Až do mesta Aš
Made in Ash
VOD (1)
Obsahy(1)
Tragikomický příběh mladé dívky z východního Slovenska, která přichází do nejzápadnějšího kouta Čech snít svůj sen o štěstí a lepším životě... Kdesi na východním Slovensku v dřevěné chalupě romské osady žije Dorotka, která, ač právě odmaturovala, neví, co bude ve svém životě dělat dál. Práci v okolí těžko najde, matka chce, aby se už živila sama, a tak se dívka vydává na opačný konec bývalé společné republiky, aby tam našla zaměstnání. Opouští rodinu i svého chlapce a odjíždí do Aše. Nastěhuje se do ubytovny a nastoupí do textilní továrny mezi ostatní ženy a dívky. Jenže při první příležitosti je propuštěna. Spolu s protřelejší kamarádkou se snaží nějak přežít. Domů se vrátit nemůže. Její chlapec se neozývá. Je sama a nemá peníze. Co zbývá? K prostituci nemá talent ani chuť. Najde se ale muž, postarší Němec, který jí nabízí společný život… (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (62)
Žádná tragikomedie, žádný časosběr, žádná naděje. Ivana Grófová natočila velmi drsnou, syrovou a naprosto bezvýchodnou sondu do osudu žen - cizinek v západočeském pohraničí. A více než o prostředí textilní továrny jde o to, kam jejich cesty vedou poté. Nightcluby, silnice, herny a bary. Poměrně civilní pohled na počátek nového života v odcizeném prostředí se mění v silně expresivní až psychedelickou vizi naprosté ztráty zábran způsobených tíživou životní situací. Letmo načrtnutý příběh se mění v pásmo obrazů vrcholné zvrácenosti a momentek ze dna lidské existence a důstojnosti. Originální animace tento burcující účinek ještě znásobují. V našem kontextu jedinečný počin, který skutečně dává najevo, že slovenský film se probouzí a nachází svoji sílu v polodokumentárně-realistickém pohledu na sociální témata. Zde zatím dosáhl vrcholu. ()
Původně to měl být dokument, ale postupně se přerodil v celovečerní hraný film. Obsazeny byly neherečky a neherci, všechno působí velmi autenticky, občas se zablýskne scéna jak z dob slávy československé nové vlny, ale jsou tu i nějaká ta „ale“. Zatímco úvod z vesnice u Bardejova nám řekne o vyrůstání v cikánské komunitě víc než celý Šulíkův Cigán, po přesunu na daleký Západ už se neděje nic, co by divák nečekal. Všechno jde po očekávané cestě a příběh lehce nudí. Ze dvou hlavních hrdinek je ostatně zajímavější ta Ukrajinka, jenže má mnohem méně prostoru než hlavní romské děvče. Nehledě na to, že kvůli jejich hereckým limitům film stejně nemohl jít moc do hloubky. Přes nepochybný potenciál u mě průměr (50%). ()
1) Slovenský film, za ktorý sa oplatí zaplatiť vstupné do kina..........2) Prvý vydarený slovenský artový film (Liovej Dom nevnímam ako vyslovene artový film, svojou dramaturgiou je atraktívny aj pre mainstreamového diváka, a Fornayovej Líštičky sú síce artový festivalový film, ale najhorší možný.)..........3) Obraz rómskej osady (aj keď len na chvíľku) konečne nadobúda v slovenskom hranom filme realistickú podobu (takto mal byť natočený Šulíkov Cigán)..........4) Popri Jurajovi Chlpíkovi sa konečne medzi slovenskými kameramanmi (nielen najmladšej generácie) objavuje niekto, kto rozmýšľa nad estetickou úlohou kamery vo filme. Je to kameramanka Viera Bačíková. Kamera je najlepšie zvládnutý a najprínosnejší prvok filmu.................................K negatívam..........1) Herci si hrajú všetci svoje husle. Najlepší sú úplní naturščici v podobe tiet vo fabrike a na ubytovni. Hlavná hrdinka nie je dobre vybratá, je toporná, ale to už je problém réžie..........2) Miera neuveriteľných momentov sa blíži k nebezpečnej hranici. Napríklad to, že osemnásťročná pomerne good-looking baba netuší ako baliť chlapa. Ďalej to, že také mladé baby balia samých starých štrbavých chrenov. Ak je to skutočnosť, chýba jej vo filme nejaká hlbšia motivácia. Vyskytnú sa aj toporné scény, ktoré by si zaslúžili vybudovanejší dramatický priebeh. Spomeniem aspoň vyhadzov z čínskeho obchodu..........3) Film asi v polovici stratí gradáciu a ťažko to ospravedlniť nejakým zámerom, že tvorcovia chceli navodiť letargickú a ubíjajúcu atmosféru príbehu. Prvá polovica je teda silnejšia ale takýto deziluzívny film by si zaslúžil zdrvujúcejšie finále. Záverečný fór so svetelným pútačom teda nemá svoju silu..........4) Film je surový hlavne kvôli kamere (vyprázdnené kompozície, nečisté zábery cez rozostrené objekty, neelegantné prerámovávanie) už menej kvôli strihu, ktorý množstvo surovosti odstráni v elipsách (a často to pôsobí nie ako sujetový zámer ale skôr ako keby odstrihnutý materiál nepôsobil autenticky a preto musel ísť zo zostrihu von)..........5) Časť filmu točená na mobil nemá svoju motiváciu, práve naopak pôsobí neuveriteľne. V daných situáciach by si určite hrdinka nič na mobil netočila..........6) Animované pasáže sú dobré v prvej polovici, keď nezachádzajú do prvoplánovej popisnosti ako ku koncu (rohatý čert už bol fakt dosť zbytočný)..........................Záverom. Je to zďaleka najpozerateľnejší počin v slovenskej kinematografii za tento rok a spolu s Liovej Domom asi aj to najlepšie, čo sa tu natočilo od čias Šulíkovej Záhrady (v hranom filme).......................S odstupom času musím ísť minimálne o jednu hviezdičku dole. Môj pôvodný nadšený komentár je viac výsledok popremierového kolektívneho nadšenia, ktorému sa na Slovensku ťažko vyhnúť. Tento film nie je ani zdaľeka taký dobrý. Opäť zdôraznujem, že v jednotlivých zložkách je mierne nadpriemerný, ale v celku sa zase jedná o ľutovací nihilizmus vlastný slovenskému driáčnickému realizmu. ()
