majky19

Tato epizoda z columbovské série mi bohužel nepřišla příliš vydařená a působila na mě příliš utahaným a zdlouhavým dojmem. Navíc ani vybrané postavy nepůsobily nějak zvlášť sympaticky, snad jedinou výjimku tvoří Haywordova sekretářka a milenka v jedné osobě v podání Tishy Sterling. V každém případě to rozhodně nebylo ani úplně špatné, byly určitě ještě slabší epizody a proto slušných 60 % si tento díl určitě zaslouží.

Z mého úhlu pohledu se jedná o jednu z vůbec nejlepších epizod detektivního seriálu s poručíkem Columbem, kde roli protřelého vinaře Adriana Carsiniho ztvárnil vynikající Donald Pleasence. Vyřešení případu bylo rovněž velmi originální a přestože Carsini v žádném případě neponechal nic náhodě a dlouho Columbovi odolával, nakonec na něj byl i on krátký stejně jako všichni ostatní.

Velmi zajímavý a současně také silný snímek, zachycující okamžiky první světové války v období prvních válečných Vánoc. Právě v těchto dnech vojáci znepřátelených táborů - na jedné straně Němci, na druhé Skotové a Francouzi udělali něco, co bylo zcela nevídané a nemělo v historii obdoby. V období vánočních svátků na chvíli utichla válečná vřava a vojáci znepřátelených stran vystoupili ze zákopů a podali si ruce se svými protivníky, čímž jenom demonstrovali hloupost, nesmyslnost a absurdnost války, kterou oni sami vůbec nechtěli. Trest za toto gesto na sebe samozřejmě nenechal dlouho čekat a jednotky, které byly tohoto aktu přítomné, byly často převeleny do těch nejtěžších a nejkrvavějších bojů - německé jednotky do Ruska, a francouzští vojáci např. do Verdunu.

Tomuto tvůrčímu počinu snad ani nejde neudělit 100% hodnocení. Jedná se skutečně o nádhernou a vzrušující podívanou, která mapuje nejen obrovské úspěchy Luciana Pavarottiho na poli uměleckém, ale rovněž jsou zde zobrazeny i důležité okamžiky z jeho soukromého života, které nebyly mnohdy zrovna veselé. Zaujmou rovněž vstupy členů Pavarottiho rodiny - dcer a obou manželek, ale taktéž osobností, které s Pavarottim byly v bezprostředním kontaktu, které s ním tu úžasnou kariéru prožívaly a které ho bezesporu svým způsobem i inspirovaly a posouvaly v kariéře i v osobním životě dál. Musím vyzdvihnout nejen úžasný kulturní zážitek, který jsem si z tohoto snímku odnesl, ale i osobnost, charakter a přístup k životu, který Pavarotti v sobě měl. Je úžasné, jak byl i přes všechny ty obrovské úspěchy neuvěřitelně pokorný, srdečný a laskavý v podstatě úplně ke všem, protože si v sobě celý život nesl víru, že každý člověk má v sobě alespoň kousek něčeho dobrého. Rovněž byl nesmírně silný zážitek sledovat, jak se Pavarotti vždycky charakterně zachoval vůči svým nejbližším, když byly v obtížné životní situaci - vážné onemocnění dcery, smrt novorozeného syna, těžké onemocnění Pavarottiho druhé manželky atd. Rovněž zaujme skutečnost, že i přes všechny ty vavříny stál vždycky nohama pevně na zemi a nikdy nemyslel jenom na sebe, ale velmi se angažoval i v charitě a pomáhal např. při budování nemocnic, specializovaných léčebných ústavů, škol, školek atd. Byla to zkrátka a dobře úžasná podívaná, během níž často běhá mráz po zádech a která dokáže diváka dojmout až k slzám. Zejména tedy při scénách, které jsou věnovány Pavarottimu jako "obyčejnému člověku". Kromě výše uvedeného na mě silně zapůsobily zejména skladby "O sole mio" v podání tří tenorů - Pavarottiho, Carrerase a Dominga v době konání MS ve fotbale v Itálii roku 1990, a také Pavarottiho závěrečné vystoupení se skladbou "Nessun Dorma" z opery Turandot Giacoma Pucciniho.

