radektejkal

Alexandre Dumas je (vedle Victora Huga, Selmy Lagerlöfové a jiných) zakladatelem moderní dobrodružné literatury pro čtenáře všech věkových i zájmových kategorií. A Hrabě Monte Christo je v této oblasti knihou knih. Kdo by netoužil po spravedlnosti a zadostiučinění a jeho dosažení takovým brilantním způsobem. Snad jedině Christos. Nikdy jsem se neodvážil shlednout jinou verzi než tuto s Jean Maraisem, který jakoby to své role zahrnul veškerý duševní zisk, kterého nabyl při svém fyzickém přátelství s Jeanem Cocteauem. Na knihu/film je možno nahlížet z mnoha úhlů a perspektiv, jednou z nich je je ta, ž všichni noví mocní a bohatí mají za sebou zločin, minálně krádež.

Poklad pana Arna vydala Selma Lagerlöfová v roce 1904. Mauritz Stiller ho pak relativně krátce na to zfilmoval. Jak literární, tak filmové zpracování patří k základním dílům dobrodružné literatury (samozřejmě především vedle dumasovek). Co je tam řečeno slovy, to je zde vyjádřeno modrým a okrovým obrazem (podle teploty). A podobně jako Dumasova díla je určen všem generacím; pro mladé snad trochu drsné, pro staré snad příliš pohádkové, ale - kdo z nás je bez sentimentu...

Deset, devět, ...., jedna - a raketa je odpálena. Aneb magická pythagorejská desítka. Aneb úspěšný experiment, úspěšnější než mnohé předchozí, např. warholovské, potažmo americké. Deset pasažérů a vidíte (slyšíte!), co se děje v Teheránu. A nejspíš i žasnete. Formální postup, tj. systém a jeho vymezení, je uveden jinde.

Na shlédnutí tohoto filmu (dramatu a la Shakespeare) jsem si počkal do 14, prosince, kdy výročí této dramaticky a filmově zpracované události slaví v paláci Sengaku-ji (já samozřejmě u televize). Příběhem je děj, dějem je nejen primitivní rozhodování se, zda ano či ne, ale způsob, jakým naplnit původní záměr. Úchvatným způsobem je zde prakticky představen samurajský kodex "bushidō" a prostředí, v němž se realizoval. Pozn. 1: Známý katolický historik a publicista Paul Johnson by tento typ nekonzumní společenské hierarchie (šogun - daimjó - samuraj - ronin, tj. samuraj bez pána) označil za Nepřátelé společnosti (viz stejnojmenná kniha), jak to ostatně čini u všech společností, jejich hodnotami není jen technický a ekonomický pokrok vyjádřený v penězích. Pozn. 2: V jedné japonské písni (viz film) se zpívá: "Květ švestky se pozná podle vůně/ květ třešně podle tvaru/ lidé se nepoznají podle vzhledu, jen podle svého srdce." Pozn. 3: Pro doplnění vřele dopručuji povídku J.L. Borgese: Nezdvořilý mistr obřadů Kocuke no Suke.

Asi není zrovna optimální studovat díla Bély Tarra proti toku času. A tak nemohu jinak, než konstatovat, že panelové nebo prefabrikované vztahy jsou chudé na nápady (nejlepší byl nejspíš bobby-mcferrinovská trubka na plese) a ztrácejí se v dokumentu. A taky ty "dotěrné detaily tváří" (jak píše Matty), děj spíš rozmazávají než zostřují. Avšak "socialistická podoba „šťastného“ manželství" (jak píše poněkud jízlivě v první větě) to rozhodně není; o tom bych musel něco vědět. Zato je tu místo na test: držíte s babou nebo s chlapem? Manželství jako instituce má podle Signunda Freuda dvě oddělené funkce: sexuální a rodičovskou. Jinými slovy je třeba se vyhýbat vzájemnému znásilňování (znásilnění manžela je, když mu manželka nedá) a vychovávat děti alespoň do věku 6 let.

Filmů obsahujících zájmenná příslovce neurčitá místa "někde" nebo času "tenkrát", je poměrně hodně. Přesto ale většinou přesně víme "kde a kdy". Tak je tomu i ve filmu Gézy von Radványi, který, včetně romantizujících prvků a jejich zdůvodnění, popisuje Sandiego. Romantizujícím prvkem je přeměna dětských "desperados" (nebo "olvidados" - Buñuel) v "dětský domov", který jim patří a který si sami řídí - zatím. Romatizujícím prvkem je i motiv Internacionály - ale ten jím byl vždy.

