BloodyVamp

Inovativní, dynamické a proklatě zábavné ! Jurský svět strčil zbytečnou dvojku a trojku do kapsy a doposud neznámý Colin Trevorrow mile překvapil. Přestože jsem k dalšímu filmu o dinosaurech přistupoval s notnou dávkou nedůvěry (podobný typ filmů mě nechává roky chladným), s radostí konstatuji, že po odvázaných Kingsman se jedná o blockbuster roku. Nostalgie u mě fungovala na 100% s dravou režií koresponduje ještě dravější hudba z pera Michaela Giacchina a užití legendárního motivu Maestra Johna Williamse. Některé záběry ve spojení s Williamsovou a Giacchinovou hudbou dělají z tohoto "tuctového" rodinného dobrodružství úchvatný zážitek, počínaje opulentními záběry z helikoptéry na ostrov a grandiozním finále konče. A scény s nálety pterodaktylů rulez.

Postmoderní non stop akční jízda, kde se meze nekladou. Ač jsem původní trilogií nepolíben, oceňuji Millerův přístup nekompromisního akčňáku a mlčenlivého hrdiny, blížící se žánru westernu. Do plné spokojenosti chybí sympatická postava a alespoň náznak děje.

Bratři Nolanové natahují svou filmovou sérií snů bez zaškobrtnutí na rekordní devátý titul ! Jejich nejnovější počin Interstellar je scifi natolik ambiciózním, za jehož výpravou na samotné hranice samotného vědeckého poznání a existence všehomíra by se nemusela stydět ani ta nejodvážnější mise Star Treku. Co se týče technických parametrů, nemá smysl o ničem diskutovat, ale vynikající formě tentokrát zdatně sekunduje i šťavnatý obsah, jehož závěr beze zbytku naplňuje vysoká očekávání do něj vkládáná a nejen proto, že mě jakožto fanouška klasických scifi seriálů a filmů Star Trek, Stargate, Doctor Who (typické svými nezřídka šílenými až absurdními zápletkami a jejich vyústěními) pojmy dilatace času, červí a černé díry, horizont událostí či pět dimenzí říkají víc než dost, tak jsem se cítil při finálním rozuzlení jako doslova jako ryba ve vodě a na rozdíl od nich film nevymýšlí blbosti (ačkoliv podrobná vysvětlení jednotlivých jevů mě vzhledem k mé znalosti astrofyziky přišla trochu moc) a snaží se pracovat s dosavadními reálnými poznatky. Je velmi sympatické, že od jiných "rozjuchaných" scifi se film tváří nadmíru temně a co možná nejvíce realisticky a často drsně a bezvýchodně, což mi připomnělo to nejlepší z mé oblíbené Battlestar Galacticy. A navíc v průběhu nezaškobrtne, jako se to stalo například svého času zajímavému Horizontu událostí či Sunshine. Katarzní finále mě navíc tak emotivně odrovnalo, že nakonec ani téměř tříhodinová stopáž mi nakonec nepřijde zdlouhavá. Přesto Interstellar není Nolanovým nejlepším filmem, jelikož několik mušek a nesrovnalostí se pro hnidopichy jistě najde. Zimmerova hudba je opravdu dechberoucí a bez nadsázky je hlavní motiv hraný na varhany patří mezi to nejintenzivnější, co bylo letos v kině k slyšení.

