-bad-mad-wolf-

Je třeba přehlédnout přepísknuté herectví některých zúčastněných a okaté dialogy, které se občas snaží vytvářet jakousi sugestivnost a jindy zase vzdávají čest kdejaké béčkové slátanině. Někdy u scény s hrobníkem vám totiž dojde, že to tvůrci nemyslí vážně... Nezvratný osud je především neskutečně vtipně provedený slasher, s nahuštěným scénářem a odpovídající stopáží.

Jsou tu obstojné akční scény, dost dobré triky, hezké odkazy na díly předchozí a rozervaná postava Marcuse, jež poskytuje svěží a zajímavý prvek, ALE - tolik pitomostí, nelogičností a ignorace detailů v jednom filmu by člověk fakt pohledal. Revisited - po vidění Genisys: Pokud člověk odhlédne od někdejšího hladu po terminátorech a ohromení nad nabušenou trikovou stránkou (nebo tělem Moon Bloodgood), zbyde mu už jen brblání nad tunami nesmyslů. Vážně - terminátoři jsou stroje, které dokonale znají anatomii člověka a jsou stvořené k tomu, aby člověka buď zabily, nebo zajaly. Tudíž je logické, že místo okamžité likvidace, kterou může terminátor provést asi padesáti různými způsoby, jsou zdejší stroje natolik dementní, že s člověkem neustále hrají házenou a následně se za ním šourají rychlostí romerovské zombie (přestože umí běhat a mohli by člověku ve vteřině třeba utrhnout hlavu). Jinak nikomu nevymlouvam, že T-800, tvořený dosti komplikovanou soustavou malých kloubů, pístů a čidel může zvládnout rány tyčí do kebule, ale to neustálé bezškrábancové přežívání zásahů granátometem apod. mě teda vytáčí taky. Bohajeho, dyť se s těma krásnýma trikama a mašinkama dá tak nádherně vyřádit a tady furt někdo s někym hraje volejbal! Jo, rozčiluje mě to! Mototerminátoři taky dávali smysl, úplně vidim, jak je SkyNet designoval: "Mhmm, potřebuju něco malýho a mrštnýho na silnice, co s tim? Jasně, udělam plagiáty motorkářů, který může nahackovat každej kolemjdoucí odbojář!" Pochybení si můžu dovolit, jelikož umim sestrojit dvacetimetrovýho robota, kterej se uprostřed pouště neslyšně přiblíží na pár metrů k lidem... Továrna na terminátory byla kapitolou sama pro sebe, ale než jí člověk vydejchá, uzemní ho epicky debilní epilog. Ach jo...

Mrs. Doubtfire a Zamilovaný profesor v jednom, což už samo o sobě zní dost hrůzostrašně. Agent je navíc nejslabší právě v těch scénách, ve kterých měl ukázat své největší zbraně, tedy v těch, ve kterých dovádí falešná mamina. Hnus. Nedostatek tvůrčí promyšlenosti je vidět už v hrubých základech - zápletka i vývoj děje (včetně všech "vtipných" scének) je totálně absurdní a vše ostatní je zase strašidelně debilní a prvoplánovité. Závěr v kostele překračuje všechny meze - tak dementně provedenou moralistickou úchylnost by nesežralo ani šestileté dítě (kterému to naštěstí řádka hloupých sexuálních fórů neumožňuje vidět). Jediným droboučkým plusem je Paul Giamatti a krásná Nia Long.

Líbí se mi, jak si postavy všech podobně zaměřených céček a televizních filmů s oblibou berou do huby termíny jako "geomagnetismus", "fúzní pole", "neutronová bomba", "červí díra" a další slovíčka z vod matematiky, chemie, fyziky nebo věd o vesmíru. Tvůrci přitom často o významu a okolnostech podobných věcí evidentně ví zhruba tolik, jako Popelka o buticích Lacoste. Podstatné je, že film pak působí ohromně důležitě a divák trouba získává dojem, že sleduje něco s inteligentní vědeckou podstatou. Sledovat Stephena Baldwina (herecky zajímavého především tím, že jeho výraz ve tváři by nezměnil pravděpodobně ani plastický chirurg), jak se přetlačuje s paprskem ničivé síly z kosmu, musí pak být opravdu strhující.

Kategorie: Vyčpělý old school horor. Carpenter spoléhá na smrtelně přímočarý příběh z kategorie strašidelných pohádek a daří se mu budovat atmosféru, k čemuž mu dopomáhají kvalitní triky. Jinak nemá Mlha moc co říct. Bát se u ní prakticky nelze, gore scény se odehrávají mimo záběr kamery, postavy nemají téměř žádný prostor a jejich jediným smyslem zde je prostě fakt, že existují a buď zemřou, nebo ne. Smeknout zbývá opět jen před multitalentovaným Johnem Carpenterem, který vedle režie a scénáře obstaral i výborný soundtrack, střihl si vedlejší roličku a stvořil onu působivou atmosféru, která je největším kladem filmu.

