radektejkal

Impozantní vstup. Mercedes Benz nejdřív v bílých liniích a pak pomalovaný, a Janis zpívá a capella "Mersejdýs Bens". A brzy dojde i na moje zbožňované Kozmic blues: "... I když je to všechno jedno / přidržím se toho / budu to pořád chtít / nenechám toho, dokud budu žít."... A jaká tedy byla? Pro každého jiná! Pro každého jedinečná!... Nedávno jsme se "chytli" s kamarádem Raškou ze Džbánova, který uznává jen "černé" blues. Tak to ale není, "bílé" ho povýšilo z nářku na modlitbu, a z koncertů udělalo obřad. A pro Janis to platí příkladně. Svým tradičním "vykopnutím" poslala blues zpátky, odkud přišel. Domů. "But it don't make no difference babe, no, no". Přesto srovnejme s poměrně cynickým prohlášením (Janis byla už po smrti) Johna L. Hookera: "Řek sem, že jo. Nahraju ještě další desku, koupím si další auťák nebo další barák."... Pozn. 1: Přínosem byly i české titulky, i když znalost "bluesového slangu" nebylo moc znát, tak třeba "mama" neznamená "matka", ale "ženská, miláček" a pod. Pozn. 2: Náhodou jsem si nedávno pustil "Kozmic Blues" v podání Katie Melua se Stuttgartskou filharmonií (2011), byla to opravdu rána palicí do mysli. Jak něco tak razantního mohlo tak vyčpět, svéct se ze své originální podoby a nahodit na sebe romantický háv pseudozážitku.

Už název filmu "Pa negre" mi napověděl, že nejsem v obyčejném Španělsku, ale v Katalánsku. Černý chléb (pan negro pro chudé) je také černým filmem ze Španělské občanské války. Villarongův pohled na ni je nejspíš určen těm, kdo jsou jí místně blíž. Je hodně složitý a vrstevnatý (možná na rozdíl od Saurovy "¡Ay, Carmela!"), nicméně pozorovaný od spodu nahoru (věkově i společensky). Avšak ať je válka nebo ne, bohatství nebo chudoba, chce-li se chlapec stát mužem, musí dospět. A to je také hlavní téma: dětská inteligence, přemýšlivost, akčnost, interakce s dětmi a dospělými, ale především zvídavost... Pozn. 1: Nevím, co to je za vlastnost (nejspíš levičáctví), která mi filmy natočené v prostředí blahobytu znechucuje a chudoby přitahuje. Možná za to mohou zážitky z dětství, tak jako tomu rozhnodně bylo u jedenáctiletého Andreua. Pozn. 2: Film získal Goyovu cenu za nejlepší španělský film roku 2011 (domnívám se, že zaslouženě).

Víra je buď fanatická, posedlá nebo šílená, a nebo žádná. Tak to je, a kdyby to bylo jediné poselství tohoto filmu, stačilo by. Ale je tu mnoho navíc?: nádherné fotografie, krásní, přesvědčiví a sympatičtí herci (včetně pastora i doktora). A především genius Theodora Dreyera, který divadelní hru Kaje Munka, převedl do jiného formátu, v němž zůstane až do "dalšího příchodu Krista", abychom zůstali ve filmové terminologii. Když se dívám na tento film (nebo na jiné Dreyery filmy) uvědomuji si, kolik (i současných) režisérů jsou mu zavázáni, a tím nemyslím jen Ingmara Bergmana nebo Larse von Triera. Kromě obrazové kompozice je třeba vyzvednout i kompozici mužské části Borgenů; každý jiný, ale přesto všichni patří sobě a k sobě. Stejně tak vzájemný vztah Johannese a jeho malé sestřenice tvoří po celý film jeho tušenou páteř. Pozn. 1: Mezi komentáři jsem našel jeden, který je rozhodně je k zamyšlení (Bebacek ****): "Nemůže být pro mě geniální něco, čemu sama nevěřím." Nesdílím ho, navíc se domnívám, že geniální může být je to, čemu nevěřím. Pozn. 2: Uvedení Sørena Kierkegaarda jako zdroj Johannesova pomatení mi nepřipadá moc vhodné.

