B4TM4N

Jak udělat ze slibně se rozvíjející konverzačky Vichr z hor na steroidech? Naneste na skupinku sedmi osob ctnosti a neřesti lidstva a nechte je čím dál tím víc nuceně během necelé hodiny probublávat v čím dál méně pravděpodobných kombinacích.

Film jako stvořený pro veřejné promítání: k úplnosti zážitku je nezbytné vidět aktuální reakce davu a kdy kdo z diváků v kterou chvíli odejde. The House that Jack Built je snímek nanejvýš aktuální pro dnešní dobu post-faktickou, se kterou se vypořádává vlastním svérázným "post-uměním".________ V prvním plánu chápání snímku do sebe nechá Trier diváka, který na film zavítat s již předpřipraveným optickým rámcem, vysypat všechna nesmyslná obvinění z misogynie a adorace zla. Nepřesvědčuje přesvědčené a loveckou scénou dává propuknout poslednímu spravedlivému a objektivnímu rozhořčení, které nám v dnešní době zbývá - supremaci neposkvrněného dítěte. Do té doby jsou všichni svědky brilantní černé komedie, které už trávíme docela dobře. Jelikož je však von Trier sociálně a emočně nemilosrdný analytik, nabídne po kulturním šoku z nimrodské epozidy chvíli ticha, aby se následně vytasil s v jádru mnohem zákeřnější a znepokojující vraždou Simple. V tento moment je však divák už zpátky ve svém - najednou tak známém a pohodlném - misogynním křesle a cynický humor na plátně je opět přijat za lidský. V druhém plánu filmu totiž Trier demaskuje pokrytectví současného člověka ve věcech morálky a násilí. Postavou Jacka se zároveň vysmívá všem dnešním rozumbradům internetového věku, kteří v tváří tvář reálným humanitárním krizím dneška nacházejí podpůrnou argumetnační analogii v hlubinách toho nejhlubšího bahna minulosti. A ač se sebevíc snaží být rádoby vzdělanými vykladači včerejška, dneška i zítřka, přistupujícími k věcem "na rovinu a především bez ideologie", nejsou než - stejně jako Jack - nabubřelým zlovolným nic, končícím v Pekle, které sami vytvořili. Neboť inženýr nedovede sestavit nepřeberné střípky možností do uceleného a koherentního celku - to je prací a uměním architekta. A stejně jako nelze vytvořit dobrý dům bez zvolení správných nástrojů k jeho návrhu, nelze normou krásy a umění učinit pastiš brutality a zvrácených idejí.

Venom mate divákova svým amébním žánrovým tělem, vyvrácením (i s kořeny) jakéhokoliv očekávání a strašlivě namaškarovanou Michelle Williams. Jakmile ale Hardyho investigativního reportéra, vykazujícího zjevně několik psychických poruch plynoucích z vysazezení anabolik a jejich nahrazení lahváčema zkřížených s násilně nonšalantním gonzo odérem, najde jeho nechtěný symbiotický parťák, dostaneme tu nejzábavnější smršť bizarního humoru za hodně dlouhou dobu. Jeden z nejlepších marvelovských originů!

Kakofonie dysfunkčních motivů v praxi. Humor, osudovost a břímě odkazu, s nimiž Abrams mistrně žongloval, se Johnsonovi ve víru ambicí pod rukama tak do sebe zapletly, že obdobného emočniho kastráta svět SW ještě nezplodil. I přes stopáž 150 minut chybí dramaturgii dobrá hodina času k funkčnosti, což je u ve všech směrech hýčkaného blockbusteru na pováženou.

Poraženecká, všežerná, sebelítostivá apologetika narcistně vynucované pseudoumėlecké onanie, která vyčpěla už ve čtvrtině 8 a 1/2. Aronoffskyho auteurství je nejnespolehlivější kvalita dnešního filmového provozu.

Jakkoliv to zní nepatřičně, má Saulův syn proklatě blízko ke Cuarónově Gravitaci: brilantně nasnímané, v na dřeň očištěném základu mrazivě působivé dílo, které této ryzí strohosti bohužel zcela nevěří a zpětně ji balí do přebytečných atraktorů (zde eskapistická, příliš prvoplánově filmově-scénáristická linie).

Přes touringovskou konversační vatu - a hipstersky ležérním, smysl nedávajícím zneplatněním základního předpokladu tohot známého testu AI - velmi často vystoupí na povrch pravá tvář Ex Machiny. Tou je poměrně tuctové, ale civilně subtilní romantické drama, s netuctovým obličejem Alicie Vikander. Oproti obdobně, ale mnouhem soustředěněji zamířené Jonzeho Her zploštělá jednohubka.

Rozverný lynč (nejen) z úst soudobého kádrováka Davida Černého, pózujícího zásadně před svými klenoty, prokládaný četnickohumoreskovými přehrávanými (a velmi přehrávanými) pasážemi a smrští místy velmi bulvárně podávanými pravděpodobnými pravdami autorů. Burleska o jednom neoddiskutovatelném lidském monstru tak zároveň divákovi poskytuje především útěchu, že Pravdu! inscenující autoři dnes nemají k dispozici Vašovy nástroje a aparát - i když po tom velmi okatě touží. Naštěstí drží v rukách pouze propagandistické manýry ve střižně i kolovrátkovém narativu vypravěče, které při kritickém čtení zbavuje tento dokument posledních zbytků smyslu a relevance.

Zbytnělá kostnatost imperativu klasiky: v této podobě nemá v roce 2015 recyklace Shakespeara žádný smysl.

Prvních expozičních 60 minut jsou na sebe vrstveny velmi pečlivě kladené otázky, aby byl divák následně vytržen bezdůvodně zařazenou akční vsuvkou, předznamenávající přechod k pohříchu šablonovité báchorce o soplícím dobračisku v luxusním kabátu. Všechny nastíněné třecí (a tudíž potenciálně podnětné) plochy jsou tímhle dramatickým střihem dramaturgickycky zcela nesmyslně odsunuty mimo filmovou optiku a nahrazeny voskovými kulisami jednoho osobního hrdinství v srdci CGI NDR. Škoda.