ostravak30

Tak už vím, kdo zpívá ty chytlavé melodie. Jsou to Taxmeni. Něco mi to jméno říkalo, ale známé písničky mi byly povědomější než název této kapely. Člověka to přenese do zcela jiné doby, která nebyla lehká, ale vojáci si ji uměli zpříjemnit rytmickou hudbou a pochopitelnými texty.

Jako dneska si vzpomínám, jak jsem prvně slyšel ABBU hrát v televizi. Byla to ovšem teleshopingová reklama nabízející jejich desky. A to se pohybujeme v 90. letech. Zeptal jsem se rodičů, co to zpívá a oni jen mávli rukou, že švédská kapela, která byla kdysi hodně slavná. První úryvky melodií mě ale tak chytly, že jsem si postupně postahoval jednu píseň za druhou a od té doby tuto skupinu miluju. Jejich hity jsou absolutně nadčasové. Možná, že kdyby svou kariéru se stejnými písněmi započali někdy o deset, dvanáct let později, měly by větší šanci uspět i v zemích, které byly zpočátku dost proti nim. Nakonec získat úspěch v USA nebylo snadné pro větší hvězdy, je to země, která ve své pýše trvá na domácích umělcích. Ale Britové mě překvapili. Faktem zůstává, že situace ohledně společenského politického vývoje v domácí zemi, Evropě či světě přetrvává. Tak nějak se očekává, že úspěšní umělci odsoudí nebo naopak k něčemu vyzvou. Jako by neměli právo na svůj názor. A známe to i z Česka. Někteří svůj názor vyslovili a protože nebyl v souladu s tím všeobecným, v podstatě byl zapomenut. Alespoň v něčem jsou si východ a západ, demokracie (kapitalismus) a socialismus (komunismus) podobní. Celkem pochopitelné je, že při takovém tempu muselo dojít k velké únavě a jisté podobě vyhoření. Víc mě ale překvapilo také to, jak moc se úspěšní umělci nemají moc šanci uživit vzhledem k vysokým daním (samozřejmě nevím, jak je to dnes), ale čím se asi živili poté, co nezpívali, že by jen z tantiémů? A tak mi v dokumentu chyběla už jen jedna věc, nepromluvili hlavní tehdejší aktéři.

Druhý díl navazuje tam, kde jednička skončila. A pokračuje ve stejném duchu. Jestliže svatba byla pro otce nepředstavitelná, jako dědeček se rozhodně necítí. Faktem je, že dost bodů si film u mě sebral právě tím, že se rodiče chystají na potomka, přitom filmovým hrdinům musí být kolem 50. Gynekolog je přitom na celou řadu komplikací vůbec nepřipraví ani neupozorní. Moc se nedivím, že se do toho Georgovi nechce. V prvním filmu se řešila svatba, zde máme přípravy na dítě. Možná by byla větší porce zábavy sledovat, jak se hlavní hrdinové vypořádávají s malým miminem, ale tady se končí porodem. Z dramaturgického hlediska je Hlava rodiny 2 lepší než jednička, ale to je asi tak jediné kritérium.

Pro každého otce je těžké smířit se s tím, že jeho holčička už není malá, v jejím životě je nový muž a bude se vdávat. To je základní motiv příběhu. Mě to čeká taky, takže mám pro Georga Bankse pochopení. Druhá strana mince je ta, že připravit takovou svatbu, navíc se spousty příbuznými není snadné ani levné. Komedie ale v principu jen naznačuje a bral bych ji spíše jako rodinou přípravu před svatbou v rodině... Kimberly Williams-Paisley v tomto snímku debutovala.

Smrt dítěte musí zákonitě ovlivnit svazek jakéhokoli manželství a je to to nejhorší, co se rodičům může stát. Zde byla tato tragédie ještě umocněna tím, že měli další dítě, o něž se museli starat, ale to samozřejmě nebylo jednoduché. Škoda také je, že jsme se nedozvěděli, jaké knihy před a po tragédii Roald Dahl vlastně psal. Dost by nám to pomohlo pochopit ať už příběhy samotní nebo způsob, jak se se smrtí vyrovnával v psaní jako takovém. Pozoruhodné je, že Hugh Bonneville je slavnému spisovateli opravdu podobný. Film Hud jsem viděl a byl to skvělý snímek.

