Poctivý příspěvek do žánru american tragedy, s tendencí překlopit se do krimi. Tato tendence je zatím přinejlepším rozpačitá, narativní schéma dvou rovnocenných vypravěčů a držená civilní intimnost jejich vyprávění však po první sezóně misku vah bezpečně převažuje. O kvalitu druhé se ale velmi bojím...
Donnie je asi nejlepší filmovej řezník, ale Vlk má tak prašivej scénář, zbrklý střih a podivně osmdesátkově úchylnou režii, že prostě nejde v mezi-choreografických pasážích zavírat oči a uši. Je jich totiž prostě moc a svou unylou sladkobolností atakují divákovo rektum vskutku alpinistickým stylem.
Videohra, která nedokáže plnokrevně přenést frustraci z repetice na obrazovku (já vím, kdo by pak na to koukal). Scénář si dost výrazně pomáhá vytvořením vlastního, nikdy ne uspokojivě vysvětleného časoprostoru, takže kolečka skřípou celkem často, ale tváří se u toho dostatečně šik. A vy se u toho veskrze bavíte a polopaticky spějete ke konci, který se bolestivě posledních devadesát minut (b)análně nabízí. Natož, aby Tomíkova cesta byla někdy špikována ohrožením neustále se restartujícího geroje či zahalena v otázkách o konstantní válce.
Absolutní nula přidané hodnoty k (tak nějak očekávatelně) strhujícímu archivu. Mluvící hlavy u debilního stolku s lampičkou, patetický komentář o "přikládání ohně do kotle třídní nenávisti". Repetitivní a zároveň manipulativní obrazový podkres jdoucí ruku v ruce s okouřenou orchestrálkou při jakékoliv důležitější scéně. Kontext a interpretace se nekonají, na patře zůstane pouze echo "socialismus, socialismus, socialismus...", o který si vyláme zuby další český demokrat.
Na spanilou jízdu kritického myšlení se Stone příliš často uchyluje k domněnkám a zjednodušení, přesto však rámec díla přesahuje 90% copypastové dokumentární historické produkce. Je zajímavé sledovat, jak kriticky smýšlející dokumentarista na naší veřejnoprávní televizi najednou netočí dokument, ale autorský esej, který musí být pro jistotu vysílán v nejvypečenější časy.
O co šťavnatější je obsah, pohříchu často podtrhává nohy časová osa narativní formy, která vždy odvypráví ucelenou linii a pak se v čase vrací k jiné, paralelně probíhající. Neustále se tak překrývá antidatace událostí ve vztahu k dynamicky se měnícím ambivalentním postojům jednotlivých aktérů, což čitelnost vývoje jejich osobnosti a smýšlení zrovna neulehčuje. To však nemůže anihilovat fakt, že Americké století je povinná četba jak vyšitá.
Místy až nesnesitelně naivní duel, jehož hravý vizuál přetéká vzhledem k souběžné kanonádě Chomskyho slov přehršlí nápadů, které tak musí nutně utrpět. Vlastně je to takový oduševnělý večerníček.
Nezvykle vystavené setkání žáka a učitele, fanouška a jeho idolu. Pro jakýkoliv druh tvůrčí činnosti kvinesenciální experiment, pro trierofila vydatná sonda pod jednu z vrstev kůže. Jeden z nejhodnotnějších příspěvků o percepci Vzoru a jeho Díla, co znám.
Rozpolceně sladkobolná sociální bublina, která však poměrně úspěšně balancuje na hraně kýče a šedé (ve smyslu odstínu černé) komedie. Směsice místy až patetické střízlivosti a poněkud neobratná snaha o souboj s klišé "udělat si to na konci hezký" ve výsledku tvoří veskrze podařený středostavovský dojímák, který rozhodně netřese se zaběhnutými schématy tak, jak by si přál, přesto však pokládá řadu podnětných otázek. A to není málo. Slabší 4*.
Elysium ozvláštněné nápaditým lineárním průřezem panské a rabské společnosti, skrze který se poměrně nenápaditě prosekává revoluční dialektika, vedená pohříchu těžce necharismatickým Evansem. Osvěžující korejská hravost, která místy probleskne, neutáhne dnes již tuctový holywoodský "levičácký kus".
