majky19

Nedosahuje to sice kvalit snímku "Jsem nesmělý, ale léčím se", přesto se jedná o velmi dobrou podívanou ve které o výborné scény není nouze. Nevím proč, ale myslím si, že Aldo Maccione (který ztvárnil Barazuttiho) je dle mého názoru nejlepší sekundant, kterého Pierre Richard ve svých filmech měl. Ano, v pozdějších filmech byl dobrý i Gérard Depardieu (př. filmy Kopyto nebo Otec a otec), ale tihle dva k sobě prostě pasují, přestože spolu natočili v podstatě jenom dva filmy. Myslím si, že Richardovy role jsou skvělé, a pro některé diváky, kteří třeba nemají vysoké sebevědomí, může být Richard příkladem, že i nesmělý otloukánek může dosáhnout svého štěstí a úspěchu. A v podstatě vždycky tomu tak v jeho filmech je, svým způsobem by se dalo říct, že jsou to takové pohádky pro dospělé. Obsazení je výborné, a skvěle mě pobavily např. scény z tržiště, kde Richard navštívil krám se starožitnostmi a při své nemotornosti rozflákal všechno, co tam bylo. Přestože se mi film líbil jako celek, myslím si, že nejlepší ze všeho byl jeho závěr, zejména ta scéna, kdy se všichni aktéři setkali na stejném místě a museli si dávat pozor na to, aby se nezamotali do těch svých lží a polopravd, se kterými zápolily v podstatě během celého filmu. Velmi solidní film a hodnotím ho na 80%.

Vcelku povedená detektivka s kvalitním hereckým obsazením. První polovina filmu trochu taková neslaná nemastná, ale potom se to celkem rozjelo a mělo to i určitý spád a napětí a dalo se na to se zájmem dívat. A to finální vyústění, které měl na svědomí Macíkův kolega, kterého ztvárnil Boris Rösner, tak to bylo povedené. Hodnotím na 60 %.

Myslím si, že byly natočeny i daleko lepší a zábavnější komedie s Pierrem Richardem v titulní roli, ale ani tato rozhodně nepatřila k těm nejhorším. Celkem příjemná oddychová komedie o roztržitém pracovníkovi reklamní agentury, který je neochvějně přesvědčen o svém talentu a potenciálu, i když výsledky jeho práce tomu příliš neodpovídají a následky z toho plynoucí na sebe často nenechají dlouho čekat. Přesto má úspěch u žen a to nejen u mladších, ale i starších ročníků. :) Zejména Marie-Christine Barrault v roli Lisy byla moc hezká... Hodnotím na 60 %.

