nash.

Přestože to prvních pár minut vypadalo slibně, vzápětí za prvním vzdušným vírem vtrhla do ulic New Yorku všeničící nuda, v níž navíc každou chvíli udeřil divákovu bránici záblesk téměř komické hlouposti.

Jeden z nejpříjemnějších popelkovských filmů. Už jen sympatická Anne Hathaway a úžasná Julie Andrews jsou dva pádné důvody z nichž každý filmu vyslouží jednu hvězdičku. Obě ladně proplouvají všemi tradičními klišoidními žánrovými prefabrikáty a tam, kde jim začne docházet dech, zasáhne výborný Hector Elizondo. Na rozdíl od mnoha podobných filmů jsem bez potíží překousl občasné uklouznutí, nenudil se, ba dokonce se velmi dobře bavil, zejména v první části s ošklivým kačátkem („zase si na mě někdo sedl“) a jeho proměnou v labutí princeznu (lekce správného držení těla). Zkrátka pohodovka určená fandům pohádek klasických i těch moderních.

Typické italské béčko osmdesátých let s nezaměnitelným vzhledem, který mu dodávají zašlé kulisy, ušpiněná banda přehrávajících neherců, smrtelně vážně míněný scénář na hranici grotesky a záliba v záběrech na požírání všeho druhu. Tentokrát jako zvířecí horror nasazený na tehdy oblíbené postapokalyptické základy. Jako celek nesledovatelná konina, ovšem s několika kultovními momenty.

Chápu, že ten film měl být pietní připomínkou největšího amerického traumatu od konce šedesátých let. Za výborné považuji, že Stone odolal a vyhnul se záběrům na letadla narážející do dvojčat, chápu, proč zvolil tuto uctivou formu, které osekal všechny hrany, rozumím všem těm „vyřid jí, že..“, přesto mám pocit, že režisér takového formátu by měl emoce umět vyjádřit lépe. Strach blízkých jsem chápal, ale neprožíval s nimi, se zavalenými jsem necítil bolest a tíseň, jen jsem společně s nimi čekal až je najdou. A nedá mi nesrovnat film s jihokorejským Gaeullo, který podobné téma zpracoval nesrovnatelně originálněji, citlivěji a pocitově silněji.

Schwarzenegger a Stallone razantně a jednou provždy vytvarovali žánr akčního filmu osmdesátých let a Cobra obsahuje všechny jeho typické prvky v té nejryzejší formě. Jednoduchá zápletka, absolutní a nesestřelitelný svalovec, který jako buldozer jde za svým cílem, hory vystřílených nábojnic a mrtvol , suché hlášky cezené přes sirku v koutku. Jo, je to intelektuálně nenáročné, ale stále zábavné a po čtvrtstoletí to navíc získalo nádhernou nostalgickou patinu.

Existují desítky variací na téma idealistického učitele, který se pokouší zkrotit a pozvednout třídu ztracených existencí. Od komedií po dramata, od nezdařených po výborné. Mezi řádky patří rozhodně k těm druhým. Strhující, plná výtečných a často mrazivých situací, svým způsobem depresivní, přesto se silným pozitivním nábojem. S řadou vynikajících postřehů a myšlenek, několika výtečnými dialogy, výjimečnými momenty a kvalitními hereckými výkony. Potěšující zážitek pro každého, kdo se dokáže povznést nad přítomná klišé, jistou filmovou uhlazenost a obvyklé emoční posilovače.

Už je to tak. Modrý filtr a banda manekýnů nestačí. I na televizní produkt to má neuvěřitelně pitomoučký scénář a bezzubou režii, která zamrzí, když si člověk uvědomí, že ji má na svědomí muž podepsaný pod takovými filmy jako Dlouhý polibek na dobrou noc, Cliffhanger nebo Smrtonosná past 2. Není to ani napínavé, ani zábavné a navíc jsou si hlavní dobrý a hlavní zlý manekýn tak podobní, že jsem většinou nevěděl, který je který.

Jeden ze symbolů akčního filmu osmdesátých let a kult, který už se dostal mimo dostřel jakékoli kritiky. Neskutečná jízda z níž nelze vystřihnout ani jeden zbytečný metr, řítící se jako tornádo od jedné kultovní scény ke druhé, tůrovaná navíc Arnoldovými nesmrtelnými hláškami. Ten se role milujícího otce zmocnil s takovou razancí, že se mu neodvážily postavit na odpor ani přírodní zákony ani logika.

Nekompromisně brutální jízda, kde se razantně střídají čekané a nečekané zvraty. Od úvodních do závěrečných titulků vizuálně vychytaná, směřující k logicky očekávanému závěru, který však Kramer v poslední chvíli nečekaně strhne do protisměru a rozhodí tím všechny, kteří doufali, že cílová rovinka bude rovná jako dráha kulky, kterou Walkerova honička za ztracenou bouchačkou připomíná. A k tomu Karel Roden, který jako Anzor zastínil vše ostatní a ukradl si pro sebe nejen nejzajímavější roli, ale také ty nejlepší scény.

Animovaná komedie, která se vydala trochu jinou cestou než většina ostatních podobných filmů. Nestrhne pozornost ani třeskutě razantním humorem ani různými filmovými narážkami (ty tu jsou, ale často tak jemné, že většině diváků ve svižném ději uniknou), ale spíše dokonale vypiplanou atmosférou klasického kung fu filmu zasazeného s úsměvným nadhledem do pohádkového světa. Nechybí tu žádná z tradičních částí podobných filmů, ať už je to výcvik, mentor se zásobou moudrostí, nebo tajná smrtící technika (kam se hrabe Technika Pěti Prstů a Puklého Srdce), Po je sympatický moula, Shifu je dokonalou esencí všech filmových učitelů bojových umění a mezi úžasně vizuálně vypiplané bojové scény se do vztahů všech postav podařilo vtlačit emoce v míře na animovaný film nebývalé. Přitom film stále zůstává nejen zábavný, ale také mnohem víc dětský než třeba Shrek, ke kterému má Po svým způsobem nejblíže.