nash.

Jedna z mála asijských romantik, která mě nedokázala úplně pohltit a moje pocity, ač spokojené, jsou po prvním shlédnutí přece jen lehce rozpačité. Možná je na vině, že jsem tak úplně nepochopil tu finanční rovinu a trochu v tomto ohledu tápal, možná mi nesedl floutek Ji-Woong. Ovšem na druhou stranu zaujalo zasazení příběhu do prostředí lidí chudých a téměř nemajetných, jistá nepředvídatelnost rozuzlení a Han Ye-Seul, která je jako Hong-Sil výtečná. Svérázná osobnost, která příběhu dávala šťávu, humor i dojemný lidský rozměr v osudu načrtnutém tak jemně a přesto tak působivě a silně, jak to umí jen asijští filmaři. Každopádně film, kterému dám za čas ještě jednu šanci.

Velmi drahá jednohubka, u které jsem vlastně ani nemohl být zklamán nebo nespokojen. Pompézní čínsko-hollywoodské omalovánky jsou totiž přesně tím, čím se zdály být. Sterilní historickou fantasy, kde se nikdo nezdržuje dějem nebo hereckými výkony, protože jde jen a jen o podívanou. Kamera krouží filmem jako splašený drak a vše je do posledního místečka nacpáno digitálními efekty- S anonymní masou nemyslících mravenečků na jedné straně a armádou, která se filmem pohybuje v dokonalých čtyřstupech na straně druhé. Je to pastva pro oko, která nabízí několik nezapomenutelných wallpeprů, jenže co v tomto ohledu přebývá na v jiném chybí. Námět sice slibuje nebezpečí tak veliké, že kvůli němu museli postavit ten zednický div, jenže z něj je nakonec jen taková nepříliš napínavá šarvátka, která se přískoky pohybuje od jednoho klišé ke druhému a nemá čas poohlédnout se po jediném "živém" nebo alespoň zajímavém dějovém momentu. Jedno za druhým tu prostě nastupují družstva v jednotných, pouze barevně odlišených dresech, aby předvedly svou spartakiádní sestavu a zase zmizely. A mezitím bloumá Matt Damon a hledá kam by se v tom mumraji zařadil.

ABBA byla fenomén. Jediná popovka, která se mi jako pubertálnímu rebelovi dokázala vklínit mezi Kissáky, Sabbaty, Zeppelíny a Doors. A nejen vklínit, ale zůstat tam. Dodnes mám pro ni slabost a tenhle film je jako stroj času. Po letech mě přenesl zpátky do doby, kdy jsem ho viděl poprvé, užíval si hudbu a ještě stíhal držel palce Ashleymu, aby pronikl přes toho otravného bodyguarda. A navíc, stále to tam je. ABBA je stále nezaměnitelná, a stále má v sobě to úžasné kouzlo a energii, které zcela postrádá 90% dnešní popovíé produkce.

Je to jako kouzlo když do fádního života ospalého jelimana vtrhne energií nabité tornádo v podobě svérázné krásky. A houby v tu chvíli záleží na tom, že je to prolhaná podvodnice propuštěná na podmínku. Zejména proto, že je schopná nakopnout k životu nejen onoho jelimana, ale také mě jako diváka. A navíc téměř dvě hodiny bavit svými trhlými nápady. To vše v milé komedii nabité nejen humorem, ale také romantikou a překvapivě i dojemnými momenty, kde vše, dokonce i ty nejbanální zápletky a nejohranější podzápletky fungují na výtečnou. A navíc dokonalá Kim Ha-neul jako třešnička, vlastně paprička.

Cormanova výprava do světa H. P. Lovecrafta dopadla stejně dobře jako výpravy do světa A.E.Poea. Mezi Cormanovy poeovské adaptace dokonale zapadá a rozhodně to není jen tím, že i ona předstírá, že je Poe. Atmosférou, příběhem i stylizací, od kulis po herecké výkony. Vše navíc sjednocuje dokonalý Vincent Price, který je tu možná méně podivínský než poeovkách, ale to mu vůbec nebrání vyvolávat mrazení v zádech svými dokonale deklamovanými monology. Funguje i po půl století a potěší i při repríze. Navíc vyvolává zašlé vzpomínky na projekce v pražském Ponrepu, kde to vonělo dřevem, dřevěné sedačky vrzaly, a zvuk měl ten nezapomenutelný podklad filmového pásu vrnícího na své cestě promítačkou z jednoho kotouče na druhý.

