filmfanouch

Studio Sony původně mělo plán, že dvojice filmů Amazing Spider-Man vyšlape cestičku pro několik spin-offů, kdy se tak kolem Amazing Spider-Mana vytvoří jedné filmové univerzum. Jenže Amazing Spider-Man 2 v kinech zklamal a nakonec tak došlo k dohodě mezi Sony a Marvel Studios, kdy Sony aktuálně půjčuje Spider-Mana v podání Toma Hollanda pro hostovačky v Avengers, Marvel Studios zase výrazně vypomáhá na Spider-Manových sólovkách. Jenže Sony to nevzdalo a nadále chystá vytvořit vlastní filmový vesmír, jen tedy prozatím bez Spider-Mana. Započal to Venom, který se v kinech dočkal velkého finančního úspěchu a vysloužil si pokračování. Po Venomovi nyní došlo na dalšího Spider-Manova protivníka a antihrdinu, tentokrát jménem Morbius. I Morbius se stal jedním z těch filmů, který se během pandemie mnohokrát odkládal (měli jsme ho původně vidět už počátkem roku 2020), dočkal se též několika přetáček a nakonec přichází až velké události jménem Spider-Man: Bez domova. Pochopitelně by se nevyplatilo čekat nějakou zásadní událost, důvěra ovšem směřovala především k tomu, aby byl film alespoň fajn a Jared Leto měl po svém neslavném pojetí Jokera konečně v biografii zapsanou nějakou solidní komiksovou úlohu. Kde je ovšem pravda?   Morbius působí jako anomálie. Jako komiksový film, který vznikal kdysi dávno na počátku 21. století, kdy komiksové filmy ještě vyloženě nebyli největšími filmovými událostmi/megahity roku. Připomene filmy jako Daredevila s Benem Affleckem, Elektry s Jennifer Garner, Punishera s Thomasem Janem či Ghost Ridera s Nicolasem Cagem. Dvě dekády nazpátek by možná Morbius mohl obstát, v dnešní zaplavě komiksové konkurence ovšem absolutně neobstojí, protože působí jako bratránek z direct-to-dvd. To samotné by ovšem nebyl problém, kdyby mohl Morbius čímkoliv zaujmout. Jenomže on nezaujme prakticky ničím. Minimálně tedy ne v tom dobrém slova smyslu.   Morbius je jeden z nejhorších komiksových filmů posledních let, minimálně tedy ten nejslabší od Fantastické čtyřky z roku 2015. Neskutečně hloupý scénář, který víceméně v průběhu popírá vlastní nastavená pravidla, akce bez nápadů sázející především sem tam na zpomalené záběry, aby aspoň chvíli bylo vidět, co se to vlastně na plátně děje a především střih v podstatě ničí veškeré akční scény, vizuální efekty jsou neskutečně ošklivé (především proměňování dvou hlavních postav na upíry) a herci do svých rolí nedávají prakticky nic. Jared Leto nadále na komiksové role štěstí nemá, Matt Smith poté jako hlavní záporák Milo předvádí výkon, který snadno připomene Nicolase Cage a jeho známé cageování. Velkým otazníkem je poté obsazení Tyrese Gibsona do role postavy Simona Strouda. Tyrese Gibson je totiž jako drsný polda jednoduše nepřesvědčivý a člověk mu tuhle polohu vůbec nemůže věřit.   Problémem by ani tak nebyli povinné postavy (mentor, láska, nejlepší přítel proměněný v nepřítele), kdyby s nimi scénář dvojice Matta Sazami/Burka Sharplesse nějak zajímavě pracoval. Jenomže Morbius ve finále působí jako takový ten průměrný komiksový film, který má za úkol dát dohromady umělá inteligence. Pomáhá tomu i fakt, že režírující Daniel Espinosa vlastně se žádným zajímavým nápadem skutečně nepřijde. Především se v průběhu ukáže, že by Morbius možná mohl obstát jako protivník pro Spider-Mana nebo Bladea, tahle postava ovšem svůj film zcela utáhnout nedokáže. Především proto, že vlastně není dvakrát zajímavá. Z Morbia jde vycítit temnější pojetí než u Venoma (vtipkování ve filmu prakticky není), chvílemi to poté vyvolá pocit, že to má být celé pojaté jako taková tragédie. Jenomže vše co se na plátně děje nechává člověka zcela chladným, protože v tom filmu skutečně prakticky nic nefunguje.   