"The big things have small beginnings". Tentokrát to Ridley Scott natřel divákům i kritikům. Řeč je o Prometheovi, jedním z nejočekávanějších filmů posledních let. Po značně chladných a odtažitých recenzích o mizerném scénáři, béčkovostí a nedomyšleností s návazností na alien universum jsem však ve skrytu duše nadále věřil, že mé čekání stálo za to. Upřímně nevím, co očekávali. Další milník v dějinách kinematografie? Ale kdeže. Jen celkem drzý projekt, který si má vystřelit z přespříliš natěšených fandů. Mně Lindelofův scénář sedl, všudypřítomnou lostovskou záhadovost a nedořečenost beru jako plus, nehledě na opravdu zajímavé zvraty (několik much a masařek by se našlo). Na scénáři Prometheus však nestojí. Stojí na vynikající Scottově režii, výpravě a celkově dechberoucími vizuálními orgiemi. A také nad nejistotou vyprávění protože asi v půli stopáže dojde ke změně žánru, která ale nemusí sednout každému. Já se u ní ale tetelil blahem a první konfrontace s mutacemi mi připomněly mé první setkání s Alienem před 15 lety- děsem, emocemi a všudypřítomnou brutalitou. Napojení na alien universum se podle mě povedlo, i když tvůrci zanechali spoustu otázek. Musím ještě vyzvednout vynikající hlavní téma Harryho Gregsona- Williamse, který požitek z opojných záběrů povyšuje ještě na vyšší úroveň a jeho hudba dosahuje ve filmu takřka hypnotických účinků. Streitenfeld mohl odvést zajímavější výkon, ale hudba funguje, plná deprese a beznaděje, stejně jako film sám. Musím pochválít ještě úžasný herecký výkon Michaela Fassbendera, jehož android David je nejlépe zahranou (a zároveň napsanou) postavou ve filmu. A taky roztomilou Naomi Rapace, jejíž proměnu v hrdinku jsem věřil. Prometheus mi po delší době připomněl, proč vlastně tak miluju filmy.

Nepochybně audiovizuální post-apokalyptická žranice od začátku do konce. Krátkometážní film naznačil velký potenciál, jímž by se celovečerní snímek mohl unírat. Chyba lávky. Nějak se tu zapomnělo na samotný příběh, jenž je nezdřídka přehlídkou omšelých klišé. A konec je divný. Přesto mě film velmi chytl.

Pět let čekání na nový Jossův opus se vyplatilo, přestože jsem k němu zpočátku přistupoval veskrze kriticky. Dollhouse je na poli seriálů mimořádným zjevením a dosavadním Whedonovým nejambicioznějším, nejrafinovanějším, nejchladnějším a bezesporu nejvyzrálejším počinem. Pro běžného diváka však bude Dollhouse nejspíše těžce stravitelnou pochutinou. Seriál jde proti všem zaběhnutým klišé a seriálovým konceptům (hlavní hrdinka nemá po většinu seriálu vlastní osobnost atd.). Dollhouse je v těchto ohledech jedinečný a nemá konkurenci. Whedon stvořil auru takového tajemna, za které by se nemusel stydět ani Lost, servíruje nám šokující dějové zvraty (které by záviděl i Alias) a všechno je tu chladné a "nedořečené" (a zároveň neustále chytré). K prvním epizodám jsem sice přistupoval skepticky a "missions of the week" (stand- alone epizody) mě nechávaly chladnými, nicméně druhá polovina série vrcholící vynikajícím finále mi vytřela zrak (epilog Epitaph One z budoucnosti snad ještě víc). O poznání temnější a filozofičtější druhá série nabere od páté epizody neuvěřitelné tempo, děj až do konci za přibývající anarchie a chaosu, jež neodvratně směřují k apokalyptickému konci graduje. Dochází tak na precizní lámání charakterů (z nichž má většina svou psychologickou hloubku) rukou v ruce se zajímavou dějovou linií o postupném zneužívání technologie Rossumem. Bohužel nám z důvodů ukončení seriálu studiem Fox nebylo umožněno se dozvědět za jakých okolností vlastně k apokalypse došlo (mnoho vedlejších dějových linií uspokojivě uzavřeno nebylo, osudy mnoha postav neznáme), nicméně Jossem vynucené vynikající finále působí uzavřeně a nesmírně emotivně (poslední scéna je symbolickou tečkou za celým seriálem).