Film Grófové je cenný hlavně tím, že ukazuje svět, který je našim zrakům obyčejně skrytý. Je to realita, která neprojde filtrem mainstreamových médií. Je to svět imigrantských dělnic ocitnuvších se na dlažbě, nadržených sexuálních turistů z Německa, zaplivaných čtyřek, v nichž si ničí poslední zbytky mozkových buněk zdegenerovaně vypadající štamgasti na podpoře.Aš poskytuje autorce fotogenicky nevzhledné filmové kulisy: desetiletí úpadku se podepsaly na šedivých fasádách a oprýskaných omítkách domů, nový režim zase na kultuře heren a bordelů. Rezignace je vepsaná i do tváří postav menších rolí a komparsu, které Grófová obsadila výhradně z místních obyvatel. Vychází jí z toho skoro antropologická sonda do života v prokletém kraji.Film působí sugestivně zejména proto, že režisérka míchá hrané a dokumentární filmové postupy. Kamera sleduje děj často zdálky nebo z neobvyklých úhlů kamery jako náhodný voyer, neherci pronášejí své částečně improvizované dialogy tak přirozeně, že se člověk často přistihne při myšlence, že je svědkem scény natočené skrytou kamerou. Všechny potenciálně významné dějové momenty jsou podány s velkou mírou nezúčastněnosti nebo ve filmu zcela chybí a divák si je musí domýšlet.Vyprávění je strukturováno jako série banálních výjevů ze života hlavní hrdinky, ale právě banalita, nuda a zoufalost, které sálají z postav kolem Doroty a z bezútěšného prostředí Aše, vnášejí do jejího příběhu existenciální přesah, který svým univerzálním vyzněním může oslovit diváka z Krnova, ale i třeba z Pekingu.Grófová si dovolila jediný stylistický prvek, který ten všeobecný zmar zmírňuje. Krátké animované sekvence, které reflektují naivní a ještě nevyzrálou duši mladé dívky, která žije ve svých zidealizovaných představách.Na jednu stranu ukazují, že se netečně a pasivně se projevující Dorota ještě úplně uvnitř nezlomila, na druhou stranu je kontrast s její životní situací ještě drtivější. Po hromadném vyhazovu z textilky ji totiž protřelejší kamarádka (Silvia Halušicová) zasvětí do nočního života a brzy obě začnou prodávat své tělo sexuchtivým Němcům. Prostituci vykresluje Grófová bez jakékoli sentimentality, jako prostý akt výhodný pro obě strany. Kolem Doroty se brzy začne motat slizký padesátník Johann a výjevy popisující jejich nerovnovážný vztah, ztížený ještě jazykovou bariérou, patří mezi nejsilnější momenty filmu, za něž by se nemusel stydět ani současný evropský klasik sociálního naturalismu Ulrich Seidl.Že u nás někdo konečně natočil film, který se jak po stránce formální (chladný distanc a dokumentaristická autenticita), tak po stránce obsahové (deficit lásky a mezilidské blízkosti ve světě determinovaném ekonomickými rozdíly) dá s klidným svědomím připodobnit k poetice tohoto skvělého rakouského filmaře, je triumf, na který může být debutantka Grófová právem hrdá. Například film Poupata byl schematický midcultový kýč pro Pražáky, kteří nevytáhli paty za Jižní město. Až do města Aš boduje věrohodností: tedy tím, co Poupatům zoufale scházelo. () (méně) (více)
Až do města Aš na mě od začátku působil jako amatérský, v lepším případě jako poloamatérský film plný neherců. A tak k němu přistupuji, protože o scénaři a nějakém solidním dějovém vývoji se příliš nedá mluvit. Některé záběry jsou povedené, jiné méně, za kreativní považuji pár obrazů, které vyprávějí příběh prostřednictvím kreseb, to mi přišlo hodně pěkné. Ale celkově by film potřeboval dramaturga. A nevím, jestli bylo záměrem, aby němčina byla příšerná a plná hrubých chyb. ()
Galerie (25)
Photo © Peripher Film
Zajímavosti (5)
- Aby se dosáhlo co největší syrovosti a působivosti, byli do filmu obsazeni neherci a využilo se autentických záběrů. (JoranProvenzano)
- Režisérka Iveta Grófová chtěla původně natočit jen dokument. Později se rozhodla pro celovečerní film, ve kterém použila některé původní dokumentární záběry. (Terva)
- Film byl navržen na Oscara americké Akademie filmového umění a věd v kategorii nejlepší cizojazyčný film. (JoranProvenzano)
Související novinky
47. MFF Karlovy Vary se blíží!
Ve dnech od 29. června do 7. července se uskuteční již 47. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Na nejvýznamnější filmové akci ve střední a východní Evropě budou mít diváci… (více)
Reklama