Druhý Jack Reacher je jiný než ten první. Už jde spíš o akční thriller víc současný, to je rozdíl s prvním filmem. Jack řeší zdánlivé otcovské poslání a ještě musí bránit falešně obviněnou Susan Turner. Jasně, nechybí akční bojové scény, ale ještě víc dominuje přebíhání sem a tam. Stejně jako Rosamund Pike i Cobie Smulders je mi hodně sympatická už od dob Jak jsem poznal vaši matku. Jenže ona je tady taková prkenná a tomu celému chybí nějaký překvapivý moment nebo lepší zápletka. Tento film zkrátka nemá příliš co nabídnout, s čímž fanynky Toma Cruise nebudou souhlasit. Není to špatný film, ale v porovnání s předchozím výrazně horší. Pokud Lee Child napsal celou řadu knih o majorovi vojenské policie, je mi záhadou, proč si k zfilmování vybrali zrovna tuto předlohu.

Hon na nácky byl v plném proudu a tak se tím inspirovali William Goldman a John Schlesinger. Úsměvné je, že studenta hraje D. H., kterému táhlo na 40. Nacisti měli ukryté zlato všude možně, nejvíc samozřejmě ve Švýcarských bankách. Na mě ale film nijak dramaticky nepůsobí. Chování nacistického velitele na mě působí trochu nevěrohodně a zvláštně. Klidně mohl sebrat diamanty a zmizet někde v jižní Americe, což taky většina dělala. Místo toho nám ale snímek předkládá velkou porci krutosti, díky které, a povaze Christiana Szella je Tom Levy mučen. Faktem je, že Laurence Olivier zahrál svou roli mistrovsky a děsivý byl už jeho pohled.

Těžko říct, proč se k osudu Ivety Bartošové vyjadřuje třeba Lenka Hornová nebo Bára Basiková. Nicméně faktem je, že stejné štěstí, které zpěvačka měla na to, že potkala různé osobnosti se zároveň proměnilo ve smůlu. Pozitivem třídílné série je krom archivních fotografií, ačkoli jinak se vycházelo hlavně z archivu TV Nova, takže s něčím výjimečným tedy autor rozhodně nepřišel, také velká upřímnost a otevřenost. To, že novináři jsou hajzl.vé, kteří mají na kontě řadu mrtvých a ještě se na nich přiživují je jedna věc. Bartošovou novináři ničili a deptali, o tom žádná. Svou porci viny podivným chováním a hlavně tím, s kým se seznamovala má ale ona sama, to je nepopiratelné. Bohužel se nedokázala adaptovat na novou dobu. Možná udělala chybu i v tom, že se nedržela Štaidla, který v tom uměl chodit a věděl jak na to. Ta otevřenost je také v tom, že vidíme záběry z nějakého pořadu, v němž si osobnosti stěžovaly na to, jak byly po revoluci odsunuti stranou. Je to velká škoda, hlavně pro její blízké. Byla to ale jedna z nejsympatičtějších a nejmilejších zpěvaček...

Zvláštní styl vyprávění i animace, kdy postavy i prostředí okolo je celé černé a barvy nastiňují různé druhy prostředí. Jednotlivé příběhy jsou vlastně moudré. V jednom se vypráví o tom, jak se postavit strachu a že každé zlo je v našich očích zprvu veliké, dokud ho sami nezmenšíme svou odvahou. Druhý zase poukazuje na to, že ne každý, kdo nám nabízí, že nás bude vést je přítel. Třetí příběh je o tom, jak někdy pomoci utlačovanému nás může v budoucnosti posunout dopředu nebo se vyplatit. Poslední pohádka se vypráví téměř v každé zemi s jinými atributy. My ji známe třeba jako slepici, která běhá od jednoho ke druhému jen aby nakonec donesla vodu kohoutovi, který se dusí.

Trochu mi snímek připomínal filmy Čínská čtvrť nebo Dva Jakeové. Akorát, že tady se řeší japonští přistěhovalci a působení japonské vyšší společnosti na americkou kulturu a hlavně ekonomiku. Jenže snímek má podobné tempo a klidně by se dal zařadit mezi novější zástupce kategorie noir. Japonské myšlení je tu dost přiblíženo, na druhé straně se film odklonil od knihy a podle toho, co jsem četl dost výrazně. Sean Connery a Wesley Snipes jsou hodně nezvyklá dvojice. Ale svým stylem vyprávění a celým založením příběhu je to film vlastně docela nudný, ačkoli o pár komických vsuvek se filmaři postarali. Nakonec W. S. ztvárňuje trochu natvrdlého poldu, S. C. je ten co ví a umí.