Vesecký

Václav Binovec natočil film o našich legiích, aniž by se musel stavět záporně k vznikajícímu Sovětskému Rusku. Celým filmem se nese nesmyslnost nasazení našich vojáků, kteří se na konci světové války ocitli na Východě odříznuti od domoviny. I tady se ozývají motivy toho tehdejšího popěvku "červený šátečku kolem se toč, já jedu na Rusa a nevím proč..." Ti chlapci toužili dostat se po válečných útrapách domů a nic jim nebylo po občanské válce v Rusku. Celý film kazí na některých místech zbytečný patos, zvláště viditelný u výkřiků Jiřího Vondroviče. Členové jízdní hlídky hledají místo na noc a ocitnou se v pasti. Postupně jeden po druhém umírá, výborný, možná trochu přehrávaný, byl Kreuzmannův výkon, musím uznat, že natočit takový válečný film ve skromných podmínkách asi nebylo jednoduché, přesto toho sněhu na Sibiři bylo nějak pomálu. Ve své době, kdy žila spousta pamětníků a účastníku sibiřské anabáze našich vojáků musel být tento film ohromným zážitkem, zadostučiněním a oslavou.

Lepší tři hvězdičky. Veškrnová byla rozhodně lepší herečka než cokoliv dělala později, zkrátka "ševče, drž se svého...". Rozhodně tu dívku z děcáku hrála výborně. Film sám o sobě není špatný, jen kdyby v něm nebyla postava toho okrskáře, který je s tím Háblem chudák na všechno v Peci sám a dokonce společně s Veškrnkou jako jakousi českou Marplovou musí vypátrat osud zmizelé číšnice sám. Takhle přece ani za našeho režimu VB nepracovala. Jako skoro vždy se mi líbil výkon Karla Augusty, zatímco Lohniský používal svých charakteristických grifů, které se ne všude hodily. Po delší době jsem se na film rád podíval.

Rozmýšlel jsem mezi jednou a dvěma hvězdičkami, zvlášť, když už poslední třetina vysvětlila zmatek, který vyvolalo sledování předchozích dvou třetin, už jsem se přikláněl ke druhé hvězdičce, ale pak jsem si uvědomil, že ten film byl o ničem. Tajemným výstřelem film začíná, tajemným Kosovcem, přicházejícím do hotelu to pokračuje, pak se tam míchá ta kolumbijská letuška, co si dala na dva dny pohov, sexuálně náruživá manažerka svádí svého šéfa, který je rozhodnut odejít od manželky a dvou dětí, zatímco vše sleduje jelimánek a - jak se ukáže posléze - nemocný recepční. A ovšem ten manželský párek Kosovců. Že se z těch útržek, které se navíc několikrát sehrají znovu, nakonec stane jakžtakž ucelený příběh, měl být asi uměleckým přínosem filmu, ale tady to byl úlet.

Psychologické drama z doby, kdy skomíral socialistický systém... Nevím nic o intrikách, které se děly v podnicích zahraničního obchodu, kde se uchytil Milan v podání Karla Rodena, Irena Pavlásková si vzala na sebe při své mladosti dost obtížný úkol a ne zcela ho zvládla. Nemyslím po stránce režijní, jistě jí k tomu pomohl dobrý výběr herců. Spíše po stránce reálií tehdejší doby. Jen se obávám, že takový pohled na naši minulost má naše současná liberalizovaná elita až dodneška. Skutečně máme fandit té nabubřelé hysterické fifleně, kterou sehrála Chýlková skvěle, ale přitom na sebe tímto filmem vytvořila obrázek, který ji zaškatulkoval do málo sympatických rolí i v budoucnu. Napadlo mě, jaké povolání měla tehdy v občanském průmyslu - žena v domácnosti? Velkopanská intrikánka, která od počátku ničí charakter svého muže, stále s něčím nespokojená a neukojená. Jenže mám pocit, že tímhle odmítavým postojem k životu, jaký Dana ve filmu vyjadřovala, měla být jakousi průkopnicí boje proti režimu. Snad bych i hvězdičku přidal, ale konec všechno smazal urážlivou karikaturou českých vesničanů. To byla čistá amatérština, rodinná sešlost, při níž jeden cvok se do Dany azmiloval, druhá tam tančí s vlající šálou... Nebyl to dobrý film.

Bezesporu výborná francouzská kriminálka, které dodal punc nesmrtelný Jean Gabin. Filmů o bankovních loupežích byla natočena celá řada, tento patří k filmové klasice, připočteme-li k tomu zlatá šedesátá léta francouzského filmu, máme výsledek, který těm britským o loupežích dělá důstojného partnera a vysoko ční nad podobnými filmy americkými. Film neměl slabinu, pochopitelně pět hvězdiček.

Bylo to příjemné podívání, filmu nevadila ani jeho délka. Občas se rád podívám na starý western a tento je jistě jeden z nejlepších, snad i proto, že popisuje skutečné historické události. Scénář dobře napsán, hudbá vhodná, režie skvostná, přírodní scenérie nádherné, snad také proto, že se točilo zhruba v místech, kde k tragickému pochodu Indiánů Čejenů došlo, herci dobrý průměr. Celý film je prodchnut humanismem, na rozdíl od některých jiných amerických westernů, kdy má divák pocit, že autoři stáli proti původním obyvatelům kontinentu, tento film s velkým porozuměním ukazuje obtížný život indiánských kmenů, zahnaných bílým uchvatitelem do nehostinných rezervací. A i mezi vojáky se najdou takoví, kteří se dokáží ve jménu lidskosti vzepřít rozkazům. Snad je jen trošku zidealisován tehdejší ministr vnitra, ale budiž, kdo ho dnes zná.