Když jsem někdy v březnu na jedné veřejnoprávní rozhlasové stanici poslouchal speciální pořad věnovaný sportovci Emerichu Rathovi, velmi mě jeho životní příběh zaujal a chtěl jsem se o něm dozvědět víc. Následně jsem si o něm přečetl některé dostupné informace, a velmi mě oslovilo a nadchlo nejen to, jak byl všestranně nadaný, a kolik sportů (nutno zdůraznit na profesionální úrovni) dokázal ovládat, a v podstatě úplně ve všech dosáhl nebývalých úspěchů. Krom toho to byl ale i nesmírně charakterní člověk, který, ač to byl vlastně Němec, se v pozdějších letech nepodvolil nacistické ideologii, nepřiklonil se na stranu kolaborantů a zrádců a naopak během druhé světové války pomáhal pronásledovaným. Ale to jenom tak na okraj. Nyní se pojďme zaměřit na snímek Poslední závod. Velmi jsem se těšil, až tento snímek uvidím, do kina jsem šel s velkým očekáváním a musím říct, že jsem po zhlédnutí filmu byl velmi nadšený. Dlouho jsem takový snímek neviděl, a myslím si, že režisér Tomáš Hodan tu laťku české tvorby nastavil hodně vysoko, protože v tomto snímku se dle mého názoru nevyskytují žádná slepá místa a ten film má všechno, co má mít. Kromě onoho závodu je zde velmi dobře zobrazeno historické pozadí, kde se Češi neustále střetávali s německým živlem, který český národ vůbec neuznával, a považoval Čechy pouze za něco méněcenného, za něco, co nemá právo na sebeurčení a nikdy nebude mít svůj vlastní stát. Důkazem toho budiž fakt, že Němci české závody bojkotovali, neúčastnili se jich a v podstatě jediným (pražským) Němcem, který se českých závodů účastnil, byl již zmíněný Emerich Rath. O to je asi pochopitelnější, že v onom závodě v březnu 1913, kde se poprvé vedle sebe postavili jak Češi, tak Němci, Čechům velmi záleželo na tom, aby titulní hrdina tohoto příběhu Bohumil Hanč dosáhl v tomto závodě vítězství a mohl tak v českém národě probudit pocit hrdosti. Není to ovšem film pouze o česko-německých sporech, o vynikajících sportovních výkonech, ale v tom snímku je i něco navíc. A to představuje právě postava Emericha Ratha. Je tam totiž vidět velký charakter, vůle a odhodlání pomoci svému kamarádovi, kterému se ovšem tento závod nakonec stal osudným a který společně s Vrbatou v tom nelidském počasí nakonec umrzl. Snímek rovněž ukazuje paradox takřka těch čtyř dekád, kdy zatímco Hanč s Vrbatou se stali legendami a na jejich jména se nikdy nezapomnělo, tak jméno Emericha Ratha mělo být v podstatě navždy z historie vymazáno a mělo upadnout v zapomnění. A také zde společně s tím můžeme vidět, jak se posunulo to vnímání a náhled na Němce, že i zde docházelo k velkému zjednodušování a v podstatě úplně na všechny se po druhé světové válce nahlíželo jako na zrádce a kolaboranty. I proto je moc dobře, že tento snímek vznikl, a poukázal právě mj. zejména na osobnost Emericha Ratha, na nějž by se nejen v souvislosti s oním závodem v žádném případě nemělo zapomínat. I za to patří režiséru Hodanovi velký dík.  Ačkoliv všichni herci předvedli skvělé výkony a nejen Kryštof Hádek se musel na tuto roli velmi důkladně připravit nejen po fyzické stránce, myslím si, že v tom herectví jej přece jen předčil skvělý Oldřich Kaiser, který zde ztvárňuje Emericha Ratha již v pokročilém věku, a který celý příběh vypráví a vrací se tak v čase k tomu osudnému závodu. Výkony Kryštofa Hádka a Oldřicha Kaisera zkrátka byly vynikající a myslím si, že pokud snímek Poslední závod bude dominovat na Českých lvech (a já předpokládám, že bude), tak oba dva si za své role tu sošku bezesporu zaslouží.  Film byl skvělý a hodnotím jej zcela po zásluze stoprocentně.

Moc povedená komedie s Pierrem Richardem v titulní roli, v níž představuje nesmělého outsidera, který ale nakonec stejně dosáhne svého štěstí. Zdatně mu zde sekunduje i Aldo Maccione v roli pana Ferrariho, který je vlastně jeho průvodcem a který ho svérázným způsobem připravuje na situace, které ho mohou potkat a nakonec i potkají v reálném životě. Je to taková příjemná oddechovka, u které se člověk dobře pobaví. Mně osobně se nejvíc líbily scény Richarda s panem Henrim (Jacques Francois), od něhož nikdy nelze čekat nic dobrého a cestu za štěstím Richardovi ztěžuje, jak se dá. Scény z kuchyně byly jedním slovem perfektní a film jako celek byl velmi povedený a zábavný. Snímek se mi moc líbil a hodnotím ho slušnými 80 procenty.

