Vesecký

Právě že si to prožil mnohý z nás. Staří je hrozné a rakovina může postihnout každého v kterémkoliv věku. Člověk, který je plný energie a domnívá se, že je nezastupitelný, navíc nemá řemeslo komu předat, po zázračném uzdravení náhle zkolabuje na své svatbě a zanedlouho se zjistí, že došlo k metastáze na mozku... Bohužel, neoperovatelné. Jesper Christensen zahrál neskutečně opravdicky, ano, tak nějak to vypadá při posledních týdnech umírajícího člověka. Ta závěrečná dlouhá scéna mě nevadila svou délkou,, člověk se mohl hodně zamyslet i nad svými postoji, ale asi bych nedokázal sedět s celou rodinou a čekat, až můj blízký naposled vydechne. A naopak, nechtěl bych, aby moje rodina zažila se mnou takové konce.

Zas jeden napravenej hříšník, jak by řek dobrý voják Švejk. Ba ne, tenhle film vyprávěl o jedné závažné skutečnosti - o existenci lidí, s nimiž se celý život (ne jako ve filmu) vleče jejich chorobně psychopatické postižení. Znám takový případ od nás z vesnice, a tak tvrdím, že moc nevěřím v nějakou skutečnou nápravu - to je prostě osobnostní defekt, s kterým žádná výchova nic nenadělá. Američané by z toho udělali větší limonádu, Francouzi to zvládli mnohem líp. Vlastně to byl film svým způsobem fascinující, vyprávěl o nedoceněné práci lidí, kteří musí s těmito mladistvými psychopaty pracovat - od soudců, všemožných vychovatelů, lékařů až po kurátory. Proto jsem po kratším váhání zvolil pět hvězdiček.

Do pěti hvězdiček něco chybí, ale příjemně jsem se pobavil. Zpočátku to vypadalo na ztřeštěnost ve stylu L. de Funése. Prostě lakomec non plus ultra, který má na kontě čtvrt miliónů euro a pořád mu to nestačí, takže šetří, kde se dá, dokonce i na činži, jí prošlé potraviny, snaží se získat všechno co nejlevněji - až se mu to vymstí, když se náhle objeví jeho dcera, o níž neměl ani tušení. Ta žije v domnění, že její otec zemřel někde v Mexiku, kde se věnoval charitativní činnosti při pomoci sirotkům. Laura ale zprvu nepozná, jaký má táta charakter, myslí si, že všechny peníze vkládá na pomoc Mexiku - a až roztrhaný kus šeku při charitativním večeru jí udeří do duše. Tady už to ale vůbec není komedie, je to něco, co se francouzskému humoru vymyká. Laura má jednu nemocnou ledvinu a potřebuje transplantaci...

Tohle je skutečné dílo hodné Vláčilova mistrovství. Přesto se netroufám dát mu plný počet hvězdiček, protože v první polovině byly pasáže, při nichž se takřka nic nedělo a usínal jsem při nich. Vláčil skutečně dal čas tomu, aby se vztah našeho důstojníka k německé fašistce dostatečně rozvinul. Prostě, každý jsme nějaký a někdo má tu tendenci idealizovat si druhého jedince. Dokud se Adelheid ocitala v beznadějném postavení, byla schopna přijmout přátelství našeho poručíka, ale jakmile se překvapivě vrátil její bratr, svitla jí naděje, že může s bratrem uprchnout, ten navíc v ní probudil touhu pomstít se těm, kteří popravili jejího otce. V dnešní době, kdy se naši liberálové snaží "napravovat" křivdy způsobeném na Němcích po skončení války, by se takový film nesměl natočit.

Filmová klasika, které musím dát pět hvězdiček, ačkoliv třeba Čapkův intelektuální sloh mi nesedí, ačkoliv je svérázný a snadno jeho práce poznáme. Pět detektivních povídek je spojeno osobou pražského policejního inspektora, který se chystá odjet na dovolenou. Předtím se mu však stihne oběsit v cele předběžného zadržení právě propuštěný vězeň, který se omylem připlete do demonstrace, pak ještě stihne nalézt malé robátko, načež se ve vlaku setká s četníkem z Podkarpatské Rusi - mimochodem skvělým Paľo Bielikem snad ve své nejlepší filmové roli, vzpomenu-li scénu v krčmě, který vypráví o zvláštní povaze horalů v zapadlé vísce v Karpatech, načež Antonie Nedošinská vypráví, co se přihodilo jejímu pánovi, jemuž ukradli přísně tajný spis. A pak do děje vstupuje uprchlý vězeň... Skvělá paleta herců se tu sešla - Marvan, Průcha, Nedošinská, Bielik, Kovářík, Hilmar, Slavíčková, Šůra, Bušová - v době, kdy za nového režimu se sestava herců výrazně proměňovala.

