majky19

Podle mého názoru se jedná o jeden z nejlepších snímků české produkce nejen v uplynulém roce, ale docela určitě i v delším časovém horizontu. Nespornou zásluhu na tom mají vynikající herecké výkony obou hlavních postav, pánů Jiřího Schmitzera a Ladislava Mrkvičky, pro kterého to byla vůbec poslední filmová role. Zpracovaná látka byla a je velmi citlivá, což dokazuje i fakt, že komunistické zločiny rezonují v naší společnosti v podstatě dodnes, a svým způsobem nikdy nebyly zcela napraveny a vyrovnány. Komunistický režim zničil a zmrzačil celou řadu lidí napříč společností, mezi nimiž byli i bojovníci, kteří za druhé světové války hrdě a statečně bojovali za naši svobodu a "lepší zítřky". Jak se jim za to nastoupivší režim odměnil, již všichni víme, nebo bychom alespoň vědět měli. I když se v případě tohoto snímku jedná o fikci, tak musím konstatovat, že herecké výkony byly nesmírně přesvědčivé a autentické, a divák má místy i pocit, že to ani není hrané, ale že dané postavy všechny ty peripetie skutečně prožili. Velmi silné emoce ve mě vyvolala zejména druhá polovina filmu, kdy Antonín (Ladislav Mrkvička) ve svém karavanu umírá, a Vlastimil (Jiří Schmitzer) je na své cestě za pomstou již zcela osamocen, a připoután na invalidní vozík si musí v těžké situaci poradit sám. Přesto ho ani tato skutečnost nezlomila a neodradila a svou cestu za "spravedlností" dotáhne do úplného konce, a muže, který stál nejen za jeho tragickým osudem zabije. Snímek je opravdu velmi silný, myslím si, že diváka donutí i k zamyšlení, nejenom nad zločiny režimu "nedávno minulého", ale třeba i nad tím, jaká je současná politická situace a jakou roli hraje komunistická strana v současném českém politickém spektru. Tento film byl vynikající a hodnotím jej naprosto po zásluze plným počtem bodů.

Moc hezky zpracovaný dokument o jednom z našich nejvýznamnějších režisérů vůbec - Jiřím Menzelovi. Seznamujeme se zde blíže s tvorbou jedinečného režiséra, sledujeme nejdůležitější mezníky jeho tvůrčí kariéry a to samozřejmě na pozadí československé historie. Současně zde máme příležitost seznámit se s názory jeho kolegů, spolupracovníků, přátel z branže, kteří Menzela na jeho dlouhé a velmi úspěšné cestě doprovázeli. Zajímavé a poučné jsou i postřehy dalších režisérů, kteří s Menzelem přímo či nepřímo spolupracovali. Tento dokument ovšem nevyzdvihuje pouze Menzelovu práci, ale ukazuje jej i jako obyčejného člověka, se všemi jeho kladnými i negativními aspekty. Velmi mě zaujaly např. pasáže, kdy Menzel mluví o tom, jak v sedmdesátých letech mu Václav Havel pronajímal v Praze byt, přičemž jak víme, kola dějin Václava Havla nakonec katapultovala až do úřadu prezidenta čsl., potažmo České republiky. Zajímavá byla i pasáž, která byla věnována peripetiím kolem vzniku snímku "Obsluhoval jsem anglického krále", který i přes všechny předchozí problémy nakonec Menzel natočil v roce 2006, ale předcházela tomu léta různých průtahů, tahanic, intrik, zlomyslnosti ze strany producentů atd. Zkrátka a dobře, tento dokumentární film byl velmi zajímavý a poučný a divák se při jeho sledování zcela určitě dozví i něco nového, a zcela určitě mu tento snímek v něčem možná i otevře oči. Moc se mi to líbilo a tento dokument hodnotím zcela po zásluze plným počtem bodů.