Spring breakers + budget - koule (já vím, Sophie). A pak je tam ještě Emma, ale zase tam není kudla, která by se jí (a ostatním) koukla pod kůži. Celé je to hodně *bling*, ale to je dnes až příliš jednoduché: staré dramatické pravidlo tvrdí, že pokud se na plátně objeví cibule, je nutno ji rozkrájet na plátky; tady se pouze voyeursky obdivodsuzovala slupka.
O řád zábavnější gulášokočkopejskopastiš než jednička, což ovšem jaksi pořád není výhra, že. Místo unyle vážně béčkového béčka tu máme prostou (staro)mládeneckou fantazii - nic víc, nic míň. Cituje se o 106, ale marná sláva: pocitu, že se señor Roberto potenčně více méně vystřílel - či, chcete-li, vycákal - zhruba někde u Desperada, se prostě nezbavíte. Obzvláště, pokud potřebujete k rozvibrování první signální trošku preciznější rány humor/panzerfaustkladivem, než jakými se tu ohání Trejo a spol.
Tvůrčí impotence tváří v tvář fatálnosti dějin. Ty zřejmě nelze interpretovat (a nebo alespoň rekonstruovat) jinak, než kýčovitou vztahovkou. Jediné emoce, které se v člověku během útrpného sledování objeví, souvisejí pouze s fyzickou insultací tvůrců - a to je poněkud málo. Neschopnost využít alespoň v náznaku potenciálu perspektivy "lidického vraha" a utopení všech potenciálně silných situací ve sladkobolném medu je tváří v tvář závažnosti zpracovávaného tématu nesmírně frustrující. O zhovadile instagramových barevných filtrech a alkoholicky vedené ruční kameře raději pomlčet.
Look, glamour everywhere! Nějak mi tohle spojení uvědomělého estéta Caryho a fashion labelu nejde dohromady. /// EDIT: Tak Maiyet je dokonce prý projekt emancipační. No...
Dokázali by Američané v dnešní době natočit takhle neideologicky objektivní válečné filmy, jako to uměli v 70. letech? Je rozhodně na zamyšlení, jak se v nynějším "čase svobody" paradoxně operuje s informacemi mnohem schématičtějším, konformistickým způsobem. Stejně jako například v Tora tora tora! je operace se střídáním optiky obou znesvářených táborů perfektně vyvážená a zcela se vyhýbá pitvořivému karikování "špatné" strany. O historickou akurátnost v těchto velkofilmech opravdu nejde a ničemu to nevadí.
Poněkud otravně sluníčková forma, na které je celý koncept "půlroku v ghettu" založen, je sice na facku přímočará, ale nelze jí upřít potenciál dostat se pod slupku mnoha věcem. TK však klouže takřka výhradně po povrchu, kdy na rozdíl od Víta Klusáka pokládáním nejbanálnějších otázek (navíc velmi omezenému počtu náhodně se vyskytnuvších osob) docílí jejich ne zrovna umným kladením stejně banálních odpovědí.____Jelikož si autor je většiny problémů, které s Gadžem mám, sám vědom a plánuje téma dále rozkrývat, přihazuji čtvrtou hvězdičku s podmínkou, že příště! (prej) a tohle je teda warm-up.
Tvůrčí malá domů, sebeukájející se v kytarových riffech a fetišistickém osahávání dřeva. Oproti několika vrstvám vyprázdněné narace Limits of Control jsou Lovers bolestně jednorozměrní a nesnesitelně tendenční ve své okázalé pseudojinakosti. Jediné co rozhodně nevyčpělo, je (jako obvykle) Tilda Swinton.
Poté, co šlo Californication do kytek, nové guilty pleasure. Mimochodem, akční scénky jsou zde o úroveň výše, než ve většině současné filmové produkce dohromady. Béčko bez kompromisů a zaváhání._______ A závěrečná třetí série, to už je čistá radost z pulpu.