Není to přitom úplně toporné řemeslo. Peníze na tom jsou vidět, Oliver Wood za kamerou občas přeci jen ukáže alespoň nějaký ten hezký vizuál, hudba Jona Ekstranda nezní špatně a Morbius alespoň trvá snesitelných 100 minut a proto celkem uteče. Espinosa za kamerou sice nepřináší kdovíjak zajímavé nápady, minimálně nějaká tvůrčí zručnost tam ovšem je. Jenomže v průběhu se vlastně jen víc a víc ukazuje, jak moc nevyužitý potenciál v Morbiovi je. Je tam nějaké dilema, pochybování nad sebou samým, zhroucení osobního života a další věci, které by mohli ve funkčním dramatu fungovat. V Morbiovi se ovšem jen tak nějak dějí, vyskakují na povrch, následně se začínají tak nějak ignorovat a na konci to nejspíš od diváků chce nějakou empatii k postavám a tomu co prožívají. Jenomže to nejde, protože se nikdy nevyskytne pocit, že se o něco hraje. Nehledě na to, že ústřední konflikt mezi hlavním hrdinou a hlavním záporákem působí, že v tom filmu prostě je, aby měl film záporáka a mohlo ve finále dojít k nějaké akci. Nejhezčí jsou ve finále na celém filmu nejspíš titulky. Mají sami o sobě větší půvab než celý Morbius.   Tudy cesta nevede. Sony zoufale touží po vytvoření vlastního propojeného vesmíru, kde by se za pár let měli spolu setkávat Venom, Morbius a další Spider-Manovi protivníci, i když ovšem Morbius pořád může vydělat solidní peníze (a při rozpočtu 75 milionů dolarů má velkou šanci se dostat do plusových čísel) a může se jet dál, sázka na to samé by příště diváky mohla jednoduše omrzet. Morbius působí jako tuctová záležitost, která jakoby byla vytvořená umělou inteligencí, v současné konkurenci komiksových filmů je prakticky nemožné, aby Morbius někoho zaujmul. Osobně si navíc nedovedu představit, jak by se mohlo s postavou Morbia nadále pracovat, vlastně by mi osobně nejvíc zamlouvala, že by nový Blade v podání Mahershali Aliho zneškodnil Letova Morbia v úvodní scéně svého prvního sólového filmu. Rázem by tak tahle inkarnace a celý tenhle velký omyl našel alespoň částečný smysl. Kdybych ovšem musel za Morbia z vlastní kapsy zaplatit 150 korun, nadšený bych z toho nebyl. Takový velký studiový omyl se každý den nevidí......     PS: I když jsou dvě po-titulkové scény na celém filmu to nejzajímavější, paradoxně jsou na celém filmu i nejdementnější. Absolutně nedávají ze žádného ohledu smysl (rozbor by byl výživný), popírají dříve nastavená pravidla odjinud a především jen dokazují, jak se v Sony marně snaží uplést z hovna bič. Kdo se jinak náhodou těší na výskyt graffiti se Spider-Manem, budovy Oscorp či interakce Letova Morbia s Vulturem Michaela Keatona ze Spider-Man: Homecoming, ten by měl tak trochu zchladit očekávání.

Pokračování velmi kvalitních a velmi oblíbených filmů jsou vždy obtížná disciplína. Při použití známého ´´ dvakrát do stejné řeky nevkročíš ´´ někdy ani nemusí pomoct stačit fakt, že se vrací tvůrce původního filmu. Přesto dokážeme vyjmenovat pokračování, které si svou existenci dokáží naprosto obhájit a dá se dokonce v jistých případech i polemizovat nad tím, zda přeci jen nepřekonali své předchůdce. Terminátor 2, Vetřelci, Impérium vrací úder, Temný rytíř, Spider-Man 2 či Kmotr 2. Původní Kmotr si došel pro Oscara za nejlepší film a pokus vyrovnat se mu byl tedy obtížná mise. Francis Ford Coppola ovšem v roce 1974, dva roky po premiéře původního filmu skutečně dokázal přijít s pokračováním, které se svému předchůdci (minimálně) vyrovná. V roce 1974 tak Francis Ford Coppola realizoval další parádní kriminální epos, který do jisté míry s Kmotrem 1 tvoří jeden velký příběh. A na rodinu Corleonů vrhá tak trochu jiný pohled.   Kmotr II totiž není jen pokračováním příběhu Michaela Corleona na pozici Dona, ale také Kmotr II paralelně vypráví o původu Vita Corleoneho. Kmotr II tak vypráví dva separátní příběhy, které od sebe dělí časové zasazení a spojuje je jen fakt, že jde o příběh jedné rodiny/dvou generací. Příběh o tom, jak se z Vita Corleoneho stává někdo i příběh o tom, jak se jeho synovi o pár dekád později tak trochu láme led pod nohami a při snaze o spasení svého kriminálního impéria dochází i k narušení toho nejcennějšího - rodiny.   Z Kmotra II tak čpí nádech tragédie, který ještě více umocňuje fakt, že po smrti Vita Corleoneho už rodina Corleonových není jako dřív. Francis Ford Coppola vlastně k pokračování přestoupil zcela jinak, bylo poté vlastně riskantní vyprávět dvě příběhové linie v rámci jednoho filmu. Díky délce 200 minut a důrazu na obě linie to ovšem skvěle funguje. I tentokrát dochází ke kolotoči zrad, úmrtí a ztracených ideálů, opět je to řemeslně vyladěné do nejmenšího detailu a i tentokrát se musí sklonit klobouk nad tím, jak Coppola po druhé za sebou vypráví jeden (vlastně dva) velký strhující příběh, který Coppola spolu s Mario Puzem dokázali skvěle vyladit do jednoho funkčního celku, staré postavy dokázali ještě více rozpracovat a ty nové udělat stejně zajímavými.   