Ačkoliv jsem zpočátku p. Jaromíra Soukupa coby moderátora televizních pořadů moc nemusel, musím říct, že se postupně jeho moderování zlepšovalo a s oblibou jsem svého času sledoval Týden s prezidentem, kde každý čtvrtek bilancoval politické události uplynulého týdne. I když se v současné době už na Barrandov příliš nedívám, a zásluhu na tom má zcela jednoznačně i konec pořadu s hlavou státu, tak občas se rád dívám na některé pořady, a letos jsem si nenechal ujít koncerty s houslistou světového renomé André Rieu. Velmi mě také zaujalo, že pan Soukup prostřednictvím informačních technologií zprostředkoval rozhovor s tímto výjimečným umělcem, a tím dal divákům možnost se blíže s tímto hudebníkem seznámit a nechat i trochu nahlédnout do jeho umělecké duše. Je mi velmi sympatické, že lidé, kteří jsou ve svém oboru opravdovými mistry a něco umějí, tak i navzdory svým nepopiratelným úspěchům stojí pevně nohama na zemi a jsou pokorní a skromní. A myslím si, že to je nejen v dnešní době velmi vzácné, a místo toho, abychom těmto úspěšným a šikovným lidem záviděli a házeli jim klacky pod nohy, že bychom naopak měli chovat k takovým lidem úctu a respekt, a snažit se zároveň také něčeho sami dosáhnout. André Rieu v tomto rozhovoru pronesl dvě věty, které na první pohled mohou znít jako fráze, ale podle mého názoru je na nich mnoho pravdy. A ty věty zní: "Poslouchejte své srdce a jděte za svým snem". Já si myslím, že je tím řečeno mnoho. Každý člověk je strůjcem svého štěstí a záleží jen a jen na něm, jak se svým životem ne/dokáže naložit. A bude-li mít sílu, chuť, odvahu a vytrvalost překonávat překážky, které na něj budou na jeho cestě číhat, pak může dosáhnout toho, po čem touží. Tento rozhovor se mi velmi líbil a hodnotím jej plným počtem.

Z mého pohledu se jedná o vynikající dokumentární TV snímek z dílny rež. Martina Vadase, který mapuje stěžejní události života někdejšího generálního tajemníka ÚV KSČ a současně tedy druhého nejmocnějšího muže země Rudolfa Slánského. Je až pozoruhodné, co všechno se i s odstupem takřka sedmi dekád můžeme prostřednictvím zvukových a obrazových záznamů dozvědět o člověku, který měl na svědomí vykonstruované politické procesy a popravy mnoha nevinných lidí, přičemž se nakonec sám stal obětí svých vlastních praktik. Snímek velmi dobře a přehledně mapuje prakticky celý osobní a hlavně politický život Rudolfa Slánského, od jeho narození v obci Nezvěstice, přes studia na gymnáziu, dvacátá léta, kdy začal postupně v tom politickém a "kariérním" žebříčku strmě stoupat a začínal být spoluzodpovědný za první "excesy", kterých se KSČ dopouštěla, zejména pak např. ten velmi nevybíravý projev Klementa Gottwalda na půdě Národního shromáždění v roce 1929. Pochopitelně je zde zmíněna i doba, kterou spolu se svými spolustraníky a se svou ženou Josefou trávil v exilu v Sovětském svazu, kde rovněž zažil náročné situace, kdy byla unesena jeho dcera Naděžda, kterou již potom nikdy neviděl. Velmi přínosná a patrně nejlepší část tohoto snímku se ovšem odehrává až po druhé světové válce, kdy již naplno pomáhá Klementu Gottwaldovi s volební kampaní, a svými schopnostmi dokáže spolu se svými spolustraníky ovlivnit masy lidí natolik, že komunisté zvítězí ve volbách roku 1946 a následně po Vítězném únoru v roce 1948 fakticky převezmou kontrolu nad vším. Ovšem, když následně v padesátých letech z Moskvy míří do ČSK sovětští poradci, a probíhají čistky napříč celou stranou, kdy jsou zatýkáni a obžalováváni Slánského nejbližší spolupracovníci, již zde je nabíledni, že se smyčka stahuje i nad ním samotným. Je svým způsobem i pozoruhodné, jaký zbabělec a "dobrák" byl Klement Gottwald, který, ač to bylo v jeho moci, tak