Opravdu strhující snímek, mapující osudy plukovníka Ryszarda Kuklińského, který spolupracoval se CIA pod krycím jménem Jack Strong. I když první polovina snímku je svým způsobem trochu vlažná a neodehrává se v ní nic moc zásadního, v té druhé už není nouze o napětí, dramatické momenty, při kterých se místy doslova tají dech. I když nejen Poláci na Kuklińského mohou nahlížet všelijak, ať už jako na národního hrdinu, který se snažil bojovat proti nenáviděnému režimu, tak jako na zrádce, který postupoval přísně tajné dokumenty Američanům, tak na jednom se jistě shodnou všichni. Kukliński byl člověk, který nejen že měl v rámci své hodnosti významné postavení, ale kromě toho měl i velkou odvahu, s níž se proti nesvobodnému režimu neváhal postavit. Jak jsem již zmínil, strhující je zejména ta druhá polovina filmu, kdy je již jasné, že Kukliński bude dříve či později odhalen a v takovém případě mu hrozí nejvyšší trest. Z tohoto úhlu pohledu je dramatická zejména jedna ze závěrečných scén na hraničním přejezdu, kdy je Kukliński i s dalšími členy své rodiny převážen v krabicích a velmi vážně hrozí jeho prozrazení. Silný dojem vyvolávají i poměrně krátké, ale o to zásadnější scény rozhovorů mezi maršálem Kulikovem a vůdcem SSSR Leonidem Brežněvem, při nichž vychází najevo, že někdo vynáší přísně tajné informace o sovětských plánech a tedy i možné intervenci do Polska. Co se týče hereckého obsazení, tak to nemohlo být podle mého názoru zvoleno lépe, a kromě Marcina Dorocińského v roli Kuklińského a Maji Ostazewské v roli jeho manželky se zde velmi dobře představuje ve své roli i Oleg Maslennikov, který hraje Kulikova. Tento film byl velmi zdařilý a proto nezbývá než jej hodnotit stoprocentně.

Kvalitativně tento snímek úplně nedosahuje laťky svých předchůdců - Drsný Harry a Magnum Force, ale i tak se jedná o velmi dobrý krimifilm s Clintem Eastwoodem, coby inspektorem Callahanem v ústřední roli. A Tyne Daly coby inspektorka Mooreová také nebyla ve své roli vůbec špatná.

Upřímně řečeno, po zhlédnutí této Manéže jsem byl velmi zklamán. Myslel jsem si, že vybraní hosté tomuto pořadu dodají určitý šmrnc - zejména Pavlové Liška a Zedníček, ale bohužel ani ti to dneska moc nevytrhli. Bohužel si myslím, že Manéž má už to nejlepší dávno za sebou a tento díl se místy pohyboval až na hranici úplné trapnosti. Výstup Pavla Lišky nebyl vůbec zábavný, a celkově ten pořad na mě působil velmi laciným dojmem. Jednu hvězdu v každém případě dávám za vystoupení a oslavu výročí vzniku orchestru Gustava Broma, který byl povedený a celkový dojem z tohoto dílu aspoň trošku napravil. Myslím si, že kdyby Česká televize místo tohoto premiérového dílu udělala "sestřih toho nejlepšího", co v Manéže za uplynulých 34 let vzniklo, výsledek a dojem by byl rozhodně daleko lepší. V každém případě České televizi - studiu Brno, gratuluji k 60. výročí vzniku studia a přeji mu, aby i nadále do budoucna vznikaly pořady, které budou diváky nejen bavit, ale i rozvíjet a kultivovat, což se bohužel v poslední době ne vždycky úplně daří.

Viděl jsem díl Bilance-Covid19 a zrovna veselá podívaná to tedy rozhodně nebyla. Myslím si, že celá tato pandemie pouze v plné nahotě poukázala na to, že tato vláda je dobrá leda tak do dobrého počasí, ale jakmile přijde nějaká krizová situace, není připravena v podstatě vůbec na nic a vymýšlí mírně řečeno jednu blbost za druhou. Veškerá opatření, restrikce, zákazy, příkazy se zcela minuly účinkem (snad jen s výjimkou loňské "první vlny", kdy lidé byli ještě disciplinovaní), a naši zákonodárci si za to víceméně mohou sami, zvlášť, když uvážíme, jak arogantně a povýšeně se choval např. bývalý ministr zdravotnictví Prymula (viz jeho návštěva vyšehradské restaurace, účast na fotbalovém utkání Slavie atd.), od kterého vesměs všechny ty šílené nápady pocházely. Je smutné, že lidé, kteří od nás chtějí, abychom něco dodržovali a chovali se zodpovědně nejen k sobě, ale i k ostatním, se sami chovají jako papaláši, kterým není vůbec nic svaté, a žádná pravidla pro ně niky neplatí. Považuji za absolutní drzost, že tento člověk (p. Prymula) má vůbec odvahu se ještě k čemukoliv vyjadřovat a hodnotit "bilanci" pandemie, která i díky němu nebyla vůbec zvládnutá. I díky jeho chování a přijímaní nesmyslných a často až šikanujících opatření je konečný výsledek takový, že jsme měli nejhorší čísla (co do počtu nakažených i obětí) nejen v Evropě, ale i v celosvětovém měřítku, že tady máme více než 30 tisíc obětí, zničenou a zdevastovanou ekonomiku, a v neposlední řadě znechucené a frustrované spoluobčany, kterým vláda zničila nejen soukromé  životy, ale také např. formy podnikání, které zejména v sektoru služeb bylo velmi silně zasaženo a zlepšení bude patrně velmi pozvolné. O tom, že se během dvou let zcela zdegradovalo školství, které bylo v podstatě dva roky v kuse zcela uzavřeno, a fungovalo pouze formou provizorní online výuky, která v žádném případě nemůže ani zdaleka nahradit klasickou formu vzdělávání, o tom je snad zbytečné dlouze diskutovat. Tuto tragikomedii zkrátka odnesli naprosto všichni naši občané, a to od nejmenších dětí, až po naše nejstarší spoluobčany. Ačkoliv vyhlídky do budoucna nejsou a zřejmě ani nebudou příliš růžové, doufejme, že příští vláda, která vzejde z podzimních voleb, bude obezřetnější a nebude tak neuváženě a zbytečně plýtvat a mrhat finančními prostředky, které ani nemá, a nepojede tak těžce na dluh, jako vláda současná, která žije pouze ze dne na den a hospodaří stylem "po nás potopa".

