stupeň hlouběji a psychické zatížení roste přítomností milované osoby, která navíc usiluje o někoho jiného. Nemožnost "někoho dostat" se stává posedlostí a vede k definitivní roztržce se skutečností (žena ho má, ale on ji nepatří). Veškerá ženská magie nemá na tu stranu, na kterou se obrací, kupodivu žádný účinek. Jacques Lacan by možná řekl, že takto smíšený svět imaginárna a reálná, obrazů a fantasmat, už není možno odlišit; a svět symbolů, řeči, lži a výmysli jako podpůrný aparát tu nehrají žádnou roli. Proces "hledání Davida", za asistence psychiatrů, končí definitivním pádem, i když tvrdí opak. Příběh s Pauline to ale již silně naznačuje. Pozn.: Domníval jsem se, že budu (negativně) ovlivněn zfilmovaným příběhem Christiny Crawfordové, který jsem viděl předtím, ale nijak mi nepřekážel.

Protože film nepovažuji za příliš myšlenkově přínosný, uvedu jen pár úvah, které mně přitom napadly (pokud jsem je nezapomněl): 1. Můj kamarád Honza Poláček z Brna (zemřel už hodně dávno na rakovinu) regoval na výletě s našimi prvorozenými syny na pád toho svého do kaluže blátivé vody takto: Lukášku, to děláš naschvál, aby to maminka musela prát. Jakoby neměla s těbou už tak dost práce... atp. Zprvu jsem se cítil jako spoluvník, ale pak jsem mu vynadal, aby děcko duševně nedeptal. 2. Kamery, které nás nutí být herci. Nehrajeme už před bezpečnostními kamerami, když začne blikat červené světýlko? 3. Faye Dunawayová hrála asi dost dobře. Byla mi nechutná i fyzicky, i v okamžicích když se cítila šťastná. 4. Její nejstarší adoptované dítě byla dívka slušná, citivá, tolerantní atd., takže asi přece jen byla dobře vychována. 5. Opět mi to přimělo Pasoliniho ideu: "Všechno čisté, zrcadlově lesklé a světlé, tak jako všechny činy špatného svědomí.

D. H. Lawrence má rád, především jeho delší povídky, z románů pak "Sons and Lovers" a "Women in Love", Román "Lady Chatterley’s Lover" nepovažuji za příliš zdařilý. Připadá mi, že se zde hodně chce, ale málo může. Podobně i tento film, kterému navíc chybí Lawrencův filosofický rozměr. Pozn. 1: I když s hodnocením od raroh ***** příliš nesouhlasím, uznávám že "Lišák" je téměř esencí Lawrencových představ o světě a jeho základě.