pro svou "pravou ruku" vůbec nic neudělal, a nechal jej napospas svému osudu, ačkoliv mu přinejmenším mohl trest smrti zmírnit na doživotí. Svým způsobem úsměvná je i scéna, resp. útržky se vzpomínkami Josefy Slánské, která byla plně oddána komunistické ideologii a svým lidem - soudruhům plně důvěřovala a věřila, že pro jejího muže i pro ni samotnou něco udělají. Sama o sobě je vypovídající jedna ze závěrečných scén, kdy Slánský říká Josefě, že po jeho smrti se jí a jeho dceři bude dařit mizerně a Josefa si myslí, že strana je v té těžké situaci nenechá napospas a postará se o ně. Tento snímek se mi velmi líbil, myslím si, že je moc dobře, že i témata, o kterých si myslíme, že už bylo všechno podstatné řečeno, tak stále jsou rozvíjena a mluví se o nich nejen laicky, ale hlavně a především v odborných kruzích. Co si myslím, že je trošku k zamyšlení nejen o nás samotných, je to, že i po těch takřka sedmi dekádách nejsme vůbec poučeni, je nám takříkajíc všechno jedno, necháváme sebou dobrovolně manipulovat a smýkat a necháme si všechno a ode všech líbit. Je smutné, že i po tolika letech diktatury, máme v čele vlády premiéra, jehož minulost a nejen politická angažovanost za minulého režimu je přinejmenším pozoruhodná, že máme vládu, která je plně a to zdůrazňuji, plně závislá na podpoře komunistických poslanců, bez jejichž hlasů by neprosadila vůbec nic a v neposlední řadě také mj. i to, že ve vládě, konkrétně v resortu spravedlnosti v uplynulých letech seděla žena, jmenovitě Dr. Helena Válková, která měla v minulosti úzké vazby s komunistickým prokurátorem Josefem Urválkem, jenž byl přímo odpovědný za smrt mnoha a mnoha nevinných lidí, které poslal na smrt, včetně např. Milady Horákové. Myslím si, že i na tyto souvislosti by se v žádném případě nemělo zapomínat, ale nahlížet na věci kriticky a ze všech úhlů pohledu, abychom si tyto praktiky a toto období nakonec ještě nemuseli prožít znovu. Snímek byl výborný a hodnotím jej stoprocentně.

Snímek jsem viděl poprvé a musím říct, že zklamaný jsem z něj rozhodně nebyl. Problematika událostí roku 1981, které byly bezprostředně spojeny s činností Solidarity a vyhlášením výjimečného stavu na území celého Polska, jsou poměrně častým a vděčným tématem polských filmařů. Není tedy divu, že vznikl i tento snímek, který by se s jistou dávkou nadsázky dal pojmenovat jako „love story v čase PRL-u“. Hlavním hrdinou je zde osmnáctiletý mladík Janek, zakladatel punkrockového uskupení WCK, který je bláznivě zamilován do své spolužačky Basii. Jejich vztahu ovšem není přáno hned z několika důvodů, jelikož Basia je dcerou zaměstnance Solidarity, zatímco Jankův otec je velmi loajální vůči nynějšímu politickému režimu. Celý příběh se odehrává v napjatém roce 1981, který eskaluje projevem generála Jaruzelského a vyhlášením stanného práva na území celého Polska. Janek se ovšem nepotýká pouze s touto peripetií, ale i se skutečností, že jeho rodiče vlivem těchto událostí oba přicházejí o svá zaměstnání a Basia se navíc společně se svou rodinou chystá emigrovat do Německa. Upřímně řečeno, mě tento snímek poměrně zaujal, líbil se mi, i když samozřejmě na dané téma vznikly zcela určitě i povedenější filmy. Pokud bych měl tento snímek přirovnat k nějakému českému počinu, s největší pravděpodobností by mě napadly Pelíšky Jana Hřebejka, protože i zde se setkáváme s mladými lidmi, kteří se snaží v šedi socialistického režimu nějak přežít, prožívají své první velké lásky, zrady, zklamání, emigrace a nakonec i invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Ano, pohybujeme se samozřejmě v jiné dekádě, ale ty motivy a myšlenky jsou více než podobné. Snímek mě zaujal a hodnotím jej solidními 80 %.