Z mého pohledu se jedná o vynikající snímek, mapující zrůdnosti komunistického režimu v Polsku v 50. letech, jejíž ústřední postavou byla prokurátorka Julia Brystigier, alias Krvavá Luna. Příběh nás zavádí do období let šedesátých, kdy Julia již prakticky nemá žádnou velkou moc, a jede na setkání s Prymasem Stefanem Wyszyńskim, který byl v minulosti rovněž obětí její zvůle. Setkáváme se zde i s postavami kněze Ciecorky (v podání Janusze Gajosze) a řádové sestry Benedyktyny. Právě ti mají Julii „proklepnout“ a rozhodnout, zda se setkání s Prymasem má vůbec uskutečnit. Snímek probíhá ve dvou časových rovinách, a sice v současnosti – v šedesátých letech, a formou Juliiných vzpomínek rovněž v letech padesátých, která se nesla ve znamení pronásledování představitelů katolické církve, politických procesů, perzekucí a šikany neloajálních osob vůči stávajícímu režimu. Je úsměvné sledovat, že ačkoliv minulý režim napáchal zejména na životech nevinných lidí obrovské škody, že Julia necítí žádnou lítost a možná ani zodpovědnost za své zlo/činy, ale naopak se obhajuje, že byla pouze loajální vůči komunistické straně, že všechno, co dělala, tak dělala jen v dobré víře a za účelem budování „lepšího světa“. Že jí šlo pouze o odstranění nepřátel režimu. Snímek nabírá úplně jiný rozměr zejména ve své poslední půlhodině, kdy na scénu přichází Prymas, kardinál Stefan Wysziński (v podání Marka Kality) a vede s Julií rozhovor. Ačkoliv Julia necítí žádnou lítost ani odpovědnost, sama se cítí být jiným (možná i lepším) člověkem než tím, kým byla v padesátých letech a chce od kardinála, aby jí ukázal tu „správnou cestu“. K víře se ovšem obrátit nehodlá, je ateistka a víru považuje jako „falešný pocit bezpečí“ od Boha. Ačkoliv se může na první pohled zdát, že Julia prošla nějakou osobnostní proměnou, podle mého názoru tomu tak v žádném případě nebylo, a v jádru zůstala tou samou fanatičkou, která v padesátých letech decimovala řadu elit polské a samozřejmě i církevní obce. Shledávám zde určitou podobnost s československým prokurátorem Josefem Urválkem, který byl neméně krutý, a poslal na smrt mnoho významných osobností československé společnosti, mj. dr. Miladu Horákovou. Nakonec odsoudil i „architekty“ politických procesů v čele s gen. tajemníkem Rudolfem Slánským. Snímek se mi velmi líbil, byl velmi poučný a nutící k zamyšlení, a myslím si, že je moc dobře, že tyto filmy stále vznikají, protože ač chceme, chceme nebo ne, tak i ta současná svoboda a demokracie (jíž zatím máme) je velmi křehká, a svou hloupostí či prostou nevědomostí ji klidně můžeme zase brzy ztratit. Film byl výborný a hodnotím jej stoprocentně.