Typický morálně-politický kýč, který je u nás zvykem o minulém režimu točit - tentokrát díky hostující režisérce dokonce svůdnější, než obvykle. Památka a nepopsatelné sebeobětování Jana Palacha a Jana Zajíce, kteří se coby dobrovolné lidské pochodně (či starozákonní hořící keř - nerozumím, proč tato symbolika) snažili alespoň na chvíli politicky emancipovat otupělé masy, je zde pošlapána lživě hřejivým překroucením do studentských nepokojů roku 89. Neboť pokud by tento oslí můstek ve filmu nezazněl, vyjevila by se teprve v celé své hrůze realita roku 69: a to sice naprostá apatie většinové společnosti, která o ní ovšem rozhodně nechce slyšet. Proto tvoří Palach pouze počáteční a konečné uvozovky filmu, je redukován do role nikdy neexistujícího fetiše boje za práva a svobodu kolektivního vědomí. Zbývající mezilehlé tři hodiny jsou pak vystaveny jako klasické soudní drama se sympatickou právničkou hollywoodského typu v čele solidního ansámblu našich předních herců. Opět můžeme sledovat souboj člověka se soukolím byrokracie podpírané jednou správnou stranou. Zde se však naneštěstí ukáže lichost všech těchto jednoduchých obžalob bolševismu: pokud jsme seznámeni se současnou situací v našem současném systému, a podíváme se třeba na výbornou Nemoc tretej moci od Piussi (pravda, mapující situaci na Slovensku - ale ono není vůbec kulturně vzdálené), zjistíme, že aparát za posledních 40 let ani nezměnil argumentaci (vykázání "nesedících" apod.). Hořící keř nepřináší do diskuze o naší minulosti vůbec nic, pouze ukazuje, že je možno točit lépe než Hřebejk. Divím se, že takový myšlenkový kastrát pozůstalí autorizovali, neboť opět pouze v symbolické rovině opakuje selhání mas jejich chlácholením, že to "nakonec přece dopadlo".
Možnosti re-prezentace, rámování a vy-pointování projekce. Pohyb poezií statického, dynamika zátiší. Nekonečnost možností virtuální re-produkce prostoru.
Možná je to vskutku Pervertova představa, ale naprosto dokonalý příklad ochotnického převedení demonstrativně marxistického kusu na český národní kastrát.
(Hodnocení po dvou dílech) Cirkus Bukowsky, ač se snaží působit sebesympatičtěji (to znamená současně), bohužel zůstává spíše v rovině technologického dema, které ukazuje, že "zdroje tu jsou". Atmosféra, kamera, zvuk - na naše poměry top class. Dokonce se seriál odehrává v opravdové české krajině! - je to zvláštní, ale kdy si naposledy vybavujete nějakou domácí tvorbu, zasazenou do reálného časoprostoru místo nostalgicky vykastrované bubliny? Pomineme li však řemeslnou stránku věci, dostáváme se na svrab námětu a scénáře, který ani celkem snesitelný herecký ansámbl nějak zvlášť nepozvedne: už jenom ta debilita používat v detektivce 2013 vnitřní monolog hlavní postavy je malá domů kopnutá navíc do autu. Stejně tak se rozhodně v severské škole nenosí neschopnost napsat ženskou postavu (či se vůbec obtěžovat nějakou alespoň deuteragonistku do děje zapojit), nebo usadit děj do aktuálního společenského rámce (cirkus? jako opravdu???). A takový zlojed jako Hanzlíkův devadesátkový kapitalista by si zasloužil aktualizaci minimálně do současného milénia.//////////////// (Po shlédnutí první série) Od třetího dílu se Cirkus scénáristicky přeci jen trochu stylově vyčistí a začne poměrně poctivá, zároveň však dosti klišoidní krimi. Oproti nepochopitelné světské selance úvodních dílů je to však poměrně pozitivní nakročení přes malý český rybníček alespoň někam k hranicím s Bundesrepublik Deutschland - ke konci už se Pachl tak rozjede, že sází rozpačité citace Pulp Fiction s něco-jako-akčními scénami. Technická úroveň zůstává nadále špičková, což vlastně seriálu zpětně škodí: očekávání zákonitě stoupá. Proto si myslím tento počin zaslouží jedině srovnání se zbytkem světa, do kterého chce zcela logicky patřit, ne v rámci našeho tvůrčího bahna: není přece horšího činu, než plácat po prdeli jasného underachievera.
Kdyby měli tvůrci větší koule, osekali by tuhle jízdu na ryzí urban-kinetiku a vytvořili cyklofetišistickej Raid. Takhle je to formálně skvěle zpřevodovaná jednohubka nesmyslně nacpaná hloupými klišé stereotypy, které navíc každou ťafkou svého výskytu sráží příjemnou hladinu přítomného adrenalinu na bod mrazu.
