hanagi

Obavy byly zbytečné, tohle se mi hodně líbilo. Pochmurná atmosféra, až expresionistická výtvarná stylizace a démonický padouch. Mísí se tu šedesátková současnost (včetně exteriérových scén) a zároveň kouzla a triky jak z počátků kinematografie. No, možná mě dostali na vizuál... a možná i na myšlenku, jak je snadné manipulovat s lidmi ovládanými strachem a pověrami.

Mr. Sardonicus splnil to, co jsem čekala, snad jen ta laciná studiovka je taková trochu fádní. Nejvíce mě bavilo vysvětlení, jak Sardonicus přišel ke svému „prokletí“, takže mi ho na konci bylo, chudáka, docela líto. Míchání češtiny, polštiny a bůhvíjakého jazyka na cedulkách beru jako vtip.

Docela zklamání. Čekala jsem, že to bude mňamka pro oko, když už tam máme toho malíře. A že to bude mít temnou atmosféru, když tam máme ten hrad. A že se alespoň jednou otřesu hnusem, když mi slibují úchylárny. Ale hlavně, že tam bude fakt hodně krve, když se to jmenuje Krvavé delirium. Ale bodejť by tam bylo hodně krve, když z každé oběti vyždímají jen pár deci. Takové plýtvání materiálem. Červená barva vůbec zůstala v celém filmu trestuhodně nevyužitá, a to je neodpustitelné! P.S. A to si ten trouba malíř ani nevšimnul, že když mu krev na plátně zaschne, má po efektu.

Dopředu promyšlený kalkul anebo strach z nepoznané blízkosti? Anebo ještě jiný motiv?  Ta nejistota, kterou v nás vyvolává závěr filmu, je na něm zároveň to nejlepší.

Seriál vychází z ověřeného faktu, jak katolická církev v minulosti ve svých domovech pro padlé dívky zneužívala ženy k otrocké práci a kšeftovala s jejich dětmi. Syrový a záměrně zmateně koncipovaný příběh není k divákovi příliš vstřícný, ale i tak působí velmi silně. Ruth Wilson jako vždy skvělá.

Obrazově je to krásné, ruský venkov, mlžný opar, bruslení na Něvě... Ale herci tu niternou melancholii i vybuchující jiskru ruské duše ztvárnit nedokáží. Oni jsou jenom tak nějak dramaticky smutní.

Něžná Julie je frajerka, po celou dobu útěku, ani v té nejvypjatější situaci, nikdy nepustí z ruky kabelku a ty červené složky se svým rukopisem.

Bavilo mě, jak hlavní hrdina dokázal bleskurychle vymyslet plán a pak ho metodicky do puntíku splnit. Tradičně nedůvtipná policie mu v tom samozřejmě významně pomohla. A stejně tak i odevzdanost a bezmezná důvěra jeho milenky. Jenže, ani ten nejdokonalejší plán nemůže počítat se vším...

Jíme pro to abychom žili a nežijeme pro to abychom jedli. Tak to už dávno neplatí!  Z gastronomie je fenomén, móda, byznys. Staví se na úroveň umění, což mě asi vytáčí nejvíc. Je fakt, že do galerie zamíří málokdo, ale najíst se musí každý. A že je Medvěd i o něčem víc? Tak to se dozvím až ve druhé sérii.

Sibel je díky své jinakosti vyloučená z komunity místních vesničanů. Hlavně ženy se jí bojí, nerozumí ji a dokonce i její mladší sestra se za ni stydí. A ona se tak moc snaží být užitečná a zavděčit se. Teprve krátké setkání s mladým uprchlíkem, dosud nepoznaný cit a poznání lidské krutosti, ji dodají hrdost a sílu zůstat sama sebou.