David Fincher patří mezi nejlepší a nejstylotvornější tvůrce současnosti a jak už to tak chodí, bylo jen otázkou času, kdy se pokusí proniknout do vod velkolepého mainstreamu. Potenciál příběhu o muži, jehož tělesný vývoj běží proti proudu času, byl obrovský - škoda jen, že se tvůrci nezaměřili právě na osamělost takového života - na bolest zjištění, že nelze kráčet s ostatními, lze je pouze v protisměru krátce potkávat - a zvolili formu životopisného dramatu s množstvím velkých i malých epizodek. Benjamin tak i přes vypravěčskou poutavost ztrácí možnost nabídnout opravdu silný prožitek. Několik emotivních momentů a námětů k zamyšlení nabídne až závěrečná třetina, kdy Benjamin konečně dostane možnost kráčet nějaký čas po boku milované Daisy. Není třeba spoilerů; od začátku je jasné, že stařec potká dívku a stařenka se rozloučí s chlapcem. Přichází chvíle, kdy na sebe naráží Daisina nevyzrálost a Benjaminova předčasná životní ošlehanost, aby si posléze oba uvědomili plynoucí čas, beroucí jim možnost být spolu. V téhle pasáži je film silný, opět jen škoda, že zlom, kdy společná část opačně plynoucích životů pomine, žádný větší vzruch nepřinese. Na hereckých výkonech věčně namaskovaných Blanchettové a Pitta nic moc vyjímečného není, na druhou stranu jim scénář ani moc příležitostí k vyniknutí nepřináší. Za menší zápor bych označil i ohavnou digitálnost zejména námořních scén. P.S.: Věčné přirovnávání k Forrest Gumpovi nechápu - nenarazil jsem prakticky na žádný společný znak, s vyjímkou formy životopisu.

Angus Macfadyen a Milla Jovovich jsou typově dokonale sedící. Jinak mě ale film, nutící diváka sežrat fakt, že s titulní hrdinkou touží píchat snad i pouliční lampa, moc neoslovil. Závěr je pitomý.

Poletující vlajky, fanoušci přeřvávající Matta během skladby Plug in Baby, famózní Bliss a další dokonalý koncertní monument.

Mnohem naléhavější film, než třeba Klass... Přestože je titulní postava Bena X stižena autismem, a jako taková mnohem zranitelnější/přitažlivější vůči agresorům, srovnání se nabízí - podobně jako Josef ve zmíněném Klass se i Ben nachází v situaci, kde jsou karty rozdané a jakákoliv cesta ven se zdá nemožnou. Přítěž v podobě duševní choroby nabízí pestřejší potenciál, kterého tvůrci rozhodně využívají, zejména v pozdějších fázích filmu. Vizuální prolínačky, doplňovačky a prostřihy se hrou ArchLord, kterou Ben hraje, byly výborným nápadem, naopak klamným, skoro až sprostě falešným se mi zdál krok s dokumentárními proslovy jednotlivých zúčastněných. Pozor, možný SPOILER: Opravdové trumfy vytasí scénář ve druhé polovině. Někdy od scény v parku začíná film vyhrožovat několika možnými zakončeními, z nichž ani jedno není příliš štastné, aby vzápětí zatáhl za záchranou brzdu, geniálně se prolnul s hrdinným životem ve hře a v několika posledních sekundách ukázal, že i přes falešné iluze lze vždy najít další sílu... nebo nový začátek. Důležité je chytit se toho, co máme rádi, co nám pomáhá, i kdybychom toho měli méně, než ostatní.

Stmívání je něco na způsob filmu Krev jako čokoláda, jen je o něco efektnější a místo vlkodlaků si bere do huby upíry. Pěkné momenty se střídají s těmi obyčejnými a zcela bezvýznamnými, trapných je naštěstí minimum, i tak ale ucházející první polovina filmu padá na hubu s tou druhou, jejíž dějové zhoustnutí je spíš směšné než napínavé. Mnohé záběry jako by zrovna vypadly z Kenvelo katalogu, názornou ukázkou budiž zcestná scéna s baseballem. Herečtí představitelé byli viditelně vybíráni dle image, která má zaujmout co nejvíc pubescentních děvčátek, triky sází na "já hrozně daleko skočim a mám velikou sílu" a upíři se po urážce, uštědřené tímto filmem, pravděpodobně točí v rakvích jako vrtule. Hrůza. Kristen Stewart jistě nevyhnutelný úspěch téhle limonády v kariéře pomůže, avšak škatulku "té holky z Twilight" jí vážně nepřeju. Navíc jsem tuhle unylou záležitost viděl nedlouho po úžasném Låt den rätte komma in, jehož tvůrci se mohou právem nad mánií kolem Twilight trpce usmívat.