Oprava Hubblova teleskopu jako nepříliš zajímavá záminka k informačně chudému, ale pokud jde o 3D záběry dalekého vesmíru, vizuálně úchvatnému dokumentu.V TV ztrácí smysl.

Když už jsem začínal mít pocit, že s českou pohádkou je definitivně konec, dorazil Korunní princ a s ním kapka naděje, že by nemuselo být tak zle. Konečně po dlouhé době zase jedna povedná. Pohádková, úsměvná a konečně i lidsky milá pohádka, která vypadá přesně tak by pohádka vypadat měla. Nechyběla romantika, humor, ani napětí. Až na Hádka nikdo křečovitě nepřehrával, Gandalf Abrahám pobavil, Patrik Děrgel několikrát rozesmál, stejně jako zápletka s lahví, která je vždy po ruce, aby děj zkomplikovala. Animovaný úvod vyvolal v paměti ozvěnu klasických zemanových pohádek kombinovaných se vzpomínkou na Harryho relikvie smrti, nechyběl slušný rytířský turnaj evokující Příběh rytíře, a hudba potěšila, přestože občas byla velkolepější než celá pohádka.

Vánoce dětskýma očima, zbavené cukrové polevy, přesto narvané vánočním kouzlem, nostalgií i humorem, který se nebojí použít ani postupy klasické grotesky. Dokáže Vánoce podat s drsnou upřímností a současně i s laskavým nadhledem, přestože řadu tradic tohoto období mění v solidní základ doživotních traumat. Ať už je to návštěva Santy v obchoďáku, nebo dárek od tetičky. Jedna scéna za druhou jsou přitom i přes propast času a prostoru "jako u nás doma" a současně až groteskně absurdní. A nezapomenutelné. Ať už je to tatínkova výhra, jeho souboj s kamny, mýdlo za trest, kupování stromku, slohovka nebo ochutnávání krocana. Tohle má zkrátka víc šťávy, humoru i vánočního kouzla než mnohem známější Vánoční prázdniny Chevyho Chase. Jedno z nejpříjemnějších překvapení mé letošní nadílky vánočních filmů.

Trpajzlíci s komicky latexovými ksichty, Na’vi divoženky vyrobené pomocí zelené křídy místo digitálních triků, dva hloupí Honzové, jejichž IQ index je hluboko pod hranicí idiocie, a k tomu obvyklá pohádková skvadra králem počínaje a dřevorubcem konče. A všichni se neustále pitvoří, afektovaně gestikulují a soutěží o to, kdo předvede větší demenci. Vždy, když si říkám, že česká pohádka už nemůže klesnout hlouběji, tak to nějaká nová dokáže. Filmařská blbost je zřejmě stejně bezedná jako hranická propast. Řachanda je ztělesněná bezradnost bez špetky kouzla, bez kouska příběhu, který by dával smysl, bez jediné sympatické postavy. Už dlouho si říkám, jak je možné, že Pyšná, třioříšková Popelka či Lada s čelovkou dávají i po půl století všem novým pohádkám tak drtivou nakládčku a člověk je může s potěšením sjíždět rok co rok. Došlo mi to asi právě při utrpení u Řachandy. Protože jsou poetické a mají přirozeně působící postavy, silné osobnosti, které nepotřebují křečovitě přehrávat a neustále se pitvořít, aby něčím zaujaly.

Klasická televizní vánoční romantika, kde za zvuků vánočních rolniček povadlé filmové a televizní hvězdy bezpečnými obloučky míří po hrbolaté jezdovce intrik, omylů a neřešitelných vztahových problémů k totálnímu a všeobecnému happyendu. Občas zajiskří nějakým vtípkem, bývalý Superman i bývalá zabíječka upírů občas zablýsknou zbytky zašlého osobního kouzla. Zázrak se sice nekoná, ale neurazí a jako vánoční romantická jednohubka k dotvoření nálady ujde.