Tsunami_X

Se Sovákem se muselo skvěle chlastat. Jenže reflexe osobností není jenom o usměvavých chlastacích historkách donutilovského typu, ve kterých se náhodou na pivě objeví vedoucí kultury ÚV KSČ, aby bodrému herci v opileckém rauši přislíbil ten jeho seriál s Horníčkem. Naproti tomu se pak střízlivá herecká legenda dojímá nad tím, že jej Hrušínský a Růžek nenechali vrátit se do národního, protože nebyl národním umělcem a že to všechno bylo docela jinak. Morální arbitr by v tom možná začal hledat Švejka, já vzhledem k nedostatku relevantních informací přihodím raději taky jednu chlastací historku. Bylo to prý v sedmašedesátým, když se u nás na nádraží točila Nejlepší ženská mého života. Na hotelu Podhoran se tehdy pilo, prý i s Menšíkem který se u nás taky objevil, až do pozdních nočních hodin. Když už se mělo zavírat, rozhodli se oba dotyční, že takhle to přece nejde a že se musí hodit trochu do pucu. Objednali si tak z pětadvacet kilometrů vzdáleného Kroměříže vozidlo taxislužby, které je následně vyvezlo nahoru do kopce na poutní místo Hostýn. Tam se dotyční v rámci sušáku napili svatohostýnské vody (samo, že léčí) a jeli zase dolů chlastat. Zní to líp, když jste tam od nás. A přesně tak je to i s tímhle dokumentem.

Mluvící a kariéru rekapitulující hlavy, které do nadprůměru vytahuje několik výtečných jednotlivostí. Hlavní devizou je zde bezpochyby takřka apokalyptická 16 mm story z pouště v Turkmenistánu (archivní záběry k nezaplacení) a její cenzurní dohra, oproštění se od neustálého zbožšťování herecké legendy spolu s minimalizací patosu a šťastná dramaturgova (režisérova) ruka v linii vyprávění synů Jana a Rudolfa. To má hlavu, patu a světe div se i dramatický oblouk. Jako bonus lze vnímat i lehké nakousnutí Hrušínského politické kariéry na počátku devadesátých let.

Jako příbalový materiál pro čtenáře Forbes, kteří se při jízdě tramvají opájejí zbohatlou představou sama sebe, by to mohlo fungovat. Na zapamatovatelný, inspirativní a hlavně zábavný dokument je to příliš plakátové, self-píárové a v zásadě nic neříkající. Nulová konfrontace startupových rich kids s čímkoliv, co by nám pomohlo hlouběji proniknout do jejich uvažování, má ve schematickém vyprávění za následek ubíjející monotematičnost, frázovitost a vršení příběhů, které v roztěkaném informačním věku skoro nikdy nedočtete celé, natož abyste je zhlédli v hodinové stopáži. A poučení? Pády nám pomáhají k tomu, abychom byli lepší! Tak to díky moc, čínské přísloví nebo raději zábavná prezoška na SlideShare by na skladě nebyly?

Valutový noir a důstojná formální rozlučka Miroslava Cikána, která kombinuje atraktivní motiv nacistických liber s mondénním prostředím pražských kaváren a právě industrializované krajiny. Škoda té lehce odfláklé vyšetřovací roviny, kdy jeden tuzex vládne všem, jeden jim všem káže.

Autorské vyrovnání se s nejznámější a posléze také nejzprofanovanější reportáží pořadu Zvědavá kamera. Povinnost pro milovníky tajných složek, propagandy a estébácké manipulace, které zoufale chybí ruka mladého a šumavskými jezery nedotčeného dramaturga (zainteresovanému režisérovi bylo v době natáčení 71 let). Sluší se také dodat, že v soutěži o nejhorší mezititulky v dějinách televizního vysílání je bohužel Jezerní aféra kandidátem na nejvyšší příčky. Je to velká škoda, protože události v ní popsané s nádechem mystiky, nacistických artefaktů a represivních složek si zaslouží kvalitní monografický počin s revidovanými zážitky všech zúčastněných.

Film pro mládež vyprávějící o nezdolnosti člověka, primárně sovětského, a překračování bariér až na samou hranici verneovské fantastiky. Poetika Planety Eden a signálů z vesmíru tu bohužel naplno propukne až ve své druhé polovině, po nezbytném výčtu historických souvislostí. Ale čert to vem, hlavně že se ti psi vrátili celí!

Socialistický virál nabitý ujetými nápady, který nebohému obyvatelstvu prostřednictvím charismatem přetékajícího Kopeckého ukazuje, jak přežít v džungli městských přechodů pro chodce. Lehký šovinistický závan spolehlivě odvane palba imaginace s kadencí Miloše Macourka. Co by za to dnešní komunikační oddělení ministerstva dopravy dalo…

Dokument balancující mezi exportní pohlednicí ze středu Evropy plné obrazů broušeného křišťálu, oroseného piva, jedinečných památek a bodrých lidí a montážně nepříliš rafinovaně uchopenou výpovědí o frenetickém životě obyvatel našeho hlavního města. Tam, kde díky častému střídání nálad chybí atmosféra, spolehlivě zapracuje okouzlení náznaky sexuální revoluce, západních vlivů a nočního pražského života.

Neuvěřitelně cenný barevný propagandistický dokument uvádějící do tehdejšího celorepublikového povědomí největší monstrozitu své doby. Fokus na technické aspekty a samotnou výstavbu s jakoby upozaděným politickým a „přátelským“ kontextem zdárně buduje dojem, že odkaz tohoto typu je samozřejmým a nezpochybnitelným vyústěním poúnorových událostí a přirozenosti myšlení československého lidu. Závěrečná megalomanská světelná show se spíkrem Václavem Kopeckým, plamenně frázujícím pod stínem svého životního ideálu, už z historického hlediska jen potvrzuje, jak zvrácená a vylhaně dokonalá to byla doba.

První půlka je velká paráda (užijte si to rámování, kamera je blaho), u které si i ostřílení žánroví matadoři musí říct, že patetická a kašírovaná romantika obalená vysokým uměním má ještě své místo na slunci, natož pak v našich srdíčkách. Pak se to nějak zvrhne, začnou nabíhat myšlenky o přepáleném středostavovském vztahu a červené knihovně a člověk si říká, že je to celé jenom velký žánrový podvod, který prostě nemůže být takhle jednoduchý a čitelný. A na závěr se to zlomí. Jenže bez emocí, protože jste si tohle ukončení už dávno předtím vysnili, aby vám z té přepálenosti nebylo trapno.