Kráčet tehdy ve stopách vyšlapané Marlonem Brandem rozhodně nemohlo být jednoduché, Robert De Niro byl ovšem skvělá náhrada, kdy se dalo snadno uvěřit tomu, že je jeho Vito Corleone skutečně mladší verzi Vita Corleoneho v podání Marlona Branda. Přeskakování do Vitovy minulosti, kdy pomalu šplhá po potravním řetězci a stává se uznávaným a spravedlivým Kmotrem dohromady poté vrhá na tuto postavu tak trochu jiné světlo, především i k přihlédnutí nad tragickým úvodem z Vitova dětství. Celá linka z minulosti naprosto dokáže osvětlit, proč se Corleonova rodina dočkala tak významného postavení.   Je ovšem jasné, že Michael Corleone není svým otcem, i když by možná chtěl být jako on. V průběhu Kmotra II je zajímavé uvažovat nad tím, jak by Vito svému synovi poradil a v jistých případech se dá snadno odhadnout, že by Vito v jistých momentech na svého syna vyloženě pyšný nebyl. V podání Al Pacina se z Michaela Corleoneho definitivně v Kmotrovi II stává veskrze tragická figura, která při snaze o rozšíření své moci zároveň přijde o to, co je pro něj přeci jen důležitější. Přesně to, co člověku začne chybět až v momentě, kdy o to přijde. Závěrečná scéna naprosto skvěle funguje nejen díky opět famózní hudbě Nino Roty (tentokrát ve spolupráci s Francesocou Penninou a Carminem Coppolou, otcem Francise Forda Coppoly), ale především i díky faktu, že Pacino dokáže prodat Michaelovo aktuální rozpoložení skrze pouhý kamenný výraz.   Coppolův um na tehdejším vrcholu jeho sil za pochodu tkví ze všech stran. Kmotr II opět v jeho podání působil velkolepě, z různých scén tkví ta správná energie, Coppola přesně ví, kdy se hodí nostalgické vzpomínání na časy, kdy bylo líp i momenty, které sází na herecké výkony na vrcholu sil. Neplatí to jen o Pacinovi a De Nirovi, ale také o Robertu Duvallovi, Diane Keaton, Johnu Cazaleovi či Lee Strasbergovi a Michael V. Gazzovi. Právě tito dva se jako Hyman Roth respektive Frank Pentangeli představují jako další dvě stěžejní postavy v trilogii Kmotr a posílili už tak silně nabitý casting. Jak se postupně prolínají linky o splněném americkém snu a pádu na dno, definitivně se tím vlastně ukazuje o čem je celá trilogie Kmotr jako celek. O hodnotách. Těch hodnotách, které si Vito Corleone uvědomoval a měl je na prvním místě, jeho syn Michael ovšem skutečně není svým otcem. První dva díly Kmotra tak vedle sebe víceméně fungují ve skvělém kontrastu a především dohromady skutečně parádně fungují jako celek. První Kmotr možná lépe drží při sobě (především proto, že nemusí přeskakovat z jedné časové linie do druhé), Kmotr II je ovšem vynikající pokračování, které se po právu dočkalo na Oscarech ceny za nejlepší film roku 1974. Coppola si poté právem došel pro Oscara za režii, De Niro právem pro Oscara za nejlepšího vedlejšího herce a neostrouhali ani hudebníci, výprava a především scénář dvojice Coppola/Puzo. Naopak i podruhé (a ne naposled) v rámci Kmotra ostrouhal Al Pacino, na druhou stranu ovšem dokázal, že je v rámci Oscarů Michael Corleone jeden z nejvíce nedoceněných hereckých výkonů všech dob (platí to víceméně o libovolném díle trilogie).   Kmotr II je fenomenální pokračování fenomenálního filmu, které by příběh rodiny Corleonových mohlo uzavřít skvěle. Kmotr III vznikl v roce 1990 a oproti svým dvěma předchůdcům už není tak zásadní a především vtahující. Jeho existence ovšem alespoň vyznění Kmotra II dává ještě o řádek víc. I když Kmotr II toho vlastně zas tak moc navíc nepotřebuje a Kmotr III už toho vlastně moc navíc říct nemohl. I když se nedá říct, že Coppola potenciál úplně vyčerpal, Kmotr II přeci jen ve své době příběh rodiny Corleonů uzavřel fenomenálně. A čas mu dal tak trochu za pravdu, že tohle by bylo těžké nějakým způsobem překonat....