Snímek Cwał jsem viděl poprvé a musí říct, že mě velmi zaujal. Velmi dobře a autenticky zobrazil 50. léta minulého století v Polsku, která se nesla (stejně jako v dalších sovětských satelitech včetně Československa) ve znamení různých perzekucí, šikanování, pronásledování, a samozřejmě také všeobecné beznaděje v lepší zítřky. Tyto události a často velmi trpké zážitky sledujeme očima desetiletého chlapce Huberta, který doslova na vlastní kůži pociťuje krutost a absurdnost komunistického režimu a to nejen ze strany různých úřadů, ale i ze strany vyučujích a v neposlední řadě také podlých spolužáků. Ačkoliv se může na první pohled zdát, že snímek je víceméně pouze negativní, v žádném případě tomu tak není. Lví podíl na tom nese především Hubertova energická teta Ida, kterou skvěle ztvárnila Maja Komorowska, která velmi svéráznými způsoby Hubertovi poukazuje na absurdnost komunistického režimu a i v těchto pohnutých časech se na věci snaží dívat s nadhledem, a svou energii předávat i svému okolí. Podle mého názoru je moc dobře, že i na tyto citlivé a často i velmi tragické události, které komunistický režim přinášel několik dekád, je možné se podívat i s určitou dávkou nadhledu a podívat se na to i z jiné perspektivy. Samozřejmě každá doba nese svoje, v každé době jsou nějaká pozitiva a nějaká negativa, ale záleží na každém, jak se k dané situaci dokáže postavit, a jak se bude v krizových situacích chovat. Život není černobílý a charaktery se často odhalí v plné nahotě právě v těch kritických zátěžových situacích. Tento snímek může svým způsobem i poukázat na to, že ačkoliv doba, v níž žijeme dnes, má samozřejmě také plno chyb a nedostatků, tak přece jenom máme tu výhodu, že se můžeme (alespoň prozatím) rozhodovat svobodně, a naložit se svými životy takříkajíc po svém, podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. O to více bychom si této skutečnosti měli vážit, protože ani tyto věci, které mi dnes patrně považujeme za samozřejmost, nejsou samozřejmostí všude na světě a je zapotřebí o tu svobodu stále bojovat a nenechat si ji vzít. Snímek se mi velmi líbil a hodnotím jej slušnými 80%.

