radektejkal

Almodóvarovy vzdušné konstrukce dostaly betonové základy. Dvojkolejný příběh. a přestože sotva říct, zda ty koleje byly paralelní či stejnosměrné či šly cik cag každá jinak, dobře dopadlo. Dílo mistra betonáře filmaře.

Viděl jsem - jednak z vlastní hlouposti a jednak mi nějaké díly nešly stáhnout - jen díly 1, 4, 5, 6; snad se mi podaří dokout i ty poslední, k přeskočeným se nebudu vracet.... Myšlenka, že rodiče rodí děti, které budou později dobrými služebníky (především v práci a ve válce) společnosti, které již pak budou zcela patřit, je myšlenka nesmírně stará, byť by se mohlo zdát, že její realizace byla ukončena povinnou školní docházkou. Důvodem, proč tomu tak není a proč tento proces nebyl dosud (úspěšně) dokončen je fakt, že dětský materiál, který společnost dostávala (a snad ještě někde dostává) není zcela kvalitní ani se na něj nejde vždycky a všem spolehnout (viz též "střelba dětí do dětí", zběhové, zločinci, revolucionáři atd. We don't need no education, jak si to namyslil Roger Waters, to je tak dobré akorát do písničky.). Společnost musí dítě monitorovat od narození (v brzku snad ještě dříve), a pokud jeho společenskou flexibilitu (přizpůsobení se danému stavu společnosti) nezaručí rodiče, musí to udělat ona. "Sociálník" Lars postupuje zcela konsekventně (zda v Holininu verzi věří nebo ne, nehraje přitom žádnou roli). Konsekventně si vede i Holina, Sigmund Freud by ji odhalil sice již při prvním letmém setkání, ale psychické úchylky (od chybných úkonů, přes známé infantilní objasnění rodičovského sexu, až po čmárání po praseti) do dialogu společnost-dítě prostě nepatří. Dříve platilo: když se dítě nepřizpůsobí společnosti, ať zhebne. Dnes jsme dál: dítě se musí společnosti přizpůsobit a pak může sťastně umřít.

Pozor na mladistvé delikventy; nejen že jednostranně porušují všechny dohody, ale dovedou lžící vypáčit zabedněné okno a zkušeně si vyrobit (a přesně aplikovat) smrtící zbraň. Ještě v polovině (druhá část je spíš akční odpad) se to mohlo trochu zkomplikovat: Javier se mohl zbavit Adele a mít nejen dítě, ale i mladou milenku (Osman by pro něj nebyl žádný problém, jak se také později ukázalo). Javier a Adéla zkrátka Irenku podcenili, zato scénáristé velmi přecenili. Nakonec to dopadlo tak, jak říkal Javier: dítě jí vezmou a jí zavřou do lochu. On se toho bohužel nedožil, i když dobře věděl, že kdo přistoupí na jejich hru, je ztracen. Ale to ostatně ví každý sociální pracovník ži odborník na rómskou otázku či problematiku menšin... Hodnocení jsem asi přepískl.

Nedívám se na takové filmy rád; občas to ale přece zkusím. Zvlášť, když mezi groteskou (a jejími variantami), šílenstvím (a jeho formami) a zločinem (a jeho projevy) vidím přímou souvislost. Film byl bohužel (píšou o tom zde i jiní) přetížen událostmi a významy tak, že divák nejspíš musel ze zorného pole leccos vypustit. Já jsem vypustil jak možné sociální dopady, které film předstírá, tak dějiny jednoho konkrétního šílenství, a zůstal na úrovni na monstr-krysy jsou nejlepší monstr-kočky. V tak mě v podstatě zaujaly - a to značně - očistné rituální tanečky, které Joker prováděl (většinou) po svých akcích. (Možná tři hvězdy je za to příliš; z mých oblíbených 5 x *** a méně, 7 x **** a více)

Ani Petr, ani Pavel. Film je zkrátka stylizovaný pro velké soudobé festivaly, kde umění zkrátka nesmí přijít zkrátka. Sám osobně netoužím po žádných bojových akcích a závěrečná přestřelka mi je spíš nemilá. Každopádně však nejde dohromady s unylými pohledy partyzánů, kteří si čas (než je postřílejí) krátí jen snahou vyjádřit nepostižitelné a popravou zrádce. Film nelze ani chápat jako Bildungsroman mladého Unteho. Myslím, že pokud o umělecké vyjádření procesu rozkulačování na Litvě selhal. Moje hodnocení je tak i výsledkem zklamání z toho, do jakých rozporů se velký Šarunas Bartas tímto filmem dostal.

Důstojný film na to, aby mohl být věnován všem, kteří zemřeli v exilu. Kolik jich bylo? A bude?

Od Mélièsovy Cesty na měsíc se mnoho nezměnilo, snad technické možnosti a vizuální realizace. Stejně tak žánrová směs scifi a komedie patří tak nějak k sobě. Katastroficko-depresivní filmy ji přebili teprve nedávno. Juranův film má šťávu i kule, pořád se něco děje. Co by na to řekl Jules Wells sotva říct; oba na něm mají také svůj díl. Po šedesáti letech od  Mélièse po Jurana a dalších šedesáti do dneška je otázka Měsíce stále předmětem fikce. A jak zpívá Joe Cocker: The moon's a harsh mistress / She's hard to call your own...

Nejsem příliš nakloněn příběhům, a především těm ze staré školy. A našel jsem příběh jiný, vepsaný v tváři Simone Signoretové. Ne nepodobný, ale možná pravdivější. Její zdánlivě chladná a neučastná tvář, jejíž ústa mluvila nevzrušeně a odměřeně, byla plátnem, na němž se promítalo více, než na onom stříbrném.

O tom, jak je možné pozitivní negativisty předělat na negativní pozitivisty, což je rozhodně lepší a snaží pro integracui mezi "zdravé".

Z osmi oblíbených uživatelů dali pouze tři čtyři hvězdy, ostatní pět. Přesto se ale na tento film podívám trochu jinak, než je to zde obvyklé. Moto: Buck-Morssová: „Společná humanita existuje navzdory kultuře a jejím odlišnostem, Ne-identita určitého jedince s jeho společenstvím je živnou půdou podzemních solidarit, které mají šanci apelovat na univerzální morální cit, který je naším dnešním zdrojem nadšení a naděje". Tento citát vybral Slavoj Žižek do své knihy Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška (Překlad: Radovan Bartoš). Pokud je Pleasantville tím druhým, potom tím prvním je kniha Aldouse Huxleyho 1984. V obou je problémem šedivost života (i když možná od bílé po černou je odstínů dost). To trápí nejen filosofy, umělce a cestovatele, ale i zbohatlíky, požitkáře a sériové vrahy. Kdysi to trápilo i mě. Gary Ross zpracovává toto tedy téma podruhé, jako frašku. Černobílé postavy se mění v přebarvené. Všechny společnosti, vždy a všude, se dělí na černobílé a barevné, podle normované rovnice svoboda + jistota = 0. kdo chce víc jistoty má zkrátka méně svobody a tíhne tak k totalitním režimům.  Všechno je to záležitost míry, jak tvrdí můj oblíbený filosof Hajný z Brušovce.