Velmi dobře udělaný životopis spisovatelky, o níž jsem neměl ani tušení. Zřejmě psala hlavně pro ženy a u nás asi není tak známá. Výberné herecké výkony, skvělá kamera, životopisné filmy bývají někdy rozvláčné a často beze šťávy, jakou film potřebuje, aby nenudil. Přes délku Violetty jsem se rozhodně nenudil, snad jen zpočátku jsem byl na rozpacích, ale pak jsem přijal fakt, že hodně umělců bylo homosexuálních, jako skutečnost, která do tohoto filmu patřit musí (i když jinak tyto filmy nemusím). A tak snad jedinou slabinou, která ubírá jednu hvězdičku, je fakt, že chyběla časová orientace, děj začal za války, končil v roce 1964, ale mezitím nebylo patrné, jak se děj v čase posouvá. A přispělo k tomu i to, že Violette i Simone, ostatně stejně jako mužští hrdinové, za těch dvacet let vizuálně nijak nezestárli.

Klasické dílo české literatury převedlï do filmové podoby dva mistři svého řemesla - Otakar Vávra a Josef Rovenský. Ve své době to bylo jedno z vrcholných děl českého filmu a zůstalo jím trvale. V zásadě se drží divadelní předlohy bratří Mrštíků, ale exteriéry a některé vedlejší scény jej dobře oživily. Ukazuje se, jaká škoda vznikla naší kinematografii, že režisér a herec Josef Rovenský zemřel předčasně v tak mladém věku. Na rozdíl od mnoha salónních a jiných odlehčujících filmů té doby jsme se dostali na slováckou vesnici 19. století, kde vládly pořádky, jaké skvěle popisovali naši mistři vesnické prózy i divadla. Hluboce sociální drama má trvalou hodnotu. Vladimír Borský, který si jinde počíná rozpačitě až amatérsky, zde tyto své slabosti v roli Francka zastřel, přidáme-li k tomu vyzrálé herectví Vojtovo a Kováříkovo, přičemž pozadu nezůstali ani další protagonisté, snad jen Maryša v podání Štěpničkové trochu přehrávala, musím dát filmu pět hvězdiček. Snad jen závěrečná pasáž s vraždou (kafe od žida je tu vynecháno), bla zbytečně zdlouhavá.

První půle mě bavila, protože jsem byl zvědavý, co z toho vyleze. Druhá půle, zhruba od chvíle, kdy zřejmě Irene ve snu porodila v křoví dítě, byl pro mne už nepochopitelná. Jistě, téma lásky s jejími peripetiemi je nevyčerpatelné, ale muselo to být právě tímto způsobem? Film byl z větší části natáčen na prakticky jediném bulharském ostrově Svatý Štefan naproti Sozopolu. Prostředí, které vybízelo filmaře jistě k natočení něčeho jediněčně zvláštního. Tohle byl skutečně zvláštní film, kartář na začátku filmu měl asi pravdu, Daneel byl schizofrenik. Nebo ne? Nebo jen měl tak živé sny? Když se dozvěděl, že bude mít se Sophií dítě, doufal jsem, že se ten film obrátí optimistickým směrem, ale Daneel zatím vlezl do idiotské soutěže jménem Big Brother a dělal tam - jako skutečný blázen - člověka vyšinutého, aby vzápětí po příchodu Sophie začal hluboce filozofovat... A nakonec vám skončí jako profesionální cyklista. Co tohle je za pel-mel? Neponimajem.

Pujmanová možná napsala limonádíčku, ale zároveň byla mistryní českého jazyka a její dílo rozhodně nepatří do kategorie Červené knihovny, má svoje nezastupitelné místo v české literatuře, v níž právě Pujmanová a Majerová zaujaly svými emancipačními prózami. Nebylo divu, že filmaři si jejich děl brzy povšimli. A zde se jim i Pacientka dr. Hegla dobře hodila do přihrádky chytlavých filmů pro dámy. Přitom ovšem právě postavení svobodné matky v tehdejší společnosti bylo nezáviděníhodné, a proto je až s podivem, že i Adina Mandlová takovou roli přijala. V době počátku okupace vzniklo dílo nezvykle silné, ale přesto dnes už poněkud nudí a klidně jsem si při něm uvařil vajíčka na tvrdo. Ani výběr herců se mi moc nezdál, Svatopluk Beneš se k Adině nehodil ani věkem ani tím, že jeho hvězda teprve začínala stoupat, kdežto Mandlová byla na vrcholu. Samotnou Adinu jsem nikdy neměl jako herečku v lásce, vždycky se mi zdálo, že svou odměřenost až nafoukanost nehraje, ale je i ve skutečnosti taková. Neseděly mi i dvojice rodičů - Baldová s Průchou a Svozilová s Korbelářem. A Janů, to byla slabota a obsazována byla jen z protekce. Lepší tři hvězdičky.