Příliš hrozné na to, aby to bylo nepravdivé. Co se stane, když se rolnické povstání začne interpretovat jako komunistický puč, když se začne dávat do kontextu se studenou válkou, když vojenské komando vycvičené v USA vybíjí všechno obyvatelstvo vesnic ( El Mozote)?... Novinář Richard Boyle, skvěle představený Jamesem Woodsem, je člověkem z masa a kostí, je vyhraněný spíš lidsky než politicky, je sympatický v dobrém i ve zlém, je prost ideologie tak, jako všichni ostatní jsou jí plni.... Mám pocit, že právě v tomto filmu se Stoneova slova - "Když se při pátrání po nepříteli prodíráte džunglí, vypěstuje si sevřené, ohraničené a přesné vidění, všechno se soustředí na pár čtverečních metrů (dle Laurenta Tirarda)" - naplnila nejvíc. Pozn.: Arcibiskup Óscar Romero, blahořečený před necelými dvěma lety, odmítl ochranku a prohlásil: "povstanu znovu v salvadorském lidu". El Salvador znamená spasitel - jaký? koho? proč? Spása Salvadoru se nekoná dodnes.

Navrhuji, aby se pojem "odpad" nahradil pojmem "píčovina", protože odpad se dá přece jen občas recyklovat. Používal bych tuto kategorii zřejmě častěji, možná i v tomto případě. Stone pořád bojuje ve Vietnamu, teď už ale není jasné, na čí straně.

Podruhé v řadě si pomáhám citací z Marigolda ***: "Formálně nesmírně roztříštěná záležitost, která prozrazuje úpornou snahu a ochablou sebekritiku..." Ovšem doporučuji přečíst si jeho recenzi celou. Zkrátka, když se moc tlačí na pilu, tak se to silou buď protrhne nebo se to zadrhne. Pak se tomu říká zádrhel, a pokud je jich moc, pak to může otrávit i přihlížejícího. I když si to neumím představit, chápu, že traumatizující zážitky z války poznamenají člověka na celý život, ale je tohle ta správná terapie. Možná je lepší "válku si z hlavy vysouložit", jak to dělá plantážník Johnny, který údajně prodává gram cannabisu s 33% THC za 1,2 dolary. K nám na vesnici se jeho produkty bohužel nedostaly... Kromě toho je ve filmu vidět mnoho násilí, blití, televizi, lišku a jiné selmy, např. Hayek atp., slyšet je tu třeba Dylan, ale také "Pec nám spadla", po které zůstala otevřená otázka: "kdopak nám to zaplatí?" Oliver Stone říká, že "největší vliv na mou filmařskou kariéru měla válka ve Vietnamu." Mám dojem, že tam bojuje dosud.... Připojuji ještě informace od odbornice na konopí: "Jsou druhy konopí, které mohou obsahovat zmiňované množství THC, ale jedná se o již výrazného "překřížence". Je také otázkou, čeho se daný termín týká - jedna věc je % THC v celé rostlině, druhá je % THC v samotné "palici" konopí - dle zákona ČR "cannabis" značí právě vrcholík rostliny, příp. nadzemní část rostliny, která vrcholík zahrnuje (netýká se odrůd do 0,3% THC). 1,2 $ každopádně je "dobrá" cena :D pokud je člověk "hulič" :) pro nemocného člověka takové množství nemá význam, naopak u citlivých jedinců může být nebezpečné (zvláště s ohledem, že takovéto odrůdy mají již velmi nízký obsah ostatních cannabinoidů, které v konopí potlačují psychoaktivní účinky, právě THC)."