Myslím si, že stejně jako vloni při "osmičkových výročích", tak i letos odvedli tvůrci obrovský kus poctivé práce a atraktivním způsobem zmapovali srpnové události roku 1969, kdy občané Československa vyšli do ulic vyjádřit svůj nesouhlas s okupací vojsk Varšavské smlouvy a současně přišli vzdát hold obětem, které ve stejných dnech roku 1968 zemřely. Co je však na této historické události ze všeho nejsmutnější, je skutečnost, že zatímco v srpnových dnech roku 1968 proti našim občanům stáli jako nepřátelé vojáci okupačních armád, tak o rok později to byli naši vlastní lidé - příslušníci československé armády, VB a Lidových milicí. Pořad je opět velmi vhodně doplněn názory a postřehy kompetentních osobností z veřejného života, z různých oblastí - historici, psychologové a samozřejmě také pamětníci těchto pohnutých událostí. Sázka na Jakuba Železného coby průvodce těmito historickými okamžiky byla rovněž velmi dobrá, což jsme již ostatně měli možnost vidět i při předchozích vydáních pořadu "Dnes před lety". Je moc dobře, že těmto kapitolám naší historie je rovněž věnována patřičná pozornost a že tyto pořady vznikají, protože lidé mají čím dál tím častěji tendenci zapomínat, relativizovat a zjednodušovat naši minulost, bez odpovídajících znalostí dějepisných reálií. Již nyní se těším na listopadové vydání tohoto pořadu, které bude věnováno Sametové revoluci.

První snímek, ve kterém se Peter Falk představil v roli poručíka Columba a laťka zde byla nastavena opravdu velmi vysoko a udržela se na stejné úrovni více než 35 let, během kterých Falk v této roli exceloval.

Tento snímek se opravdu režiséru Asifu Kapadiovi velmi povedl. Na světě není snad nikdo, kdo by neznal jméno slavného argentinského fotbalisty Diega Maradony. Tento snímek zobrazuje stěžejní momenty bohatého života od jeho narození, přes největší úspěchy v dresu Neapole, dvě finále Mistrovství světa v dresu argentinské reprezentace až po neslavný konec kariéry, který byl spojen s jeho závislostí na drogách, velmi odvázaným způsobem života, nevěrami a samozřejmě spojením s neapolským podsvětím. Je podle mého názoru docela smutné, jak se jeden z nejlepších fotbalistů planety nedokázal s tou slávou a obrovským respektem i očekáváními fotbalové veřejnosti srovnat, jakou oplýval postupem času sebejistotou, že si může dovolit všechno, co se mu zamane, a že se už vlastně nemá ani kam dál posouvat. Svým způsobem měl z jedné strany pravdu, protože za svou kariéru skutečně vyhrál všechno, co se v podstatě vyhrát dalo, z provinčního italského klubu hrajícího pravidelně na samém chvostu tabulky udělal tým, který dokázal dvakrát vyhrát italskou Serii A, dále Italský pohár a samozřejmě, a na to se také nesmí zapomínat pohár UEFA. Velmi silné zážitky snímek nabízí zejména v roce 1990, kdy se koná Mistrovství světa ve fotbale v "Maradonově" Itálii, kde argentinská reprezentace nastoupila v semifinále MS proti domácí Itálii a ještě k tomu na neapolském stadionu San Paolo. Z milovaného a obdivovaného Maradony se rázem stal psanec, kterého v Itálii najednou fotbalová veřejnost nenáviděla a tato nenávist a averze kulminovala ve finálovém utkání Argentiny proti Západnímu Německu, kdy fanoušci byli vůči Maradonovi nesmírně vulgární, a pískali na něj i při státních hymnách. Bohužel, žádný strom neroste do nebe, a Maradona, který figuroval v řadě kontroverzních situacích na svůj nezřízený způsob života nakonec velmi tvrdě doplatil. Silný zážitek bezesporu přinesl i záběr, kdy Maradona v roce 2004 přišel do televizního studia na rozhovor, kde otevřeně mluvil o svých problémech, kterých nebylo za dobu jeho kariéry zrovna málo a které se velmi negativním způsobem podepsaly na jeho zdravotním i psychickém stavu. Je neoddiskutovatelné, že Maradona byl vynikající fotbalista, troufám si říct, že ve své době možná ještě daleko lepší než je dnes Messi, Ronaldo nebo Neymar, ale bohužel nedokázal tu slávu a popularitu ustát a správně s ní naložit a nejen fotbalový život si tím pádem úplně rozvalil. A přitom, když uvážíme z jakých poměrů Maradona pocházel a jaký byl inteligentní hráč na fotbalovém place, by se dalo předpokládat, že určitou dávku pokory a respektu mít bude a že se životem dokáže naložit daleko lepším způsobem.Tento snímek nelze hodnotit jinak než stoprocentně a doporučuji ho nejen milovníkům fotbalu, ale i mimofotbalové veřejnosti.