Bez debat nejzábavnější film roku 2009. G. I. Joe patří do té kategorie filmů, u kterých je naprosto nutno vypnout mozek, jinak můžete filmu s klidným svědomím střelit "odpad!". Já to neudělám, protože jsem na pravidla v rámci možností přistoupil a v první půli film opravdu není tak strašně hloupý. To se nedá říct o půli druhé, kdy se G. I. Joe zvrhne v mimořádně bezhlavou, velmi tupou a fantasmagorickou akční smršť s velmi proměnlivou kvalitou triků (proboha co měla znamenat ta bitva pod vodou ?!!!). Že si logiku vzala ve většině scén volno, netřeba nijak rozebírat. Sommers se dokonale vyřádil, výsledek tak připomíná spíše videohru, kterou ovšem nemůžeme ovládat. Dále již jen zmíním účast několika známých seriálových herců (vedle "aliasovské" Rachel Nichols a "lostovského" Adewale Akinnuoye - Agbaje je tu skvělý Christopher Eccleston s cool skotským přízvukem). Pak tu máme ještě neskutečně sexy Siennu Miller a bombastickou hudbu Alana Silvestriho. Výsledné 3 jsou do jisté míry kompromisem. Případného pokračování se ovšem děsím.

Naprosto zoufalí herci (jimž vévodí Václav Jiráček) a nabobtnalá stopáž versus působivá výprava (vynikající hudba, kamera) a alespoň v první polovině poutavý příbeh. Od asi poloviny snímku ovšem jde všechno dolů, vrcholem je potom naprosto nezdvládnutá scéna Jánošíkova dopadení a jeho popravy. Dabing je jen třešničkou na dortu... Takhle jsem se u filmu nenudil už dlouho.

Velmi netradičně pojaté moderní zpracování na motivy biblického námětu krále Davida. Velkou roli zde hraje politika a s ní související pletichy na královském dvoře, kterou doplňuje romantická a lehce naivní dějová linie mezi Davidem a princeznou Michelle (záměrně se nese v duchu telenovel). Největším přínosem je zajímavý námět a na televizní poměry precizní technické zpracování (krásná kamera, vynikající triky a krásná, leč vykrádající Morrisova hudba) a velmi povedené obsazení (eragonovský Christopher Egan je překvapivě možná nejslabším článkem, excelují tu zejména Ian McShane v podání osvícené, později krutého monarchy Silase, Susanna Thompson, Sebastian Stan či velice sexy ale bohužel ve výsledku nevyužitá božská Leslie Bibb a celý seriál roztomilá Allison Miller v roli princezny. Největším překvapením je však Brian Cox v roli předchozího krále "tyrana". Na co Kings ale ve výsledku doplácí nejvíce, to je neukončenost příběhu. Přestože je je finále působivé a strhující, je velká škoda že se již neplánují další sezóny. Po zrušeném Dollhouse (kde ovšem studio dalo možnost Whedonovi seriál alespoň ukončit) se jedná o další potenciálně výbornou záležitost, která byla kvůli nízké sledovanosti zrušena.

Star Wars nové epochy a jedno z nejlepších scifi za posledních 10 let. Abrams je génius, který se s diváky nepáře, již od prvních sekund nám servíruje dynamickou, nápaditou akční podívanou, ve které až do závěrečných titulků nepoleví ani na moment. Jako v Pomstě Sithů se ocitáme uprostřed galaktické bitvy hvězdných korábů. Ve spojení s Giacchinovou výbornou hudbou (už jen pro užití vynikajícího ústředního motivu a působivých sborů v apokalyptickém finále, které je tak díky Giacchinovi ještě dokonalejší), Abramsovou svižnou režií, vynikající kamerou a pečlivým castingem se diváku dostane exkluzivního zážitku. Tohle je mé setkání se ST universem poprvé a musím konstatovat, že se mi v tom světě moc líbilo. Zatím nejlepší film roku. 100%. // Po třetím shlédnutí na DVD musím konstatovat, že zážitek se ještě ztrojnásobil.