Čirá esence ideologie Kreátora, či obecně řečeno Jednoho. Kdyby bylo možno Ayn Randt přiřknout alespoň mírnou dávku ironie či genderové emancipace, dala by se snad Fountainhead nazvat i dílem podvratným - což ale opravdu není. Film tak čtu jako velmi zábavnou, nezamýšlenou karikaturu, zacyklený patetický imperativ ega pro všechny Tvůrce. Což je dnes paradoxně ještě aktuálnější než v 50. letech.
Nutno říct, že ve zpracování svého vymezení Indie Game selhala: soustředí se na trojici tvůrců, kteří díky svému úspěchu již zase tak velcí indiáni nejsou: problematika nazírání na jakékoliv téma optikou "dějin vítězů" je poplatné perverzi dnešního ideologického rámce. Jenže: zatímco sliby vstupní premisy zůstávají neuspokojeny, zprostředkovává dokument zcela jinou kvalitu, a to sice tematizaci vztahu "autor - dílo". Pochopení, reakce, hodnocení, očekávání - střet osobního vkladu "tvůrce" s jeho přijetím "člověkem". /// V této souvislosti není bez zajímavosti, že nejsensibilnější a zároveň nejsebestřednější kreátor Phil Fish rozsupen opustil herní průmysl v důsledku internetových diskuzí.
Moje komentáře
Aféra (TV seriál) (2014)
Poctivý příspěvek do žánru american tragedy, s tendencí překlopit se do krimi. Tato tendence je zatím přinejlepším rozpačitá, narativní schéma dvou rovnocenných vypravěčů a držená civilní intimnost jejich vyprávění však po první sezóně misku vah bezpečně převažuje. O kvalitu druhé se ale velmi bojím...
Zhan lang chuan shuo (1997)
Donnie je asi nejlepší filmovej řezník, ale Vlk má tak prašivej scénář, zbrklý střih a podivně osmdesátkově úchylnou režii, že prostě nejde v mezi-choreografických pasážích zavírat oči a uši. Je jich totiž prostě moc a svou unylou sladkobolností atakují divákovo rektum vskutku alpinistickým stylem.
Croft (2013)
Zbastlit tohle Greengrass s Ginou Carano, mírně by si přihnědnul textil i Gareth Evans. Ale jenom mírně.
Na hraně zítřka (2014)
Videohra, která nedokáže plnokrevně přenést frustraci z repetice na obrazovku (já vím, kdo by pak na to koukal). Scénář si dost výrazně pomáhá vytvořením vlastního, nikdy ne uspokojivě vysvětleného časoprostoru, takže kolečka skřípou celkem často, ale tváří se u toho dostatečně šik. A vy se u toho veskrze bavíte a polopaticky spějete ke konci, který se bolestivě posledních devadesát minut (b)análně nabízí. Natož, aby Tomíkova cesta byla někdy špikována ohrožením neustále se restartujícího geroje či zahalena v otázkách o konstantní válce.
Proces H (TV seriál) (2009)
Absolutní nula přidané hodnoty k (tak nějak očekávatelně) strhujícímu archivu. Mluvící hlavy u debilního stolku s lampičkou, patetický komentář o "přikládání ohně do kotle třídní nenávisti". Repetitivní a zároveň manipulativní obrazový podkres jdoucí ruku v ruce s okouřenou orchestrálkou při jakékoliv důležitější scéně. Kontext a interpretace se nekonají, na patře zůstane pouze echo "socialismus, socialismus, socialismus...", o který si vyláme zuby další český demokrat.
Oliver Stone: Neznámé dějiny Spojených států (TV seriál) (2012)
Na spanilou jízdu kritického myšlení se Stone příliš často uchyluje k domněnkám a zjednodušení, přesto však rámec díla přesahuje 90% copypastové dokumentární historické produkce. Je zajímavé sledovat, jak kriticky smýšlející dokumentarista na naší veřejnoprávní televizi najednou netočí dokument, ale autorský esej, který musí být pro jistotu vysílán v nejvypečenější časy. O co šťavnatější je obsah, pohříchu často podtrhává nohy časová osa narativní formy, která vždy odvypráví ucelenou linii a pak se v čase vrací k jiné, paralelně probíhající. Neustále se tak překrývá antidatace událostí ve vztahu k dynamicky se měnícím ambivalentním postojům jednotlivých aktérů, což čitelnost vývoje jejich osobnosti a smýšlení zrovna neulehčuje. To však nemůže anihilovat fakt, že Americké století je povinná četba jak vyšitá.