Nikdy jsem nebyl příznivcem remaků a tento snímek nebyl zpočátku výjimkou. Motýlek patří k jednomu z mých nejoblíbenějších filmů a srovnání s jeho předchůdcem z roku 1973 se bohužel není možné vyhnout. I přes počáteční skepsi a nedůvěru vůči tomuto snímku jsem byl ovšem po zhlédnutí filmu velmi mile překvapen. Oba hlavní představitelé, jak Motýlek - Henri Charriere (Charlie Hunnam), tak Louis Dega (Rami Malek), se svých úloh zhostili velmi dobře a velmi dobře se na plátně doplňovali. Samozřejmě, že Motýlek pro mě vždycky byl, je a bude spojený především s filmem z roku 1973, kde excelovali vedle sebe Steve McQueen s Dustinem Hoffmanem. Ovšem ani tento snímek v žádném případě neudělal svému slavnějšímu předchůdci ostudu, a ve srovnání s jinými remaky (a že jich každý rok je velmi mnoho) je toto opravdu velmi solidní filmařský počin. Souhlasím ovšem i s tím, že snímek z roku 1973 působí daleko drastičtějším a daleko důvěryhodnějším dojmem, protože v tomto filmu se vyskytuje řada okamžiků, které mohou působit přinejmenším překvapivě. Jsou to zejména scény, kdy Motýlek absolvuje pobyty na samotce, ale po jejím opuštění vypadá, jako by se kruté podmínky na něm vůbec nepodepsaly. Zrovna tak závěrečná scéna při úniku z Ďábelského ostrova. Ve filmu z roku 1973 je Motýlek zničený, zlomený člověk, který s největší pravděpodobností brzy zemře. Naproti tomu Motýlek v podání Charlieho Hunnama je i po pětiletém pobytu na samotce energický, a do všeho se vrhá po hlavě. V každém případě snímek hodnotím i přes výše zmíněné pozitivně a i s ohledem na jeho slavnějšího předchůdce jej hodnotím velmi slušnými 60%.

Výborný seriál z dílny HBO, mapující černobylskou tragédii. Tento seriál samozřejmě nebude mít pouze své příznivce a nadšené diváky, zejména pro slabé povahy je dle mého názoru tento seriál spíše nevhodný, ale rozhodně stojí za zhlédnutí a mohu ho doporučit každému, kdo na to bude mít silný žaludek. Není to série čistě jen o černobylské tragédii, ale samozřejmě také o společenském a zejména pak politickém pozadí, které v tomto směru sehrálo rovněž velmi podstatnou a důležitou roli. Je až děsivé, s jakou lehkomyslností, nekompetentností, lhostejností a arogancí přistupovala sovětské garnitura k řešení černobylské havárie a jak lpěla především na tom, aby se tragédie pokud možno co nejdéle ututlala a nevyplula na povrch do celého světa dříve, než bylo nezbytně nutné. Zkrátka v SSSR se nic takového stát nemohlo.... Pokud máme my Češi tendenci neustále nadávat a vzpomínat na komunisty, ano, máme zatím demokracii, a můžeme se vyjadřovat, takříkajíc, jak nám pusa narostla. Ale myslím si, že komunistický režim v SSSR a u nás byl naprosto neporovnatelný a kdyby naši občané zažili hrůzy, kterým museli čelit obyvatelé Sovětského svazu, možná by ještě nakonec řekli: "Vždyť u nás to tak špatné nakonec ještě není". Zkrátka a dobře, seriál stojí za zhlédnutí a každý, ať si z něho vybere dle vlastního uvážení.

Skvělé zakončení vynikajícího seriálu. Celý díl se nese v duchu soudního procesu s hlavními viníky, kteří způsobili explozi v černobylské elektrárně. Z těchto "tří králů" na sebe opět nejvíce upozorní Datlov, který odmítá jakákoliv pochybení ze své strany a vůči členům speciální komise (Legasov, Ščerbina, Chomjuková) vystupuje s neskutečnou arogancí, která je v tomto směru až nevídaná. Hlavním hrdinou tohoto dílu je prof. Legasov, který v celé epizodě velmi kompetentně a erudovaně shrne všechny události a operace obsluhy velína, tak, jak se osudového dne 26.4.1986 odehrály takřka minutu po minutě. Nutno také podotknout, že jeho rozbor celé situace byl v rámci tohoto procesu zcela nezkreslený a neovlivněný sovětskými pohlaváry, které měl v průběhu celé operace prakticky pořád za zády. V tom byl hlavní rozdíl mezi tím, co řekl na konferenci ve Vídni "celému světu", kde byl nucen interpretovat lživá prohlášení o černobylské explozi. Následky jeho jednání na sebe pochopitelně nenechali dlouho čekat a sovětskými tajnými službami je prof. Legasov prakticky odstraněn z veřejného života, jsou popřeny jeho nepopiratelné zásluhy, kterými přispěl (samozřejmě ve spolupráci s Ščerbinou) k vyřešení černobylské tragédie, je zbaven vědeckých hodností, a je mu zakázán jakýkoliv kontakt s veřejností, aby se k Černobylu nemohl dále vyjadřovat. Dva roky po černobylské tragédii spáchá profesor Legasov sebevraždu.