nash.

Trpajzlíci s komicky latexovými ksichty, Na’vi divoženky vyrobené pomocí zelené křídy místo digitálních triků, dva hloupí Honzové, jejichž IQ index je hluboko pod hranicí idiocie, a k tomu obvyklá pohádková skvadra králem počínaje a dřevorubcem konče. A všichni se neustále pitvoří, afektovaně gestikulují a soutěží o to, kdo předvede větší demenci. Vždy, když si říkám, že česká pohádka už nemůže klesnout hlouběji, tak to nějaká nová dokáže. Filmařská blbost je zřejmě stejně bezedná jako hranická propast. Řachanda je ztělesněná bezradnost bez špetky kouzla, bez kouska příběhu, který by dával smysl, bez jediné sympatické postavy. Už dlouho si říkám, jak je možné, že Pyšná, třioříšková Popelka či Lada s čelovkou dávají i po půl století všem novým pohádkám tak drtivou nakládčku a člověk je může s potěšením sjíždět rok co rok. Došlo mi to asi právě při utrpení u Řachandy. Protože jsou poetické a mají přirozeně působící postavy, silné osobnosti, které nepotřebují křečovitě přehrávat a neustále se pitvořít, aby něčím zaujaly.

Klasická televizní vánoční romantika, kde za zvuků vánočních rolniček povadlé filmové a televizní hvězdy bezpečnými obloučky míří po hrbolaté jezdovce intrik, omylů a neřešitelných vztahových problémů k totálnímu a všeobecnému happyendu. Občas zajiskří nějakým vtípkem, bývalý Superman i bývalá zabíječka upírů občas zablýsknou zbytky zašlého osobního kouzla. Zázrak se sice nekoná, ale neurazí a jako vánoční romantická jednohubka k dotvoření nálady ujde.

Slibná zápletka, která poněkud vyšuměla do prázdna, stejně jako vykreslení postav i jejich interakce. Na vzájemné propojení jednotlivých postav a výtahových podmnožin taky nezbyl čas. Zajímavé momenty by se daly na prstech jedné ruky spočítat a vtipy či humorné situace na prstech té druhé. Emoce občas zajiskřily snad jen v nemocničním výtahu, který mohl být tím nejlepším kouskem mozaiky, kdyby tu nepřekáželi ti dva zřízenci. Dokázal bych si dokonce tento výtah představit jako samostatné komorní konverzační drama.

Klasická televizní pohádka s klasickou zápletkou (úkol a princezna + 4 princové versus 1 hloupý Honza). Sice občas trochu zaškobrtla ve scénáři i jinde a hlavní duo Mádl - Jansová moc také nejiskřilo, ale přesto jako celek pohádka nenudila, hnána ke spokojenosti a překvapivě častému smíchu především díky bravisimo italiano grande Ivano Trojanini a partou princů v čele s Diblíkem Liškou. Za mě dobrý.

Mohlo to být solidní televizní, a tématem opravdu znepokojivé, historické soudní drama, kdyby se tvůrci dokázali držet faktů místo té poněkud nesportovní manipulace historickými fakty i emocemi publika. Toho překrucování je tam příliš a tvůrci celý případ ohýbali a deformovali tak dlouho, až z něj vypadla černobílá pohádka o chrabrém andělském obhájci a démonickém podlém žalobci, kteří svádějí boj o nevinného chudáčka. Není pochyb o tom, že případ Hilsner byl fatálním selháním justice i společnosti, neznamená to však automaticky také to, že byl Hilsner nevinný chudáček, tak jak ho ztvárnil mladý Heřmánek. Byl to neoblíbený a prolhaný hajzlík, kterého nikdo kromě jeho matky neměl rád, a tak 50/50 mohl být i vrahem. Pravdu se ovšem nedozvíme, neboť byla zničena při explozi primitivního antisemitismu. Herecké výkony většinou solidní byť místy poněkud křečovité, výprava i práce s filtry slušná, scénář odsýpá. Co je to však platné, když zůstává především pocit, že takhle by rozhodně zpracování historie vypadat nemělo.