Upřímně řečeno se mi tento snímek velmi líbil, a to nejen tím, jak byl dobře natočen, ale zaujal mě i skvělým obsazením, kde všichni tři herci předvedli vynikající výkony. Andrzej Seweryn v roli profesora Warczewského počínaje, krásná Magdalena Boczarska v roli „Růžičky“ a neposlední řadě také Robert Więckiewicz v roli příšlušníka Státní bezpečnosti Romana. Tento snímek není přesným přepisem, resp. přesnou biografií spisovatele Pawła Jasienicy, ale je těmito událostmi silně inspirován. Ve snímku jsou velmi dobře zobrazeny stěžejní události druhé poloviny šedesátých let, která byla nejen v Polsku, ale vlastně v celém bývalém východním bloku velmi pohnutá. Sledujeme zde strastiplnou dráhu slušného, galantního, statečného ale na druhou stranu velmi naivního a důvěřivého profesora Warczewského, který podlehne kouzlu dívky Kamily, která je na něj nasazena coby agentka Státní bezpečnosti, a podává na něj a na jeho bezprostřední okolí průběžná hlášení. Tuto skutečnost ovšem profesor nedokáže odhalit a je obětí velmi nebezpečné a neférové hry, která pro něj nakonec skončí tragicky. Snímek je rovněž vhodně prokládán projevy, bývalého předsedy polských komunistů Władysława Gomułky, který společně se svými spolustraníky se ostře vymezuje nejen proti profesoru Warczewskému, ale i k jiným autorům, potažmo lidem, kteří mají židovský původ. Právě druhá polovina šedesátých let se nesla ve znamení antisemitských nálad a svým způsobem tedy „honu na Židy“. To je svým způsobem také velmi pozoruhodné, zvlášť, když si uvědomíme, že za druhé světové války Polsko utrpělo v tomto ohledu jednoznačně největší škody a ztráty na lidských životech, kdy byla židovská populace takřka zcela vyhlazena. Ačkoliv se i přes všechny nepřízně osudu snaží profesor žít dál, je to pro něj nesmírně těžké a svůj život nakonec dobrovolně ukončí sebevraždou skokem z balkónu svého bytu. Tento snímek ve mně opět vyvolal velmi silné dojmy a musím říct, že ač každý den kdokoliv z nás řeší větší či menší problémy, nebo starosti, domnívám se, že v mnoha věcech děláme tzv. „z komárů velbloudy“ a možná si ani neuvědomujeme, že lidé řeší daleko větší starosti a problémy, které nám mohou být až na hony vzdálené, dokud se v podobně těžké situaci sami neocitneme. A tohle je mj. můj dojem, který jsem nabyl po zhlédnutí tohoto snímku. Snímek se mi velmi líbil, a hodnotím jej slušnými 80 %.

Upřímně řečeno mám z toho snímku poměrně rozporuplné pocity. Možná to bylo způsobeno i tou skutečností, že snímek se odehrával ve dvou časových rovinách, a občas jsem se v tom upřímně i ztrácel. Myslím si, že v tomto případě by bohatě stačila i jedna dějová rovina a filmu by určitě prospěla i kratší stopáž. Některé scény byly velmi utahané a zdlouhavé a divák může mít chvílemi pocit, že kromě soustavného chlastání, hulákání a vulgárností se ve snímku ani nic podstatného neděje. I mně trvalo delší čas, než jsem se v tom vůbec dokázal zorientovat, těch informací tam bylo možná až přes míru a místy film působil opravdu velmi chaoticky. Jako zdařilou a srozumitelnou pasáž hodnotím zejména poslední půlhodinu, která byla opravdu velmi „výživná“ a strhující. Ocenit ovšem musím výkony Arkadiusze Jakubika, který ztvárnil Edwarda Środroně a Mariana Dziedziela v roli Zdziszka Dziablawského. I když mě tento snímek nezaujal až tolik, jako jiné filmy svázané s problematikou PRL-u, tak je určitě dobře, že i takové snímky má možnost divák zhlédnout, protože mu to nabízí zase trochu jiný pohled na dobu nedávno minulou a možná i na obraz Poláků jako takových. Pokud bych měl přirovnat tento film k nějakému českému počinu, musím říct, že svou hrůzností, depresivností a temnou atmosférou mi připomínal jednu z nejznámějších epizod propagandistického seriálu 30 případů mjr. Zemana – díl Studna. I přes výše uvedené postřehy ovšem snímek v žádném případě nezavrhuji, myslím, že jsem viděl už i horší věci, a hodnotím jej solidními 60%.