V Americe bývá zvykem, že se sem tam nějaký úspěšný zahraniční film dočká americké předělávky. Došlo tak na americkou předělávku Nedotknutelných, po dánských Bratrech došlo na americké Bratry, dle Volavky vznikla Skrytá identita a dle japonského Ringu vznikl americký Kruh. V rytmu srdce režisérky a scenáristy Siân Heder je poté remakem francouzské komedie Rodinka Belierových, a Apple TV+ nyní může těšit, že je V rytmu srdce horkým kandidátem na Oscara. Nutno je ovšem zmínit, že V rytmu srdce není kandidátem jen kvůli silnému tématu, obsazení skutečných hluchých herců do rolí hluchých postav, ale také i díky tomu, že jde o ten typ filmu, který dokáže zahřát srdce na tom pravém místě.  V rytmu srdce je jedním z nejpůsobivějších coming of age příběhů za poslední dobu. Tato nezávislá záležitost je možná tak trochu předvídatelná a v průběhu snadno vyvolá pocit, že tohle divák už někdy někde viděl. Nikdy to poté není ta psychicky nepříjemná záležitost, která by se chtěla u diváka krve dořezat, má to být pořád především feel-good záležitost, neznamená to ovšem, že by v sobě neměla sílu. Především i díky naprosto skvělým výkonům.  Emilia Jones je v hlavní roli Ruby naprosto fenomenální. Kvůli roli se poctivě naučila znakovou řeč, celý film na ní poté stojí a ona přesně působí tím dojmem, že si to uvědomila. A do té role dala naprosto vše. Fenomenální jsou poté i Marlee Martin jako matka Ruby Jackie, především Troy Kotsur jako otec Ruby Frank je poté tím náhlým hereckým objevem, který si aktuální pozici favorita na Oscara za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli absolutně zaslouží. Velmi dobrý je ovšem i Daniel Durant jako bratr Ruby Leo i Eugenio Derbez, který si v roli hudebního učitele Villalobose krade mnoho momentů pro sebe.  Celé to má skutečně srdíčko, jde přesně o ten typ filmu, který dokáže pohladit na duši. Ohraný příběh je vykoupen právě oním faktem, že pojednává o rodině s handicapem. Přitom ovšem V rytmu srdce předvádí právě onu ukázkovou reprezentaci, kdy nutně nevolá po soucitu a ukazuje lidi, kteří se s faktem, že neslyší prostě naučili žít a jsou s tím smíření. Na rozdíl od nedávného Sound of Metal má V rytmu srdce pořád blíže k pohádce, na rozdíl od Sound of Metal skutečně nejde vyloženě pod kůži a především sází na humor. Ovšem funkční humor, kdy je to celé skutečně vtipné, zároveň to ovšem v těch stěžejních momentech je opravdu dojemné a i smutné.  Je to schopně natočené, po vizuální stránce se se tam objeví poměrně půvabný záběr a i výběr hudební dramaturgie funguje, především i díky tomu, že Emilia Jones umí dobře zpívat. Nejsympatičtější ovšem zůstává fakt, že V rytmu srdce skutečně hluché lidi zobrazuje jako normální lidi, kterým chybí sluch. Nadšené ohlasy ze strany neslyšících tak dávají naprostý smysl, protože jim V rytmu srdce dává přesný opak medvědí služby. V jádru jde ovšem především o příběh o tom, že vyspět musí tak trochu každý člen rodiny Ruby. A i když se to celé vydává očekávaným směrem, kvalitu výtečně upečeného pokrmu dle receptu to neshazuje.  Je V rytmu srdce ten typ filmu, který by si měl dojít pro Oscara za film roku? Za rok 2021 určitě vznikli zásadnější i přeci jen řemeslně zdařilejší filmy. Důležité téma i významná reprezentace ovšem V rytmu srdce hrají do karet a na případnou výhru by se rozhodně nadávat mohlo těžko. V rytmu srdce totiž jako případný oscarový laureát nejspíš v paměti nezmizí tak snadno a rychle jako Řidič slečny Daisy nebo Moonlight.....

Existence populární videoherní série Halo šahá až do roku 2001, kdy vyšla první videohra ze série. Od té doby se pravidelně začalo mluvit o filmové adaptaci, motali se kolem ní Steven Spielberg, Guillermo del Toro či Rupert Wyatt, režisér Zrození planety opic. V jednu chvíli jí měl točit Neill Blomkamp pod produkčním dohledem Petera Jacksona, tvůrce trilogie Pán prstenů. Práce na Blomkampově Halo ovšem nakonec nikam nevedli a tak Jackson alespoň zkušenému animátorovi tehdy dal 30 milionů dolarů na jeho celovečerní debut District 9. Po všech těch letech poté oficiálně na adaptaci došlo, jen místo filmu došlo na seriál. Paramount+ v úspěch tohoto seriálu věří, dávno již seriál prodloužil pro 2. sérii, pilotní díl Halo byl nejsledovanější premiérou na Paramount+ od jejího spuštění a Paramount+ tak aktuálně může trápit klasický fakt, že jsou fanoušci videoher tak trochu pohoršeni nad tím, že si jde seriálové Halo tak trochu svou cestou a nejde o adaptaci jejich oblíbené videoherní série. Osobně jsem v tomto případě laikem, protože jsem Halo nikdy v životě nehrál. Znal jsem design ústředních postav, věděl jsem o tom, že filmovou adaptaci chystal Blomkamp a řekl jsem si, že zajímavá podívaná by z toho vylézt mohla (i když bych možná radši viděl zfilmovaný Starcraft). Jestli má být poté seriálové Halo hlavní vlajkovou lodí celé Paramount+, čekal bych možná přeci jen víc a v následujících 8 epizodách 1. řady je rozhodně prostor pro zlepšení. Přesto ovšem rozhodně vše není úplně černé. Ze seriálového Halo rozhodně čpí něco jako potenciál. Rozpočet na 1. sérii měl vyjít na 200 milionů dolarů a Halo díky tomu vypadá poměrně výpravně. V průběhu to dokáže částečně evokovat například Mandaloriana a pár dalších sci-fi seriálů z nedávné doby, do ústředního konfliktu mezi lidstvem a Covenanti je divák vhozen prakticky okamžitě, nedochází k nějakým úvodním vysvětlivkám či flashbackům. V tomto případě platí to známé proklaté ´´ hráči her vědí, co se děje, nepolíbení budou chvíli dutat a snažit se vše pochopit za pochodu ´´.  