radektejkal

Podle mě je tento film (myslím, že jsem ho viděl v době vzniku v Německu) nezvládnutý. Dovedu si představit záměry scénáristů a později režisérů, ale výsledkem jejich snažení je jen jakási črta, nesourodý nástin, vizi, kterou nelze ukončit jinak, než ji zplynovat. Rivah píše: romatická stylizace - mohl by to být třeba podtitulek.

Experimentální film, především na úrovni "promluvy" nebo jak se v kinematografii říká "dialogů". Spolu s postupně narůstajícím počtem lidí podílejících se, tak či onak, na stěhování, měly by růst - díky vzájemným vztahů - i náročky na komunikaci. Ta však zůstává na své původní nezávažnosti, a vztahy se usidlují uvnitř postav. Scéna s toaletním papírem je toho asi dobrým příkladem. Předpokládám, že mladí autoři budou v experimentování pokračovat i mimo uzavřenou společnost, tam už to ovšem nebude tak snadné. Cesta, na kterou se dali, je podle mě správná. Cesta je ale od toho, aby se po ní šlo a  nikoli, aby se na ní zůstávalo. - Na jejich první dílo se podívám co nejdříve. A teď už zbývá jen upozornit na literaturu, kterou by bylo možno tento film podložit: O persuasivním a performativním (přesvědčovacím a příkazovém) charakteru polopřímé řeči mluví Gilles Deleuz v knize Tisíc plošin a o lživých milostných znacích v Proust a znaky.

Čtyři Neúplatní, či spíše Nedotknutelní, postřílí celou gangsterskou bandu jako hliněné holuby a zničí chicagskou společenskou strukturu, ve které byli Úplatní všichni. Snad jediné, co by mě po shlédnutí tohoto filmu zajímalo je, kolik lidí si Al Capone držel "ve zbrani", kolik politiků mu jedlo z ruky a kolik policistů bylo na jeho výplatní listině. Zkrátka by to chtělo nějaká data, protože na filmová se sotva můžeme spoléhat (Eliot Ness také nebyl starostlivý otec na němž se jeho filmový profil zakládal, nýbrž starý mládenec). Navíc De Nirovi grimasy a úsklebky známe i z jiných filmů, v nichž hrál jiné kmotry. Brian De Palma je neobyčejně hravým režisérem. Vyzdvihnul bych např. "hru s kočárkem a přerostlým dítětem" na nádraží a "hru na padání" (méně originální), při níž se padající ze střechy musí trefit na střed přistaveného auta. Na druhé straně se Tvrdohlavovi (Capone) z jeho her nedaří, až na pár výhružek a brutálních gest, vůbec nic, kdežto Nepodplatitelní snadno přesvědčí Podplatitelné o tom, že nechat se podplácet není hezké. Ale opět, to zajímavé nás míjí až do konce: výměna porot, ke které skutečně došlo. Existoval tu již nějaký precendens?

Před promítáním jsem se neprozřetelně podíval na Duvalův portrét, je to přece součást jeho autobiografie, a ten se i pořád měnil v Pippa a naopak. První rok ve škole (doba násadek) - asi lepší než název filmu opsaný z angličtiny ("porte-plume" se používal ve škole ještě i za mě) - si režisér zrekonstruoval i se svým levitačním snem. Dílem jako bych to znal sám: je to doba, kdy se dobré úmysly snadno mění ve špatné činy, které není lehké rozeznat. Zvláště když rodiné zázemí v těch nejněžnějších letech (ne)funguje asociálně jako v Pippově případě. Film věnuje režisér svým adoptivním rodičům, Gustavovi a Cecílii; znamená to, že tuto dobu přestál. Ve filmu s překotným začátkem a delší venkovskou pasáží, se mi líbili především ženské postavy, nejvíc asi právě ona nedůvěřivá Cecílie.

