nash.

Navzdory všem vynikajícím scénám, dějovým vychytávkám, vymazleným kamerovým fíglům a všemu dalšímu, co mě jako diváka těšilo, měl tenhle film podivný efekt, že místo aby gradoval, tak spíš pomalu vychládal. Po vynikajícím úvodu, razantní moskevské části, které nechybí ani humor (budka), a opravdu napínavé a svižné akci v Dubaji, to začalo být stále víc podivné, zdlouhavé, překombinované a ve finále už dokonce nudné. Což ovšem neznamená, že se už teď netěším na pátou misi.

Takový klasický eintopf z učitelských témat, který vezme libového frajírka, trochu ho podusí, pak k němu do hrnce nahází všechna klišé, která se nastřádala za ta léta, kdy neortodoxní učitelé napravují nenapravitelné třídy těmi nejpodivnějším a nejméně pravděpodobnými metodami. Všechno to důkladně promíchá, povaří, ochutí několika lokálními hvězdami, opepří lžící vulgarit a pro jistotu zvýrazní chuť dvěma lžícemi kýče. Přes řadu typicky německých trapáren je to však kupodivu jedlé. Zejména díky cynickým vtípkům, občas vydařené scéně nebo hlášce a svižnému tempu, které nedá nudě moc šancí. Prostě taková nenáročná zábavná blbina, která si na nic nehraje, s logikou si hlavu neláme, hladového nasytí a žaludek nezkazí.

Vynikající Alan Rickman a snaživá Sigourney Weaver v pomalu plynoucím, přesto podmanivém dramatu o lidských osudech, o bolesti, o hledání rovnováhy, o usmíření i porozumění. Na první pohled možná chladný jako sníh, a občas rozpačitý stejně jako reakce lidí na chování těch odlišných, ale současně plný velmi silných emocí, někdy otevřených, někdy ukrytých pod povrchem a jen občas probleskujících na povrch jako ty vločky, se kterými si hraje Linda. Poklidné , přesto silné, s několika hodně působivými okamžiky a řadou zdánlivě prázdných tichých míst, z nichž některé na mě zapůsobily obzvlášt mocně. Jeden z filmů, který sice nedosáhne na vrchol, přesto mi několikrát zahrál na city, dokázal se mnou velmi dobře komunikovat, něco mi říci i něco připomenout. "Jako cenu má chvíle?"

Jako kluka mě schůzující soudruzi nezajímali. Nebyl tam Zorro ani Vinnetou. Jako starší jsem, i z osobních důvodů, odmítal vše, co zavánělo komoušema. Teď, o čtvrt století později, přišel čas, tohle bílé místo televizní mapy prozkoumat. Jako pamětník jsem myslím dostatečně vybaven, abych uměl číst mezi řádky, a současně dostatečně očkován, abych byl imunní před propagandou a dokázal ji odfiltrovat. Totéž platí pro stranický newspeak i kulisy. Seriál vznikl za socialismu, tak je to zasazen do jeho kulis. Kdyby to natočili za feudalismu, byl by Pláteník stejně nereálný šlechtic a seriál by velebil krále, kdyby to natočili za kapitalismu, byl by moudrý kapitalista. Když to všechno odfiltruji, zůstane příběh. Dnes už historický a reálný stejně jako většina jiných seriálů, tedy minimálně. S tímto vědomím a s vidinou hodnocení 26% jsem se přesto připravil na nejhorší. Jenže ono to kupodivu nebylo tak hrozné. Dokonce lepší než většina současné české seriálové tvorby, která je úplně prázdná a naprosto o ničem. Nenudil jsem se. Občas sice syknul nesouhlasem nebo se pousmál nějaké naivitě či hloupé režisérské manýře, ale příběh odsýpal, každý díl přinesl zvrat, mělo to tu správnou retro atmosféru, která aktivovala řadu vzpomínek na dětství, a přitom to bylo v řadě ohledů stále překvapivě aktuální. Překvapilo mě, že „strana“ není prezentována jako svatá, ale že téměř polovina všech soudruhů jsou tu různí prospěcháři, ambiciózní idioti, zloději, podrazáci nebo jiné svině. Kupodivu ani ten Pláteník není úplně kladný, a naopak, některé postavy ač otevřeně odmítají být komunisty, jsou podány jako kladné. Soukromá linie nenudí a je více méně věrohodná. V některých situacích jsem si dokonce říkal, „To je přesně jako u nás.“ Tohle prostě Dietl uměl.