Pablo Schrieber v ústřední roli Master Chefa vlastně nemá moc hereckých příležitostí, jeho Master Chef nemá žádné emoce, řekne pár slov a především velmi rychle shodí svou masku. Ve srovnání s tím, jak Mandalorian těží z designu ústředního hrdiny, ponechává ho většinu času záhadným a Pedro Pascal se dokáže herecky vyřádit i přes fakt, že mu není vidět do obličeje a vše musí prodat svým hlasem, tady ta práce s ústředním hrdinou, který by měl utáhnout celý seriál prozatím dvakrát nefunguje. V podstatě nikdo ovšem herecky dvakrát nezaujme, herecké výkony působí strašně bezduše a chladně.  Platí, že jsem laik, kterému je úplně fuk, jak moc se Halo drží videoher (údajně si jde skutečně velmi svou vlastní cestou). Za režií pilotu stojí Otto Bathurst, tvůrce strašného Robina Hooda s Taronem Egertonem a Jamiem Foxxem v hlavní roli, alespoň akční scény ovšem Bathurst tehdy zvládl. A ty zvládá i tady. Akce nerve koule, není dvakrát velkolepá, ale je poměrně fajn. Nedá se sice mluvit o tom, že by Bathurst naplno vytěžil potenciál, minimálně sledovat Master Chefa v akci ovšem není dvakrát marné.  Výprava zatím není dvakrát marná a nepůsobí vyloženě ochotnicky. Ano, od seriálu za 200 milionů dolarů by člověk možná chtěl trochu víc, nutno ovšem dodat, že se oněch 200 milionů dolarů muselo rozdělit na 9 epizod (přesto takový Mandalorian s údajně zhruba polovičním rozpočtem na sérii dokázal už v první epizodě vypadat velkolepěji). Jako pozitivum se dá brát, že se to celé dá v rámci dalších 8 epizod budovat, lépe představit celý svět a především vytěžit potenciál.  Pilotní díl Halo není marný. Má své světlé momenty, naznačuje slušný potenciál a minimálně rozpočet na tom vidět je. Efekty možná nejsou nejsilnější, akční stránka není nejrozmáchlejší, přesto se dá věřit, že si seriálové Halo na konci své (první) cesty svou existenci obhájit dokáže.......

Když se po letech diskutuje na téma ´´ nejlepší nástupce Indiana Jonese ´´, většinou dojde ke shodě na Mumii z roku 1999 od Stephena Sommerse. A to ne náhodou. Indiana Jones je možná jenom jeden (respektive čtyři, brzy pět) a srovnávat Indianu Jonese a Mumii není tak jednoznačné, minimálně duchovním nástupnictvím a faktem, že po téměř 25 letech se těchto nástupců vyrojilo ještě méně než šafránu je ovšem jasné, že by se na Mumii z roku 1999 nemělo zapomenout. I proto, že se na ní zub času prakticky nepodepsal, nepřišla tak o své kouzlo a spolu například s prvním Matrixem, Americkou krásou, Klubem rváčů, Šestým smyslem či Magnolii tvoří jeden z důvodů, proč je rok 1999 v rámci filmu tak zásadním pomníkem.   Mumie z roku 1999 z dnešního pohledu působí jako přesně ten ideální blockbuster v té nejčistší podobě, za které by byl dnes rád každý. Funguje v něm děs, napětí, dobrodružství, humor i romance. Stephen Sommers vzal Mumii a dávno po výkonech Borise Karloffa jí pojal tak ideálně svěže na sklonku mezi 20. a 21. stoletím.   Sommers měl tehdy velké štěstí na casting (Brendan Fraser svým podáním Ricka O´Connella automaticky stvořil nového oblíbeného akčního hrdinu) a i když nejspíš nikdy nebude vnímán jako fenomenální režisér, z Mumie tehdy vytěžil maximum. Výpravou v Egyptě, scénářem, který dokázal spousty prvků zpracovat do jednoho funkčního celku a natočil jednoduše bravurní akční blockbuster, ze kterého vyskakují velmi milé vzpomínky i po x zhlédnutích.   Poměrně epické měřítko se solidními vizuálními efekty, které se velmi drží i čtvrt století od vydání (na rozdíl od pokračování Mumie se vrací a legendárního Dwaynea Johnsona v roli Krále Škorpióna). Jednoduchou zápletku Sommers vykoupil tím, že ze své Mumie udělal jednu obří atrakci, která by dnešním blockbusterům mohla být čirou ukázkou, jak na to.   Stačí se zaposlouchat do famózního soundtracku Jerryho Goldsmitha, sledovat ty nádherný kamerový výjevy, sledovat herce, které si své role očividně užívají (i Arnold Vosloo byl na Imhotepa skvělá volba) a především skutečně sledovat, že to Sommers celé vede schopnou rukou, která má šarm, styl, funkční atmosféru v mnoha ohledech (v momentech, které mají být napínavé i čistě zábavné) a především skutečně schopnou ruku. Sommers se možná i díky svým následujícím filmům nezapíše do historie jako světoborný tvůrce, za svou kariéru ovšem dokázal, že má minimálně zajímavé tvůrčí nápady. Což je velmi přítomné i právě v jeho první Mumii.   Mumie není jedním z nejoblíbenějších dobrodružných filmů posledních 25 let pro nic za nic, Sommers v roce 1999 skutečně dokázal v jistém ohledu navázat na původní trilogii Indiana Jonese a dodat prostě skvělé dobrodružství, které šlape i po letech a funguje jako balíček mnoha různých emocí. Parádní vizuál, výrazný styl a především i po letech ukázka toho, jak natočit parádní dobrodružnou záležitost......