Snímek pojednávající o knězi Jerzym Popieluszkovi mě skutečně velmi zaujal, a v mnoha věcech mě svým způsobem i poučil a donutil k zamyšlení. Ačkoliv se nezajímám blíže o náboženství, musím říct, že jsem se při sledování tohoto snímku ani na okamžik nenudil, protože film měl opravdu velmi dobrý spád, a nevyskytovala se v něm takřka žádná hluchá místa. Což je velmi pozitivní, protože snímek má relativně dlouhou stopáž, takřka dvě a půl hodiny. Film Rafala Wieczyńského vypráví v podstatě celý životní příběh kněze Jerzyho Popieluszka, a to od první poloviny padesátých let, až po jeho brutální vraždu v první polovině let osmdesátých. Během té doby sledujeme jeho osudy po takřka tři následující dekády, během nichž pochopitelně zaznamenáváme i stěžejní historické události Polské lidové republiky. Je svým způsobem úžasné, jak byl Popieluszko ve svých vystoupeních před veřejností neuvěřitelně upřímný, otevřený a představoval myšlenky, které byly tehdejšímu režimu takříkajíc zcela proti srsti. Jeho projevy a myšlenky byly lidské a srozumitelné, že bylo úplně jedno, zda se mše zúčastní obyčejný dělník, nebo představitel inteligence. Ačkoliv byl Popieluszko sám pronásledovaný a šikanovaný nejen představiteli Státní bezpečnosti, ani na okamžik se nehodlal podrobit zlu a komunistické zvůli a vytrvale s ní bojoval až do své smrti. Nezlomily jej dokonce ani situace, kdy mu v soukromém bytě byly umístěny kompromitující materiály, nebo když jej média očernila ve všech možných aspektech a udělala z něj štvanou zvěř. Je celkem pozoruhodné, že iniciátoři jeho bestiální vraždy nebyli za své zločiny adekvátně potrestáni, a na základě amnestie byly jejich tresty dokonce sníženy. Dle mého názoru je velmi dobře, že tyto snímky vznikají, protože tyto osudy nejsou až tak veřejně a mediálně známé, a je zapotřebí mít alespoň základní znalosti a přehled i o těchto událostech, aby se případně v budoucnu předešlo jejich opakování. Jak jsem již uvedl, snímek se mi velice líbil, velmi mě zaujal a chovám velký a upřímný respekt k osobě kněze Jerzyho Popieluszka, který vykonal mnoho dobrého a který za svůj boj s komunistickou zvůlí zaplatil cenu nejvyšší. Zcela po zásluze hodnotím tento film plným počtem.

Tento snímek se mi líbil a musím říct, že jsem se při jeho sledování místy i velmi pobavil. Sledujeme zde osudy občana Jana Bratka, který na začátku snímku již coby člověk ve středním věku utrpí poměrně vážný úraz a je následně hospitalizován v nemocnici. A právě zde, bezmocný a upoutaný na nemocniční lůžko nám vypráví svůj „nezapomenutelný“příběh, ve kterém v podstatě svou optikou shrne všechny podstatné události polské historie, a to od let padesátých až do současnosti. Tyto události a trampoty nejsou samozřejmě vyprávěny chronolicky, ale napřeskáčku, podle situací a vlastně také podle toho, jací lidé ho v nemocnici postupně navštěvují. Seznámíme se tedy v podstatě se všemi důležitými mezníky, které se v Polsku v uplynulých dekádách odehrály, ať to byl výjimečný stav na počátku osmdesátých let, ať to byla činnost hnutí Solidarita, ať to byly první polosvobodné volby v roce 89, ať to byly antisemitské nálady v letech šedesátých a mnoho dalšího. A to všechno je vyprávěno s nebývalou nadsázkou a místy až nevhodnou formou humoru. V každém případě snímek pobaví, i když člověk musí mít alespoň elementární přehled o tom, co se v jakém období v Polsku odehrálo, aby si uvědomil podstatné souvislosti a případné humorné situace tedy dokázal pochopit a ocenit. Film mě zaujal a pobavil a hodnotím jej slušnými 80 %.