Je muž, který je vysoký, šťastný? (2013)
Místy až nesnesitelně naivní duel, jehož hravý vizuál přetéká vzhledem k souběžné kanonádě Chomskyho slov přehršlí nápadů, které tak musí nutně utrpět. Vlastně je to takový oduševnělý večerníček.
Pět překážek (2003)
Nezvykle vystavené setkání žáka a učitele, fanouška a jeho idolu. Pro jakýkoliv druh tvůrčí činnosti kvinesenciální experiment, pro trierofila vydatná sonda pod jednu z vrstev kůže. Jeden z nejhodnotnějších příspěvků o percepci Vzoru a jeho Díla, co znám.
Hvězdy nám nepřály (2014)
Rozpolceně sladkobolná sociální bublina, která však poměrně úspěšně balancuje na hraně kýče a šedé (ve smyslu odstínu černé) komedie. Směsice místy až patetické střízlivosti a poněkud neobratná snaha o souboj s klišé "udělat si to na konci hezký" ve výsledku tvoří veskrze podařený středostavovský dojímák, který rozhodně netřese se zaběhnutými schématy tak, jak by si přál, přesto však pokládá řadu podnětných otázek. A to není málo. Slabší 4*.
Ledová archa (2013)
Elysium ozvláštněné nápaditým lineárním průřezem panské a rabské společnosti, skrze který se poměrně nenápaditě prosekává revoluční dialektika, vedená pohříchu těžce necharismatickým Evansem. Osvěžující korejská hravost, která místy probleskne, neutáhne dnes již tuctový holywoodský "levičácký kus".
Bling Ring: Jako VIPky (2013)
Spring breakers + budget - koule (já vím, Sophie). A pak je tam ještě Emma, ale zase tam není kudla, která by se jí (a ostatním) koukla pod kůži. Celé je to hodně *bling*, ale to je dnes až příliš jednoduché: staré dramatické pravidlo tvrdí, že pokud se na plátně objeví cibule, je nutno ji rozkrájet na plátky; tady se pouze voyeursky obdivodsuzovala slupka.
Machete zabíjí (2013)
O řád zábavnější gulášokočkopejskopastiš než jednička, což ovšem jaksi pořád není výhra, že. Místo unyle vážně béčkového béčka tu máme prostou (staro)mládeneckou fantazii - nic víc, nic míň. Cituje se o 106, ale marná sláva: pocitu, že se señor Roberto potenčně více méně vystřílel - či, chcete-li, vycákal - zhruba někde u Desperada, se prostě nezbavíte. Obzvláště, pokud potřebujete k rozvibrování první signální trošku preciznější rány humor/panzerfaustkladivem, než jakými se tu ohání Trejo a spol.
Lidice (2011)
odpad!Tvůrčí impotence tváří v tvář fatálnosti dějin. Ty zřejmě nelze interpretovat (a nebo alespoň rekonstruovat) jinak, než kýčovitou vztahovkou. Jediné emoce, které se v člověku během útrpného sledování objeví, souvisejí pouze s fyzickou insultací tvůrců - a to je poněkud málo. Neschopnost využít alespoň v náznaku potenciálu perspektivy "lidického vraha" a utopení všech potenciálně silných situací ve sladkobolném medu je tváří v tvář závažnosti zpracovávaného tématu nesmírně frustrující. O zhovadile instagramových barevných filtrech a alkoholicky vedené ruční kameře raději pomlčet.
Sleepwalking in the Rift (2012)
Look, glamour everywhere! Nějak mi tohle spojení uvědomělého estéta Caryho a fashion labelu nejde dohromady. /// EDIT: Tak Maiyet je dokonce prý projekt emancipační. No...
Bitva v Ardenách (1965)
Dokázali by Američané v dnešní době natočit takhle neideologicky objektivní válečné filmy, jako to uměli v 70. letech? Je rozhodně na zamyšlení, jak se v nynějším "čase svobody" paradoxně operuje s informacemi mnohem schématičtějším, konformistickým způsobem. Stejně jako například v Tora tora tora! je operace se střídáním optiky obou znesvářených táborů perfektně vyvážená a zcela se vyhýbá pitvořivému karikování "špatné" strany. O historickou akurátnost v těchto velkofilmech opravdu nejde a ničemu to nevadí.