Ztracené město již v upoutávkách nevypadalo jako film, od kterého by měl člověk čekat nástupce Indiana Jonese či Mumie Stephena Sommerse. Kampaň ovšem krom hvězdného obsazení lákala i na potencionální slušný dobrodružný výplach, který bude mít fajn obsazení, pár akčních scén, slušnou výpravu a bude následně velmi snadné na celý film zapomenout. A přesně tímto typem filmu Ztracené město je. Nevyplatí se od něj mít dvakrát extra velké očekávání, v jednotlivostech je ovšem Ztracené město dostatečně zábavné. Přesto potenciál pro něco velkolepějšího a v součtu i zábavnějšího na místě rozhodně byl. Obsazení celého filmu je fajn a své role si užívá. Brad Pitt je ve své malé roli fenomenální, Daniel Radcliffe poté dokazuje, že mu záporné postavy (kteří se ovšem zákonitě nesmí brát příliš vážně) poměrně jdou. Sandra Bullock i Channing Tatum poté mohou působit jako podivná dvojice, ve svých rolích jsou ovšem opravdu fajn, překvapivě mezi nimi funguje i chemie a jejich postavy víceméně fungují i jako postavy. Nějaká ta osobní traumata či přerody v jiné osobnosti šlo možná prodat trochu výrazněji, přesto je casting jednou z hlavních tref do černého. Při sledování snadno vystupuje pocit, že režijní dvojice Aaron Nee a Adam Nee své tvůrčí povinnosti zvládli poměrně slušně. Akce není moc a není ani dvakrát kreativní, je ovšem slušně odvedená. Herecké akce fungují, tempo již od druhé poloviny není tak problematické a v součtu se jedná o slušnou rutinní práci. Nikdo se tu očividně nesnažil vytvořit novou dobrodružnou klasiku, potenciál přitom byl rozhodně větší. Hledání ústředního MacGuffinu ve finále není dvakrát záživné ani napínavé, snaha o humor v pár momentech též nepřináší to pravé ořechové. Nejzábavnější je Ztracené město v momentech, kdy si tak trochu utahuje z klišé, v ten moment zamrzí, že celé Ztracené město není více parodií na dobrodružné filmy. V součtu to vlastně ve všech ohledech jede tak trochu na půl plynu. Není to úplně komedie, není to úplně akční, není to úplně romantické. Skutečně platí, že to v jednotlivých segmentech je velmi vtipné, v jistých momentech to má solidní akci a v jistých momentech to je přesně romanticky hřejivé. I proto platí, že je Ztracené město spíše slušný výplach, který se ovšem z hlavy vypaří velmi rychle. A těsně předtím se divák nejspíš nezbaví pocitu, že se toho potenciálu někdo plně nedořezal.  Ztracené město rozhodně neurazí. Nebude z toho nová dobrodružná klasika, přesto to má pár světlých momentů, které jen zatemňují ty momenty, kdy to celé tak trochu nevyužívá svůj potenciál. A celé to je díky tomu akční, zábavné i romantické jen tak trochu. Těžko říct, jestli měl vůbec někdo z tvůrců vyšší ambice....

Italská komedie Naprostí cizinci se zapsala do historie. Komedie z roku 2016 se totiž dočkala rekordního počtu předělávek, který by měl k dnešnímu dni atakovat číslo 20. Vznikla tak již verze španělská, francouzská, jihokorejská, turecká i německá. A nyní vznikla i verze československá. Režijní celovečerní debut Zuzany Mariankové tak koncept o sedmici známých, kteří se skrze své mobily dozví, že jsou spíše neznámí přenáší do lokálních vod a je jen otázka, zda má smysl pořád kráčet do stejné vody. I proto, že tato novinka vlastně dost možná zas tak moc nového nepřináší. Hned na samotném startu by se nejspíš hodilo oznámit, že autor textu neviděl italskou původní verzi. Viděl ovšem bohužel verzi německou a celý koncept mu přijde z lidského hlediska prakticky nevěrohodný. Proč by sedm lidí dobrovolně dovolilo se koukat do vlastních mobilů? A argument, že by je odmítnutí mohlo prozradit ve finále nefunguje jako argument. Kterákoliv z ústředních postav by totiž snadno mohla užít argumentaci, že jde o soukromé záležitosti a do těch nikomu nic není. I kdyby měl v mobilu dětskou pornografii či Felixe Slováčka v tangách. Česká verze je alespoň sympatická v tom, že v závěru přináší svěží nápad (který německá verze postrádá, obsahuje ho ovšem původní italská verze), který vlastně na celý sociální experiment přitažený za vlasy hází tak trochu jiný pohled. V myšlenkách se tak divák může upínat k myšlenkám o tom, zda někdy přeci jen není lepší nějaká ta tajemství mít a zda neplatí známé ´´co se člověk xxx nedozví, to mu neublíží´´.  Jde o lehké morální dilema, kdy se především ukazuje, že náhlá absence tajemství a prozrazování citlivých informací náhle člověka může vybarvit ve zcela jiném světle. I když tak Známí neznámí i původní Dokonalí cizinci chtějí být nejspíš především komedií, vyznívají ve finále tak trochu tragikomicky. Hlavní problém Známých neznámých tak ve finále tkví především v tom, že jde o 20x variaci téhož, která skutečně nic navíc nepřidává. Ať už po struktuře scénáře či hypotetickým dodatkem.  Ve finále se tak mohou ocenit především velmi dobré herecké výkony, slušná řemeslná stránka a fakt, že se to celé podařilo nepokazit. I když to vlastně moc pokazit nešlo, protože se to celé pořád drží pevného základu. Angažování scenáristy Petra Jarchovského (Pelíšky, Musíme si pomáhat) tak ve finále nehraje zas tak moc stěžejní roli, jeho role spočívala především v lokálním přenosu. Humor je například znatelně méně vulgární a nevhodný než v případě německé verze Téměř dokonalá tajemství, k vyložené zábavnosti ovšem téměř žádný moment nespěje.   Klíčový tak zůstává fakt, že se žádnou nadstavbou tahle česká verze nepřichází a zaujmout tak může jediné neznalé předchozích verzí. Známí neznámí tak v součtu budou o poznání snesitelnější než většina lokálních českých komedií, protože berou odjinud. Na druhou stranu ovšem původní koncept nedokázali úplně zničit a sázka na jistotu se v tomto ohledu spíše vyplatila. Přesto je smysl existence spíše na pováženou......