Tenhle film, to jsou především nádherné melodie skupiny Bee Gees, které filmu dodávají šťávu. Třebaže se jedna o film "kultovní", není v něm nic, co by překračovalo svým dějem prostou romantiku. Příběh nevyzrálého Tonyho, který okouzluje svým tanečním uměním, a jeho party, která se proflakuje od jedné sobotní diskotéky ke druhé, aby nějak unikla nudě všedního dne, to je prachobyčejné téma. V Pomádě natočené o rok později už té šťávy cítíme trochu víc. A docela americký je i závěr, nevím, na akrobacii na mostě jsem nekoukal, protože trpím závratěmi, ale asi tam jeden hoch z něho spadl. Tím závěrem však myslím to mravní poučení o tom, že Tony přestal pouze snít a začal hledat nové perspektivy. Asi šlo o vydělávání peněz, což je u Američanů zásadní smysl života.

Průměrný životopisný film, který sice nebyl příliš dlouhý, přesto byl rozvleklý. Vlastně se v něm moc nic nedělo, celým filmem se line, jak už to tak u malířů bývá, obrázek toho, jaké měl Gauguin existenční problémy, jak ho malířství nemohlo uživit a v té souvislosti jaké měl problémy s rodinou. Obrázek, který jsme už viděli mnohokrát v řadě filmů. Ani pobyt na Tahiti nepřinesl nějaké oživení, ač by tam možnosti scénárista jistě měl. Zase se vše odbývalo kolem malování a kolem ničení soch místních bohů fanatickým misionářem. A kdyby to tu nebylo napsané, tak jsem nepoznal ani svoji milovanou Nasstasju Kinskou.

Bylo to zvláště na konci trošku násilné, skutečně v duchu 50. let. V rámci našeho věčného odezdikezdismu jsme v té době přešli od maloměšťáckých a salónních komedií ke komediím z pracovního, a tudíž dělnického prostředí. Film byl obsazen skvělými herci, kteří zachránili, co se dalo a člověk se mnohdy pousmál. Nejlepší ovšem Fanda Mrázek se svým batohem písku. Ovšem i Josef Vošalík jako fotbalový fanda. Příchod nové závodní lékařky přinese "nové myšlení", totiž v rámci Tyršova hesla "V zdravém těle zdravý duch" vyburcovala pomocí mládežníků (jak jinak) i ty starší k tomu, aby začali sportovat a zapojili se do plnění Tyršova odznaku zdatnosti (předchůdce BPPOV, kterého my starší dobře známe). Že vzklíčí láska mezi Vlasatou Matulovou a Robertem Vrchotou, to bylo jasné od samého začátku. Povšiml jsem si poněkud schizofrenního oslovování, Gustav Nezval byl nejdříve oslovován "pan major", ale nakonci Marvan oslovuje "soudruhy vojáky". No, ty hloupé kecy o pěstování zdravého těla mi připomínají nejen tělocvik jako můj nejméně oblíbený a nejslabší předmět, ale také dnešní agitaci ke "zdravému životnímu stylu". Fujtajbl.

Pohodový film to jistě je. Kouká se na něj moc hezky. Příběh ovocnářky, která porazí neznámého muže s podivným chováním, který pak ovlivní další události, které se točí kolem druhotné platební neschopnosti. Banka jí hrozí vypovězením hypotéky, protože nezaplatila dlužnou částku kvůli tomu, že odběratelé ovoce odmítli zaplatit za její předchozí úrodu. A ten neznámý Pierre trpí zvláštní poruchou. Jde o samotářského inteligenčního génia, který se straní lidí, je v problémech, protože se jako hacker naboural do dat ministerstva vnitra, ale především zásadně mluví pravdu. O komedii tady vůbec nejde, spíš jde o psychologický romantický příběh - a i pokud se stal, jak se praví v závěru, tak mu stejně moc nevěříme. Dobrý oddechový film.

Chtěl jsem hodnotit seriál jako celek, ale pravdou jen, že jsem viděl jen kus včerejšího dílu, ale i tak musím konstatovat, že tenhle seriál je v intencích dnešních scénářů. Ryzí amatérismus, herci nemají co hrát (i Bartoška a Freimanová byli dost bezradní), ale především i ti méně renomovaní včetně Roberta Mikluše hrají hůř než amatéři. Velmi slabá zápletka s jakousi medailí ukradenou z knihovny... Ach jo.