Eminem - Rap God (hudební videoklip) (2013)
...neskutečně zabité video. Tenhle flow-opus si zasloužil zcela jiný, netuctový drbání.
Český žurnál - Gadžo (S02E02) (epizoda) (2014)
Poněkud otravně sluníčková forma, na které je celý koncept "půlroku v ghettu" založen, je sice na facku přímočará, ale nelze jí upřít potenciál dostat se pod slupku mnoha věcem. TK však klouže takřka výhradně po povrchu, kdy na rozdíl od Víta Klusáka pokládáním nejbanálnějších otázek (navíc velmi omezenému počtu náhodně se vyskytnuvších osob) docílí jejich ne zrovna umným kladením stejně banálních odpovědí.____Jelikož si autor je většiny problémů, které s Gadžem mám, sám vědom a plánuje téma dále rozkrývat, přihazuji čtvrtou hvězdičku s podmínkou, že příště! (prej) a tohle je teda warm-up.
Přežijí jen milenci (2013)
Tvůrčí malá domů, sebeukájející se v kytarových riffech a fetišistickém osahávání dřeva. Oproti několika vrstvám vyprázdněné narace Limits of Control jsou Lovers bolestně jednorozměrní a nesnesitelně tendenční ve své okázalé pseudojinakosti. Jediné co rozhodně nevyčpělo, je (jako obvykle) Tilda Swinton.
Tron: Povstání (TV seriál) (2012)
Revoluční podvratnost made by Disney Corp. Svět je plný překvapení!
Banshee (TV seriál) (2013)
Poté, co šlo Californication do kytek, nové guilty pleasure. Mimochodem, akční scénky jsou zde o úroveň výše, než ve většině současné filmové produkce dohromady. Béčko bez kompromisů a zaváhání._______ A závěrečná třetí série, to už je čistá radost z pulpu.
Gravitace (2013)
Strhující film, který se dokonalosti vyhnul tím, že se lekl vlastního (domnělého) syžetového minimalismu. Bohužel, jedna mrtvá dcera přebývá.
Hořící keř (TV film) (2013)
Typický morálně-politický kýč, který je u nás zvykem o minulém režimu točit - tentokrát díky hostující režisérce dokonce svůdnější, než obvykle. Památka a nepopsatelné sebeobětování Jana Palacha a Jana Zajíce, kteří se coby dobrovolné lidské pochodně (či starozákonní hořící keř - nerozumím, proč tato symbolika) snažili alespoň na chvíli politicky emancipovat otupělé masy, je zde pošlapána lživě hřejivým překroucením do studentských nepokojů roku 89. Neboť pokud by tento oslí můstek ve filmu nezazněl, vyjevila by se teprve v celé své hrůze realita roku 69: a to sice naprostá apatie většinové společnosti, která o ní ovšem rozhodně nechce slyšet. Proto tvoří Palach pouze počáteční a konečné uvozovky filmu, je redukován do role nikdy neexistujícího fetiše boje za práva a svobodu kolektivního vědomí. Zbývající mezilehlé tři hodiny jsou pak vystaveny jako klasické soudní drama se sympatickou právničkou hollywoodského typu v čele solidního ansámblu našich předních herců. Opět můžeme sledovat souboj člověka se soukolím byrokracie podpírané jednou správnou stranou. Zde se však naneštěstí ukáže lichost všech těchto jednoduchých obžalob bolševismu: pokud jsme seznámeni se současnou situací v našem současném systému, a podíváme se třeba na výbornou Nemoc tretej moci od Piussi (pravda, mapující situaci na Slovensku - ale ono není vůbec kulturně vzdálené), zjistíme, že aparát za posledních 40 let ani nezměnil argumentaci (vykázání "nesedících" apod.). Hořící keř nepřináší do diskuze o naší minulosti vůbec nic, pouze ukazuje, že je možno točit lépe než Hřebejk. Divím se, že takový myšlenkový kastrát pozůstalí autorizovali, neboť opět pouze v symbolické rovině opakuje selhání mas jejich chlácholením, že to "nakonec přece dopadlo".
Wavelength (1967)
Možnosti re-prezentace, rámování a vy-pointování projekce. Pohyb poezií statického, dynamika zátiší. Nekonečnost možností virtuální re-produkce prostoru.