Nenapravitelný recidivista René Plášil se stal protagonistou dokumentu Heleny Třeštíkové s názvem René. Třeštíková Reného sledovala v letech 1988-2008 a ukazovala, jak se nenapravitelný recidivista pravidelně dostává z vězení na svobodu a zase zpět. Už samotný René poté mohl vyvolat pocit, že životní pouť René Plášila není u konce. Věděla to i Třeštíková a proto se rozhodla nadále pokračovat v natáčení. Vzniklo tak pokračování dokumentu s názvem René - vězeň svobody, který nově pamatuje život René Plášila v letech 2008 - 2021. A dochází v něm k něčemu nečekanému. Ukazuje se totiž, že by se René Plášil mohl alespoň částečně stát členem normální společnosti. I když to pochopitelně pořád není tak jednoduché, protože některé věci se prostě nemění. Dává naprostý smysl, že se Třeštíková rozhodla v mapování života René Plášila pokračovat, protože jde o unikátní figurku. René Plášil je totiž fascinující postavička, která pro mnohé může působit jako lidská troska, která si sama zničila život a je to možná i svým způsobem pravda. Na druhou stranu je ovšem René Plášil nadprůměrné inteligentní, v hlavě to má svým způsobem nějak srovnané má jen velmi pokroucený pohled na svět. Cynismus mu není cizí, nemá problém otevřeně mluvit o svých pocitech a přitom nesklouzává k snaze o politování a dost možná to má René Plášil v hlavě skutečně srovnané více než průměrný papaláš. Sama Třeštíková prohlásila, že chtěla, aby si divák užil René - vězeň svobody bez toho, aby musel povinně vidět původní dokument René. A z osobní zkušenosti mohu potvrdit, že to skutečně není nutné, protože jsem původního René zhlédl právě až po zhlédnutí vězně svobody. Především i proto, že mě tato osobitá figurka záhadným způsobem dokázala fascinovat a hned se zařadila do kategorií lidí, které sice obdivuji, ale nikdy bych se s nimi nejspíš nechtěl vidět v jedné místnosti. Přičemž přesně to se mi na novinářské projekci poštěstilo a osobní pohled na figuru René Plášila ještě více zkomplikoval. Je totiž zcela očividné, že do hlavy René Plášilovi nikdo úplně nevidí a i když se tváří sebesilněji, nejspíš ho něco skutečně velmi tíží. René - vězeň svobody přitom jakoby René Plášila více dokázal představit z oné lidské stránky. Z druhého dokumentu se René Plášil více vykresluje jako taková víceméně tragikomická postava, která jakoby byla sama nad věcí nad faktem, že si ten život prostě podělala a snažila se s tím nějak žít. Přesto se ukazuje, že by René Plášil přeci jen mohl do společnosti zapadnout. Stát se alespoň částečně vzorným občanem, poctivým pracantem a dost možná i hlavou rodiny. V tomto ohledu se dost možná přesně vyplatí napozorovat oba dokumenty těsně po sobě a posoudit, jak moc se při nich pohled na René Plášila může lišit. Menším nedostatkem časosběrného formátu Heleny Třeštíkové je opět částečně fakt, že se někdy skáče příliš dopředu, některým zajímavým věcem není dán o trochu větší prostor a díky faktu, že film pokrývá 13 let se prostě musí bez spousty momentů druhá dokumentární etapa René Plášila obejít. Přesto se v tomto ovšem ukazuje i další síla přístupu Heleny Třeštíkové. 13 let je shrnuto do funkční struktury, které dohromady utváří příběh jako z celovečerního filmu, který dokonce má i svým způsobem nějakou tu gradaci a i druhému dokumentu s René Plášilem je snadné propadnout. Nejen díky faktu, jak výrazná postavička René Plášil je, ale také dokumentárním zpracováním. Do druhého dokumentu s Reném je slušně přeneseno i to, jak ho první dokument dokázal částečně proslavit a přinést mu díky tomu v jistých ohledech nějaké to veselí, jinak se ovšem ukazuje, že některé věci se pořád nemění. René pořád zůstává takový flegmatik, přesto ovšem v průběhu jednoho zásadního období sám uznává, že se možná časy tak trochu mění. Vše je pochopitelně tak trochu zkouškou času, předtím se navíc ukáže, že i když si René předtím tak trochu zkazil svůj vlastní život, působí to v jistých momentech dojmem, že si ani nechce dopřát konečně nějaké to štěstí. Jde o inteligentního člověka s tak trochu pokrouceným pohledem na svět, kterému se ovšem očividně daří tím životem nějak dále proplouvat. Zakončení druhé etapy Plášilových eskapád poté působí dojmem, že má tahle výrazná figura pořád stále co říct. I proto potěší náznaky o tom, že by se René Plášil mohl dočkat rovnou třetího dokumentu. A přes všechny ty překážky (přičemž si za některé může přeci jen tak trochu sám) mu nejspíš spoustu lidí bude konečně přát ten pravý happy end. Snad jen do třetice bude příště možné vždy rozeznat, co přesně René zrovna říká. Tenhle návrat měl rozhodně smysl. René Plášil má pořád co říct světu, Helena Třeštíková jako dokumentaristka nepřišla o své pověstné schopnosti a skutečně se k René Plášilovi přistupuje v druhém dokumentu tak trochu jinak, než pár let nazpátek. Uvidíme, jak k René Plášilovi přistoupí třetí dokument, René - vězeň svobody je ovšem nejlepší tragikomická lokální záležitost za poslední dobu....