Drama ušlechtilé inteligentní vědkyně jejíž čistá touha poodhalit tajemství vesmíru je brutálně utopena v bahně hlouposti křesťanských fanatiků ohánějících se bohem a milosrdenstvím. Téměř komorní příběh zasazený do překvapivě velkolepých kulis, strhující, dojemný a současně děsivý. A to navzdory tomu, že je osud "ateistky" Hypatie pojat volně a její smrt zjemnil pořádnou dávkou poetické aviváže. Ve skutečnosti ji totiž fanatický dav křesťanů zaživa rozdrásal ostrými střepy, na kusy rozervané zbytky těla spálil a její památku znásilnil, když z ní udělal mučednici popravenou pohany pro její křesťanské vyznání. Děsivé je o kolik století nás nejen ve vědě, filosofii i fungování společnosti vrhla zpět církev, která nahradila znalosti a vědu báchorkami a přesto se celou dobu prezentuje jako nositelka vzdělanosti a kultury, děsivá je paralela se současností, kdy se o 1500 let později odehrává totéž v islamisty. Když člověk v příběhu Hypatie vidí špinavou primitivní chátru jak ve jménu křesťanského boha vraždí děti, užezává hlavy a ničí knihovnu s veškerými výsledky lidského poznání, je to jakoby sledoval přímý přenos z území, kde řádí podobná chátra pod praporem ISIL. Už jen tím se film stává hlubokým zážitkem. A to nemluvím o vynikající Rachel Weisz, která bez přehnaných gest a póz dělá z Hypatie silnou a nezapomenutelnou postavu.

Kde jsou ty časy, kdy se točily tak skvělé komedie. A tahle geniálně ujetá parodie a současně svérázná pocta verneovkám neztratila ani po letech nic ze svých kvalit. Je zábavná, svižná a bez jediného hluchého místa. Poskládaná ze scén a obrazů, které jsou jeden lepší než druhý, promyšlená do posledního detailu a skvěle vygradovaná do geniálně ujetého finále, ve kterém nechybí ani smrt basou. Podívaná narvaná bizarními vynálezy z dílny osobitého Jana Švankmajera, brilantními dialogy a skvělými hláškami, kterým dodávají nezapomenutelnost jiskřivé herecké výkony všech zúčastněných. Od Dočolomanského, Kopeckého, Hrušínského a Hartla až po epizodní role jadrných vesničanů. Tož karbonizujte koksohydráty, termujte nukleáry, akcelerujte moderáty, ohřejte mi párek a až řeknu krleš, vezmem to šturmem.

Pro plný prožitek filmu jsem nejprve musel přijmout velmi těžko uvěřitelnou premisu, že mladý Japonec střední třídy dobrovolně přijme nečistou práci, a jako burakumin se odřízne od zbytku společnosti. Jistě, oficiálně jsou dnes již rovnoprávnými, ve skutečnosti však „oficiálně“ nic neznamená. Teprve takto vybaven, mohl jsem si naplno prožít nádherný příběh, který mě znovu přesvědčil, že Japonci umí vzít ty nejpodivnější témata a vybrousit z nich naprosto dokonalé filmové klenoty. Ještě nikdy jsem neviděl tak dojemné a smutné a přesto svým způsobem optimistické zpracování smrti. Navíc s výborně vkomponovanou a citově velmi silnou linií rozbitého vztahu rodiče a dítěte, která mimo jiné otvírá také otázku smyslu života. Jemné, poklidné, křehké, přesto i nenápadně excentrické, občas ochucené černým humorem.

Studiová jednohubka postavená na dialozích a zábavná svou naivitou, která díky krátké délce nestačí omrzet. A pro mě dnes příjemná i nostalgií, se kterou mi připomíná nedělní rána kdysi velmi velmi dávno.

Vizuální lahůdka plná nápadů a vymazlených detailů, které dokonale sedí výrazná stylizace s níž je podán hravě naivní a místy bláznivý příběh. Ten sice není žádný tahoun, ale i po letech mě bavil přívalem sarkasmu a ironie. Ve voiceoveru i dialozích. Triky na svou dobu a výrobní podmínky nápadité, naplno ukazující génia mistra Zemana. Přesto už mě to po letech jako celek nebralo tak moc jako třeba Vynález zkázy nebo Cesta do pravěku.

Jedním slovem výborné. I tím jak je to jiné než americký remake. Ne lepší, ani ne horší. Každá z verzí má něco do sebe a nabízí požitek jiného druhu. Americká si víc vyhrála s plánem, jeho přípravou i gradací některých scén a navíc dodala několik výborných detailů (třeba finta s odpadky), francouzská mě nadchla syrovou atmosférou, která houstne každou minutou, realističtějším pojetím postav, plánu i příběhu, nekomplikovanou přímočarostí, se kterou míří přímo k cíli, bez zbytečných slov, zbytečných scén a efektních žánrových kudrlinek. Ačkoli je Russell Crowe výborný, Vincent Lindon je přirozenější a lepší v každém ohledu. Sympaťák, který přes místy téměř minimalistické herectví dokáže předat mnohem víc emocí (kde musí Crowe křičet, Lindon se jen podívá a vše je jasné). Zkrátka výborný kousek, který se v přehrávači neroztočil naposledy.