Cesta do lesa (2012)
Kvazirurální rezignace na bídu naší společnosti bez naděje.
Tajemství staré bambitky (TV film) (2011)
Možná je to vskutku Pervertova představa, ale naprosto dokonalý příklad ochotnického převedení demonstrativně marxistického kusu na český národní kastrát.
Cirkus Bukowsky (TV seriál) (2013)
(Hodnocení po dvou dílech) Cirkus Bukowsky, ač se snaží působit sebesympatičtěji (to znamená současně), bohužel zůstává spíše v rovině technologického dema, které ukazuje, že "zdroje tu jsou". Atmosféra, kamera, zvuk - na naše poměry top class. Dokonce se seriál odehrává v opravdové české krajině! - je to zvláštní, ale kdy si naposledy vybavujete nějakou domácí tvorbu, zasazenou do reálného časoprostoru místo nostalgicky vykastrované bubliny? Pomineme li však řemeslnou stránku věci, dostáváme se na svrab námětu a scénáře, který ani celkem snesitelný herecký ansámbl nějak zvlášť nepozvedne: už jenom ta debilita používat v detektivce 2013 vnitřní monolog hlavní postavy je malá domů kopnutá navíc do autu. Stejně tak se rozhodně v severské škole nenosí neschopnost napsat ženskou postavu (či se vůbec obtěžovat nějakou alespoň deuteragonistku do děje zapojit), nebo usadit děj do aktuálního společenského rámce (cirkus? jako opravdu???). A takový zlojed jako Hanzlíkův devadesátkový kapitalista by si zasloužil aktualizaci minimálně do současného milénia.//////////////// (Po shlédnutí první série) Od třetího dílu se Cirkus scénáristicky přeci jen trochu stylově vyčistí a začne poměrně poctivá, zároveň však dosti klišoidní krimi. Oproti nepochopitelné světské selance úvodních dílů je to však poměrně pozitivní nakročení přes malý český rybníček alespoň někam k hranicím s Bundesrepublik Deutschland - ke konci už se Pachl tak rozjede, že sází rozpačité citace Pulp Fiction s něco-jako-akčními scénami. Technická úroveň zůstává nadále špičková, což vlastně seriálu zpětně škodí: očekávání zákonitě stoupá. Proto si myslím tento počin zaslouží jedině srovnání se zbytkem světa, do kterého chce zcela logicky patřit, ne v rámci našeho tvůrčího bahna: není přece horšího činu, než plácat po prdeli jasného underachievera.
Expresní zásilka (2012)
Kdyby měli tvůrci větší koule, osekali by tuhle jízdu na ryzí urban-kinetiku a vytvořili cyklofetišistickej Raid. Takhle je to formálně skvěle zpřevodovaná jednohubka nesmyslně nacpaná hloupými klišé stereotypy, které navíc každou ťafkou svého výskytu sráží příjemnou hladinu přítomného adrenalinu na bod mrazu.
The Fountainhead (1949)
Čirá esence ideologie Kreátora, či obecně řečeno Jednoho. Kdyby bylo možno Ayn Randt přiřknout alespoň mírnou dávku ironie či genderové emancipace, dala by se snad Fountainhead nazvat i dílem podvratným - což ale opravdu není. Film tak čtu jako velmi zábavnou, nezamýšlenou karikaturu, zacyklený patetický imperativ ega pro všechny Tvůrce. Což je dnes paradoxně ještě aktuálnější než v 50. letech.
Elysium (2013)
Hollywood goes left.
Indie Game: The Movie (2012)
Nutno říct, že ve zpracování svého vymezení Indie Game selhala: soustředí se na trojici tvůrců, kteří díky svému úspěchu již zase tak velcí indiáni nejsou: problematika nazírání na jakékoliv téma optikou "dějin vítězů" je poplatné perverzi dnešního ideologického rámce. Jenže: zatímco sliby vstupní premisy zůstávají neuspokojeny, zprostředkovává dokument zcela jinou kvalitu, a to sice tematizaci vztahu "autor - dílo". Pochopení, reakce, hodnocení, očekávání - střet osobního vkladu "tvůrce" s jeho přijetím "člověkem". /// V této souvislosti není bez zajímavosti, že nejsensibilnější a zároveň nejsebestřednější kreátor Phil Fish rozsupen opustil herní průmysl v důsledku internetových diskuzí.