Akční béčková jednohubka, u které víte co přijde a jak to bude vypadat, takže vám vlasntě už předem z ruky vyrazí všechny možné výtky k obsahu i formě. Je to svižné, když dojde na akci tak zábavné i když nijak oslňující a převratné, řemeslně zvládnuté a herecky odpovídající. Jason dělá přesně to, co po něm chceme a po krátkém zvážení lze říci, že je to možná lepší než pár jeho předchozích filmů.

Bohužel, z mého pohledu tentokrát forma ublížila obsahu. Neustálé přeskakování z komatu do středoškolské romance rozbilo obě linie, takže jsem se nedokázal ponořit ani do jedné z nich. Sotva jsem navázal kontakt s jednou, byl jsem z ní vytržen a vržen do té druhé a za pár minut zase zpátky. Po čase už to bylo skoro až otravné. Přitom, kdyby se příběh odehrával lineárně, mohl to být hodně silný film a jistě by uhrál minimálně jednu hvězdu navíc. Náznaky silných emocí tu byly velmi výrazné a občas předvedly, co by mohly dokázat, kdyby měly čas.

Amorální arogantní floutek se zlatem v hrdle? Nebo nešťastný muž, který se potácí mezi traumatem ze svého zmrzačení a láskou k hudbě? Příběh bratrské lásky nebo příběh o vině a výčitkách svědomí? Čekal jsem emocionální pecku s nezapomenutelnými momenty. Čekal jsem ovšem marně. Dostalo se mi jen poněkud roztěkané a občas lehce nudící variace na Amadea, s příběhem který z hlediska historie stojí na vodě stejně jako ten Formanův. Je škoda, že scénář nestojí na kontrastu krutého osudu kastrátů a jejich „andělského“ hlasu, že místo, aby šel do hloubky a dal si práci s věrným obrazem jejich života, šel cestou nejmenší námahy, okopíroval nápad s fiktivním sporem á la Salieri–Mozart a slepil nepravděpodobnou báchorku, kterou zabalil do nablýskaných kulis. Patrné je to o to víc, že nositelem emocí i hybatelem dění je spíš Carlův bratr Riccardo a hned po něm možná Handel (mimovhodem jejich setkání na půdě je nejsilnější scénou filmu), zatímco Farinelli sám jakoby zůstával po celou dobu poněkud mimo a sloužil pouze jako hudební výplň a věšák na načančané kostýmy, které zjevně toužily urvat nějakou tu filmovou cenu.

Hrdinství není namachrované hláškující divadlo čekající na aplaus při závěrečné děkovačce. Nevypadá jako Arnold likvidující Komando, vypadá jako Tom Hanks, který dokáže téměř nemožné, letadlo opustí jako poslední, nemá klid dokud nezjistí, že se počet zachráněných shoduje s počtem osob na palubě, a pak začne pochybovat o tom, jestli se vůbec rozhodl dobře, když do něj začnou ze všech stran šít ouřadové a sebevědomí teoretici. To vše je předkládáno ve vypilované formě, osekané od všech zbytečných zákrut a obvyklých filmařských vycpávek, míří to přímo k jádru, takže rozehrané navíc do nejmenších detailů virtusoem Hanksova formátu spolehlivě rozvibruje centrum spokojeného diváka a uvízne v jeho paměti velmi hluboko. Clintova ruka přitom zůstává stále stejně pevná a jistá, jako když v dobách pistolnických bleskově tasil a trefil přímo do černého. Velkolepé, přesto komorní, napínavé a vypointované, přesto stále plné emocí a člověčiny, které jako divák prožívám, ačkoli v tomto ohledu film kupodivu nijak zvlášt netlačí na pilu. Bravo!

Předobraz Scottova Vetřelce je dnes spíše úsměvný než děsivý. V kosmické lodi se odpalují granáty, střílí bazukou, ženské členky posádky jako správné hospodyňky běhají mezi kolegy a nalévají jim kávu, a velitelem je ten nejhloupější, který musí ohrozit svou posádku, protože se svým nápadem nemůže 5 minut počkat. Na druhou stranu, má to švih, žádná hluchá místa, stále se něco děje a než to začne být komické, tak první půlhodunku buduje docela slušnou atmosféru.