Až dokumentárně přesvědčivá a umělecky cenná studie komunistického funcionáře rekrutujícího se z dělnických kádrů. Sám jsem je zažil v druhé polovině sedmdesátých a v osmdesátých letech (jednoho jsem doučoval ke zkoušce na VŠ nemčinu - jmenoval se příznačně Gottwald -; zkoušku nakonec udělal, i když neuměl bezpečně časovat sloveso "sein"). Byl to jeden z těch, kteří se usnesli, že "nesmím přes hranice a nesmím mít žádného podřízeného". Jejich životní dráha si byla stereotypně podobná, nebyli to v podstatě zlí lidé, nedělali velké podfuky, zkorumpovaní byli v mezích, jenže: jejich intelekt neodpovídal funkci, kterou zastávali, a díky tomu a různým malým domů tomu a onomu, se dostávali do vnitřních konfliktů, které vrcholily paranoickými záchvaty, byť většinou jen dočasnými... Ale to vlastně nemluvím o svých zkušenostech, ale o filmu. Helge sem ovšem zavádí ještě jeden parametr: "stud". Ale s tím nemám v tomto oboru žádou zkušenost.... Změním hodnocení ze 4 na 5 - fakt to bylo dobrý! - Spatřeno podruhé: Dnes bych se nejspíš věnoval porovnání manažérů tehdejší a dnešní doby; třeba Arnošt Pánek versus Andrej Babiš...

Co nám přinese televize (CT2) ve svém nejvypjatějším vysílacím čase (sobota, 20 hod., mezi Novým rokem a Třemi králi)? Samozřejmě nějakou pohádku, zda pro děti nebo pro dospělé je celkem jedno. Hlavně aby to bylo trochu romantické (i když "černošská" romantika je z trochu jiného soudku), trochu akční (jet set, paragliding, joy ride), trochu vtipné, trochu perverzní, trochu multi-kulti, a především trochu slaboduché (aby to zbytečně nedráždilo šedou kůru mozkovou, jak by řekl Hercules Poirot). Jde zkrátka jen o to, jak to správně předžvýkat a vyplivnout. A soudě podle hvězdiček na čsfd se to podařilo náramně. Teď trochu seriozněji (pokud je to možno): postižený (jakkoli) člověk potřebuje ze všeho nejméně soustrast (zvláštní slovo), slitovnost apod. Pokud se mu dostane přátelství (a to je obtížné i u zdravého člověka), má víc, než... než je obvyké. A pokud je to černoch, je to přímo fantastické (i když to dle fotek v závěru to asi přece jen černoch nebyl).

V Mikulově jsem byl na vojně, do školy jsem šel a chodil nerad, a navíc jsme začal v době, kdy se točila právě Škola otců, která měla být rozšířena i na školu matek. Nevzpomínám si na učitele podobného Pelikánovi (Karel Höger), jehož klidná důstojnost se nesla celým filmem. Scénář a námět Ivana Kříže (rodáka z Osové Bitýšky) a hudba Gustava Křivinky (rodáka z Doubravice nad Svitavou) mě kromě jiného oslovily i svojí geografickou blízkostí.

Poslední dochovalý němý film Jasudžiró Ozua z období předválečné ekonomické krize v Japonsku. Vznikl tedy v době, kdy se už 7 let ve filmech mluvilo. Avšak ani Ozu na tom tehdy nebyl finančně dobře, a to může být i jedna z příčin. Nicméně snímek, který předbíhá italský neorealismus, je jedním z nejlepších němé éry vůbec. "Tokijský hostinec" je příběhem o třech dospělých (1 muž, 2 ženy) a třech dětech (2 chlapci, 1 dívka), tokijské průmyslové periferii a rozhodování se, zda jídlo nebo nocleh, protože z kontumace psů se na obé často nevydělá - zvlášť, když touha po oficírské čepici je příliš velká. Závěr filmu je překvapivý, neevropský, za spásu duše se bojuje na poli pochybností (viz různé varianty na "zločin a trest"), tak jasno jako Kihači (Takeši Sakamoto) nemůže mít ani pánbůh.