Fénix se rodí z popela spálených kostí v plynových komorách. Kolik popela je třeba na zrození jednoho Fénixe? Na závěr si nicméně nezazpíváme "Speak Low", ale Weillovu a Brechtovu "Surabaja Johnny" v anglickém překladu: "Surabaja Johnny, tohle má být konec? / Surabaja Johnny, co přehluší bolest? / Surabaja Johnny. pálí to jak rána / Nemáš srdce, Johnny, a já tě mám tak ráda." ... Mnoho příběhů je podobných, některé téměř totožené, některé zaměnitelné, jiné mají stejnou pointu. Tohle je jeden z nesčetných příběhů židovských navrátilců z KZ. Dalo by se o něm hodně napsat, ale cosi mě drží na mezi zdrženlivosti. A tak z vlastní nouze použiji cizí postřeh (Marigold *****): "Příběh se sice na několika místech ocitá na hraně vykonstruovanosti, ale scenáristická schopnost vzdát se meolodramatických tahů a v literárních dialozích (i obrazech) udržet život i významovou dynamiku neselže. Finále pokládám za brilantní ukázku toho, jak se staví v nejlepším smyslu tradiční katarze..." Pozn.: Spatřeno znovu po půl roce: zvýšeno hodnocení o *, a přece jen si raději zazpíváme Speak Low: "The curtain descends, ev'rything ends too soon, too soon..."

Větší společenství (především město) se opouštělo z různých důvodů, nejčastěji ekonomických nebo náboženských. Zde to zřejmě bylo v důsledku kriminality. Nová vesnice se ohradí lesem, a ten se zalidní strašidly. Tak nějak podobně to bylo kdysi běžné i zde, i když hranice nebyla tak přísně hlídaná, byla propustná, i když zase ne pro všechny - kdejaké dítě si tam vzala polednice, kdejakou dívku vodník. Lesofóbie, která je v naší době vlastní Arabům i Indům, byla pro M. Night Shyamalana asi další inspirací (ostatně Árjům, potažmo Indům trvalo sakra dlouho než kdysi prošli vindhijským lesem). Tedy nic závadného, jenom si myslím, že Karel Jaromír Erben by to zvádl lépe - a navíc ve verších! Pozn.: Nepouštějte slepou holku do lesa s podrostem, a pokud, tak ať tam neběhá, nebo po dvou krocích upadne - není na to trénovaná, nikdy předtím v lese nebyla.

Film, který je jak (všemi) kritiky, tak (některými) současnými režiséry, považován za jeden z milníků filmového umění, má svou Achillovu patu. A pokud do ní zabodnu kopí svého pohledu, pak se mi před očima zkrabatí jako svitek spáleného celuloidu. Samozřejmě mluvím o prostředí, ve kterém se vše odehrává, a které bytostně nesnáším ve všech možných modifikacích. Popisovat je nebudu, za to mi nestojí, ale stejně tak to bude cítit každý, koho to táhne alespoň trochu "doleva". Myslím, že mě z celého filmu nejvíc pobavily dialogy o "předkolumbovském umění". Jinak mě stejně tak jako zámecké prostředí byly protivné i všechny osoby - od pana hraběte až po nového sluhu. A při tom všem se kochat uměleckými postupy slavného režiséra, na to fakt nemám pajšl.

Přestože je tomuhle westernu již přes šedesát let, je ho dlužno řadit k těm moderním, které klasické westernové schéma dodržují sice jen rámcově (koně a indiáni možná ani nejsou nutnou podmínkou), ale poskytují jasně vymezenou přídavnou hodnotu. Zde je jí napínavé pátrání o osudu otce amerického vojáka japonského původu, který zemřel v Itálii za 2. světové války. Zdánlivě neproniknutelná hradba "soudržná společným zlem" se začíná postupně drolit. Veterán Macreedy (výborný Spencer Tracy) z ní uvolňuje kámen po kameni (ne všichni jsou stejně vinni a ne všichni jsou stejně zatvrzelí), dokud nejsou síly natolik vyrovnány, aby nakonec mohl dotáhnout svou věc do konce sám. Jeho protihráč Smith (Robert Ryan) na vojně nebyl, a tak jeho šance (byť vyzbrojen) nejsou valné.