hanagi

Formule mě nebaví, a tak jsem alespoň doufala, že mě třeba zaujmou charaktery jednotlivých postav. Musím si k nim přece vybudovat nějaký vztah, když jim mám fandit a bát se o ně. Jenže všechny mužské postavy určuje jejich posedlost závoděním a víc se o nich nedovím. Jejich partnerky jsou na tom ještě hůř, jsou tam jen na okrasu (a Stoddardova manželka se svou „komplikovanou“ povahou k naštvání). Paradoxně tak musím nejvíce vyzdvihnout atmosféru závodů a dění okolo nich. To bylo alespoň filmařsky promyšlené. Pořád mě ale překvapuje, s jakou lehkostí se všichni vyrovnávají se smrtí. Jak rychle se oklepou z tragického úmrtí diváků anebo ze smrti jezdců. Ten závěr to vlastně výstižně shrnul - davy šílí, vítěz se raduje, bouchá šampaňské a za zády jim ještě stoupá dým ze smrtelné nehody…

Neměla jsem velká očekávání, ale mile mě překvapil s rozmyslem vyprávěný, jednoduchý příběh, který se obešel bez citového vydírání. A to jsme v Africe a nejde o nic menšího než je hladomor.

Nevím, jak to udělali, ale donutili mě zírat na film, který se tématicky naprosto vymyká okruhu mého zájmu. Obyčejné sportovní boty a dohadování s budoucí basketbalovou legendou? To jako vážně utáhne celý film? A ono jo! Ben Affleck pořád umí točit filmy.

Irene Papas neumí hrát jen tragické antické hrdinky, ale je skvělá i jako vypočítavá panička, která v mžiku vymyslí plán, jak si zachránit život i budoucnost. Páreček bezstarostných, svobodomyslných hipíků s ní jen těžko může měřit síly.

Film, který má fantastickou atmosféru. Jenom mi připadá, že všechny postavy jsou mentálně, způsobem života a postojem ke svým blízkým tak nějak na úrovni středoškolských študáků. Jako kdyby doposud neměli důvod dospět. Takže pro mě možná i nostalgický návrat do mládí. A ještě mi k tomu zpívá Leonard Cohen...

Životopis slavné americké herečky ve formě roztahané artové deprese. Tak tohle si snad nezasloužila ani Marilyn.

Semínko pochybnosti a nedůvěry se rozroste v košatý strom. On ten jejich vztah asi nebyl až tak perfektní, jak se tvářili. A po tom, co jsem právě viděla, bych jim moc šancí nedávala.

Pan doktor není jen vesnickým lékařem, ale je také potomkem bohaté místní rodiny. Mezi vesničany je uznávaný a zvykl si, že na lidi působí neochvějnou autoritou. Možná si ani neuvědomuje, že se svým okolím  občas tak trochu manipuluje. Jenže to by nesměl zachránit život mladému sebevrahovi a ten se mu stává zdatným protivníkem. Navenek jejich vztah působí odlehčeně, ale pod povrchem je cítit napětí z psychologického souboje dvou silných osobností. Do poslední chvíle jsem váhala (i když tušila), který z nich tu bitvu neustojí.

Anderson tak, jak ho mám ráda. Oproti svému minulému filmu zvolnil tempo, zjednodušil zápletku a více než překotný děj jsem si mohla užít atmosféru a ocenit všechny jeho nápady. Dal mi čas, aby ve mně dozněly. A ačkoli je Asteroid City vytýkáno ledacos, tak já jsem se na chvíli ocitla ve světě, ze kterého se mi ale vůbec nechtělo zpátky do reality.

Za to závěrečné řešení přihodím jednu škodolibou hvězdu.