Vesecký

Rozhodoval jsem se mezi dvěma a třemi hvězdičkami, nakonec jsem dal dvě. Filmové adaptace divadelních her by měly přinést trošku jiný pohled než klasika v kamenném divadle, tady z toho to divadlo moc koukalo. Zub času nahlodal nejen vizální, ale především zvukovou stránku, některým hercům bylo těžko rozumět, no mohlo za to mé ucho. Příběh je navíc dostatečně známý z divadelního záznamu s hereckou plejádou další generace, tohle bylo o hodně slabší.

Ještě že si Woody zapomněl v hotelu tu skříňku, jinak by měl film o hvězdičku míň. No, jsem trochu romantik. Komedie to byla vpravdě jemná, žádné břichopopadání, film spíše průměrný. Alice je bláznivě zamilovaná do filozofie, kterou na plátna kin uvedl Woody Allen. A tak různé životní situace ve svém pokoji vstříc obrazu tzohoto fiulmového velikána probírá s Woodyho myšlenkami, nechá se jím vlastně vést životem,který je fádní, už je vlastně starou pannou, její mladší sestra už má dospívající dceru a Alice stále nemá ženicha, váhá pak mezi Vincentem a Victorem... Nakonec pochopí, že je to Victor, který obrátí její život, řízený do velké míry jejími rodiči, naruby...

Taková milá limonádka podepřená výborným hereckým obsazením Vojta - Pištěk - Nedošinská a s jednou z nejhezčích hereček prvního desetileté českého zvukového filmu Jarmilou Beránkovou. Sice jsem zpočátku usínal, film jsem znal z dřívějška, ale s vědomím, že scénáristé nenechají domek starému domácímu Čermákovi sebrat, jsem dokoukal. Na druhou stranu, bylo tam opravdu dost věcí, které se v životě nepřiházejí. No, na dobu svého vzniku - leckterá slečink v kině si poplakala...

Neskutečné. Hezky se při tom spalo, asi jsme o nic nepřišel. Budovatelské úsilí se značně neživotnými postavami, všichni zapálení pro splnění úkolů Gottwaldovy pětiletky, včetně maminky Karhanové, která upeče bábovku. Ale jaké čisto měli v těch dílnách, žádné špóny, podlaha ani montérky nezamazané od oleje, to se to na konci 40. let muselo radostně pracovat, když se navíc na vás ještě koukali Gottwald, Lenin a Stalin. Jeden bod za poslední záběr Trosek ze serpentin pod vrchem Kozákov.

Druhý díl zpracovávající Plevovu autobiografii pro děti má ještě sociálnější dosah než díl první. Bobeš se ve městě setkává s měšťáckým přehlížením chudiny, kterou bída dohnala k proletarizaci, ale i s hodným a spravedlivým učitelem. Mezi dětmi samotnými ještě nespatříme tu zkaženost dospělých, a tak si hrají pospolu, ať jsou to děti chudé nebo bohatší. Usmíváme se drobným uličnickým kouskům, do nichž se Bobeš jen omylem zaplétá, uvědomujeme si, jak krutá léta ke konci Rakousko-Uherska a boj dělnické třídy formovaly myšlení většiny občanů vzhledem k lhostejnosti podnikatelů vůči chudobě a až tvrdým zákrokům policie proti lidem, kteří proti nelidsky se chovajícím majitelům továren protstují. Autor obsahu se mýlí, když píše o letech 30., jde o mládí J. V. Plevy, který se narodil asi roku 1899.

Film jsem viděl podruhé a spíše z povinnosti než ze zájmu. Z předešlého sledování jsem si zapamatoval jen to, jak té manželce hlavního hrdiny (snad Jana Zýky) uletěla hlava, jinak jsem si pamatoval jen to, že film pojednává o okupaci... Vznikl vlastně v době počínající tuhé normalizace, kdy namísto demokratického socialismu jsme se ocitli zase o hodně roku zpátky, kdy získávala opět navrch ideologická práce a snaha o zpracování lidského myšlení tím správným směrem. Jenže se to dělo právě takovýmito výdobytky, jaké předvedl i tento podprůměrný film. Ta ideologie stojí skutečně nad dějem. Samozřejmě, že si všichni poctiví lidé vážíme odboje za 2. světové války a roli komunistů v něm. Byla skutečně nemalá, ale tento film se snaží divákovi navodit i to, že nekomunistický odboj řízený z Londýna byl protilidový a od počátku odsouzeníhodný, což je evidentní lež... František Vicena se ovšem k roli Jana Zýky dobře hodil, souzněla s jeho přesvědčením. Zajímavé zde jsou postavy českých herců, kteří hrají gestapáky (Ševčík, Kryzánek, Maurer), v malé roli jsme si povšimli i tehdy neznámé Vlastimily Vlkové.

Tak jsem si myslel, že koukám na původní film a divím se, že tam měl hrát Deep a já ho tam neviděl. A ono šlo o remake... Takže tím pádem musím dát ještě o jednu hvězdičku míň, protože remaky by se opravdu neměly dělat.

Především zajímavé snímání, čím chaotičtější je příběh mladé Dorotky, tím chaotičtější je kamera. To je velký klad tohoto filmu, ale na druhou stranu film pro mě skončil asi v okamžiku, kdy se Dorotka jako řada jiných ocitá na dlažbě, když je propuštěna z podniku vyrábějícího konfesi. Pak už film nabízí jen jakousi směsku - piercing, alkohol, tanec, fet, prostituci, drobné krádeže. Neherci jsou dobří, to ano, ale zrovna Dorota to není. Ze začátku jsem měl pocit, že to bude něco podobného balkánským filmům, které miluji, ale pak už jsem čekal, co se z toho vyklube. Takže odjezd do Němec.

Slabší čtyři hvězdičky, závěr a la Agatha Christie, všichni podezřelí v půlkruhu, ale to bylo jedině správné rozhodnutí scénáristy. Mnozí asi namítnou, že to zase bylo z pracovního prostředí, ale tam přece většina z nás prožije třetinu svého života, hrdiny nebyli žádní gangsteři, ale parta dělníků na hnědouhelném dolu. I tam se stávají vraždy... Jenže trošku předem bylo jasné, že by film neměl žádnou cenu, kdyby Pavlata skutečně vraždu spáchal. A ten Kostka mi byl hned podezřelý, že jde o fízla...

Průměrný film se zajímavým příběhem ženy, která strávila dva roky ve vězní a o malého syna se starali tchán s tchyní. Nyní hledá své místo v životě, poznává rybáře Tonyho a jeho matku, pozvolna se mezi nimi rozvíjí nějaký vztah, i když nikoliv bez problémů. Vlastně to nijak neoslní, ale ani nezraní a dívat se na to dá.