nash.

Neuvěřitelné. Německá komedie, která je vtipná. Dokonce třeskutě vtipná. Parodie na mayovky a další westernové klasiky nabitá od první do poslední minuty vtípky různého kalibru a přesně cílící všemožná žánrová klišé a charakteristické prvky „mayovek“. Od úvodního rituálu pokrevního bratrství až po závěrečný odjezd do dáli, od drobností jako je ořezávátko na šípy až po atomovky jako je „Máte poslední přání“ nebo indianajonesovská jízda důlním vozíkem. Svižná a ve svém tempu nepolevující jízda, která i přes záměrně infantilní podání ani okamžik neprudí. Navíc plná nezapomenutelných figur z nichž nejrazantněji na bránici útočí überteplý Vinetač a überpadouch Santa Maria. Od teď už nikdy mayovky nebudou stejné jako dřív. Howgh.

Nečekaně příjemná a pohodová golfová romantika s ležérně okouzlujícím Costnerem, několika kouzelnými dialogy a výbornou finálovou scénou o dvanácti míčcích. Nenudí, nevnucuje se a přitom kolem sebe šíří nenápadně uvolněnou náladu.

Není to ani příliš akční, ani člověk napětím nepoposedává, přesto mezi levnými béčky patří k těm lepším. Nikde z něj netrčí očividné lapsy, nápad se slepým agentem a experimentální operací je zajímavý a dobře použitý, překvapivé zvraty nejsou tak průhledné jak bývá zvykem. Není to zdlouhavé, nesnaží se hrát si na víc než nakolik stačil rozpočet. Zkrátka docela povedený malý film, který neurazí.

Kterému jinému filmu symbolicky věnovat 666 komentář, než klasice satanských filmů. Ačkoli uznávám jeho význam v historii žánru i vliv na jeho další vývoj a neupírám mu několik děsivých momentů, zejména těch postavených na spojení zvrhlostí a malého dítěte, jako celek u mě nikdy nefungoval. Nejen nedostatkem napětí a marnou snahou probudit strach, ale také pojetím posedlosti, které mi už kdysi připadalo takové kolotočářsky laciné a dnes, po letech, stáří filmu tenhle pocit ještě umocnilo. Totéž platí o snaze psychologického vykreslen postav, kterým jsem příliš nevěřil to, co se mi o nich Friedkin snažil říci (s výjimkou Maxe Von Sydowa, který byl jako Merrin úžasný). Mnohem lépe a působivěji s napětím, strachem, projevy posedlosti i psychologií postav pracoval třeba výborný Derricksonův film V moci ďábla.

Jednohubka, která sice není ani třeskutě vtipná, ani třeskutě originální, ale ani to nepředstírá. Prostě pohodová zábava pro večer ve dvou, která jako bonus přidává Prahu a fandům Čechomoru Františka Černého, hrajícího v baru své Deja vu, za což má film malé plus, takže se nakonec na ty tři hvězdičky dostane.

Po lehce škobrtajícím úvodu se rozjíždí překvapivě svižná, pohodová a zábavná komedie o tom jak se taky dá řešit finanční krize. Jim Carrey a Tea Leoni vytvořili dokonalou dvojku, která perlí zejména v části pomalého úpadku rodiny na finanční dno a během prvních pokusů o loupež, které nemají chybu a patří k tomu nejzábavnějším z celého filmu („Tys to vážně udělal? Vyloupil jsi je?“ „Ne, ale měl jsem limču a nezaplatil.“)

Milá hudební blbinka, která však za ta léta přišla o to podstatné.. o humor. Což je u komedie vždy smutné. A tak ji nad vodou vlastně drží už jen sympatická komteska. Při zpětném pohledu mi dnes přijde "Hospoda" z celé Spessartské trilogie nejslabší.

Lacinější než laciné céčko, které je tak hloupé a špatně natočené, že jsem se po celou dobu královsky bavil. Honičkami zrychlenými až na hranici grotesky s keystonskými strážníky, Lundgrenem bloumajícím akčními scénami nebo scénářem, který určitě vymysleli kluci na pískovišti za školkou. Tvůrci všemožných „scary bijáků“ mohou jen tiše závidět.

Sotva převráceny Poseidon opustili filmaři i přeživší postavy, vrhli se na něj supi, aby z něj vykuchali vše co by ještě šlo zpeněžit. Ať je řeč o filmařích nebo o smečce postav, které vypustili do nepříliš originálního příběhu. Zatímco některé z postav bloudění troskami přežily, film šel ke dnu. Bez ohledu na to, že se ho nad hladinou snažliy udržet takové hvězdy jako Caine, Savalas a Fieldová.

Thriller, který laťku průměru přeskočil tak těsně, že se chvěla od úvodních po závěrečné titulky. Slušně nahozená situace, kolísající napětí a slušně vygradované finále. Willis jako polda okolnostmi donucený jít za tvrďáka byl standardně dobrý a komicky klišovití mafiáni vypadali spíš jako parodie, takže nakonec byli nejzajímavějšími postavami ti kluci, kterým se vymkla z rukou krádež auta, a svým způsobem také jejich psychicky narušený společník.