Kašpar aka Orfeus není harfeník ale klavírista. Zřejmě dobý klavírista, když zaujal i Eurydiku. Ta umírá záhadně, zřejmě jeho přičiněním. Kašpar to chce odčinit, chce použít magické slovo počítačových aplikací "undo" a vydá se na cestu k Charónovi, který ho převeze do podsvětí, jakéhosi města, v němž žijí cizí lidé, kteří jsou neobyčejně družní, a jako by Kašpara už odněkud znali... Ovšem cesta k Hádésovi je neobyčejně složitá, Kašpara na ní čeká mnoho setkání a mnoho zkoušek. Hádes (Simon) ho překvapí ujištěním, že podsvětí je karneval. Ale podsvětím jsou rovněž pašije svaté Dymphny ("ďáblové a násilnosti ho fascinovali"). A nemalou jeho část zabírají scény ze stávky dokařů, která nakonec převládne... Z podsvětí se nedá uniknout ne proto, že člověk prostě umře a je tam, nýbrž proto, že je to tam všechno příliš složité. Nedostane se z něj ani Eurydika, protože už ani ta se nemá kam podívat, aniž by se neohlédla. Zatímco byl Kašpar v podsvětí, přestal svět existovat.

Jeden z mnha filmů zabývajících se nerudovskou otázkou Co s ním? Přestože Neruda (možný nomen omen i pro tento film) tím myslel strožok, rozdíl mezi ním a nepotřebným otcem není velký. Vidíte ho, kamkoli se podíváte. Drama, které s ním spojuje Robert Anderson je skutečně "prožité", kulminuje ve fázi, když otec říká, že se vždycky o sebe dokázal postarat, čímž dává najevo, že nadchází doba, kdy už to nedokáže. Vyústění je téměř standardní: bylo podniknuto několik pokusů o "společné" řešení; jelikož se ale dříve nic neřešilo, ani nyní se nějaký kodex dohody nepodařilo najít. Zajímavé je, že toto diléma je většinou kladeno na bedra synovi, přimčež je - řekl bych - stejné množství žen, které doprovází své rodiče či prarodiče k smrti. Spoustu takových synů a dcer znám, jejich příběh je vždycky jiný, všem však předchází otázka, která se stále vrací: ANO či NE. Někdo v tom má jasno od začátku, někomu to přijde časem. Od začátku je ovšem jasné, že se jedná o "výměnek" bez uzavření smlouvy o výměnku (od roku 2014 v Česku opět možné).

Zvláštní komglomerát. V podstatě se od samého začátku nacházíme ve světě rozkladu, jehož středem je dezorientovaný mladík Alex, který řeší své libidinózní a oidipovské problémy pozdě a špatně. (Vlastně ještě hůř než antický Oidipus, který nevěděl, proti komu bojuje.) Je rozhodnuto ještě dříve než (jak zpívá Bob Dylan) a hard rain's gonna fall. Jako by se postupně zhmotňovala a zhutňovala paranoia, jíž jsou všichni aktéři více či méně postiženi. Crazy Pictures se tu mohli projevit bez zábran, a také to udělali.

Děs a hrůza. Stačí jeden hloupý soudce, podivný zákon (soud bez přítomnosti "obviněného" a obhájce) a "přirozeně" fungující (celo)ženská mafie (lesbické vztahy tu nehrají žádnou podstatnou roli), a senior je bez šance. Něco mi to připomíná ze života, ale asi to nechám radějí stranou. Když se na scéně objevuje (celo)mužská ruská mafie, napětí se snižuje téměř na minimum. Pocit, že se teď dá všechno do pořádku, nás zdánlivě uklidňuje, Neschopnost mužů si však přímo žádá o novou organizaci tohoto "senior joint enterprise", spojení schopných. Proto nás nabídka potupeného bose ("Bos taurus") ani nemůže příliš překvapit.

Šest režisérů by se v životě asi neshodlo, v kosmu však ano (v kosmu je vždy "něco ztmelujícího", zde je to především kamera jednoho z režisérů, André Turpina). Kosmos rhizomicky expanduje, sám o sobě a se vším co je v něm. Expandují i příběhy, které kdesi mají svůj počátek, ale nikde svůj konec. Jsou nastartovaným autem z cizí baterie. Ano, příběhy by mohly být jiné, nekonečně jiné, a možná by mi víc pasovaly, ale tyhle bych nevymyslel.

Asi by se to dalo udělat lépe. Koexistence japonské posedlosti sexem a militarismem a skandinávskou touhou po zážitcích za každou cenu, by mohla mít i jiné vrcholy. A také lépe než Akční / Drama / Pornografický by slušela Komedie.