Paul Verhoeven stojí za řadou kultovních záležitostí (Robocop, Total Recall, Hvězdná pěchota), spousty diváků má ovšem největší místo v srdci pro jeho Základní instinkt. A to nejen díky Sharon Stone, ale i díky výtečné práci s atmosférou, která výjimečně pracuje s očekáváními, skvělému vizuálu kameramana Jan de Bonta, ikonické ústřední melodii od Jerryho Goldsmithe, která zní v hlavě ještě dlouho po konci filmu a především díky které detektivní zápletce, která si s pravidly detektivek hraje tak trochu po svém. Stejně jako samotná Sharon Stone v tomto filmu je tak Základní instinkt nevyzpytatelný. Sharon Stone se díky Základnímu instinktu stala jednou z nejikoničtějších femme fattale v historii kinematografie, po Total Recall navíc definitivně mohla předvést, že se pod povrchem krásné ženy skrývá i schopná herečka, která v jedné roli dokáže vystřídat více poloh. Známý provokatér Paul Verhoeven se bez částečných provokací neobešel ani zde. Jako obvykle v roce 1992 nový Verhoevenův film způsobil pozdvižení, protože se Verhoeven opět nedržel zkrátka. Především co se týče sexuálních scén. Verhoeven přitom natočil thriller, který dokáže snadno evokovat třeba thrillery od Alfreda Hitchcocka, jde o ukázkový neo-noir, který dokáže krom ústřední zápletky rozvíjet nějaké osobní drama, skutečně šponovat atmosféru i přes fakt, že se vše zdá být předem očividné a především proti sobě stojí Michael Douglas a Sharon Stone s vynikající chemií. A díky tomu mohli mít všechny ty erotické pasáže takovou jiskru, jako by divák skutečně sledoval pár milujících se veverek. Ocenit se musí především scénář Joea Eszerhase, který skutečně přišel se zápletkou, která se z diváckého pohledu ráda objasňuje, klíčem je poté to, že Verhoeven by se nejspíš jen tak nechopil filmu, který by neměl nádech satiry. Ta možná v Základním instinktu není tak očividná jako u Robocopa či Hvězdné brány, je ovšem velmi snadné si pár lehkých náznaků všimnout. Především to ovšem skutečně funguje jako thriller, kde napětí skvěle funguje i v samotné závěrečné scéně, která opět ukázkově pracuje s očekáváními. Verhoeven těch kultovních filmů natočit skutečně dost, Základní instinkt je ovšem v jeho kariéře i dost možná nejvýraznější. Motivy sexu a smrti, bravurně budovaná atmosféra a jedna z nejbrilantnějších femme fatale v dějinách filmů, kdy tento film Sharon Stone definitivně nakopl kariéru naprostým právem. Ten parádní soundtrack Jerryho Goldsmithe je pak už jen třešničkou na dortu.....

Historických filmů u nás za poslední dobu vzniká poměrně dost a to i přesto, že většinou nejsou těmi největšími komerčními hity. Historické filmy jsou ovšem potřeba, protože dokáží odvyprávět významné příběhy historie, které by se neměli opomenout. Jako právě příběh Bohumila Hanče, Václava Vrbaty a Emericha Ratha. Zkušený scenárista a dokumentární režisér Tomáš Hodan se tohoto známého příběhu chopil a za cíl si kladl, aby šlo o věrné převyprávění osudů této trojice. Poslední závod ovšem především vypovídá o době, ve které se odehrává (období 20. století v letech 1913-1958) a o hrdinství či odvaze. Hodan navíc zvládl natočit intenzivní drama, které dokáže to nejzásadnější. Dokáže v divákovi něco probudit. Nejen pro Hodana, ale i producenty či představitele Hanče Kryštofa Hádka šlo o srdcovou záležitost a to je přesně v průběhu ze samotného filmu cítit. Kamera Jana Baseta Střítěžského pracuje s malebným kouzlem hor, které dokáže udržet i v momentech, kdy se na plátně objevuje mlha. Film se natáčel v autentických místech, přesně tam, kde se před 110 lety příběh odehrával. Krom autenticity to celé ještě více přidává na síle, protože v momentech, kdy představitelé závodníků v brutální zimě lyžují jim divák to závodění z plných sil a pevnou vůli naprosto věří. Celé to podtrhuje intenzitu, nepříjemnost a především napětí, které funguje výčetně i přes fakt, že člověk již dávno tuší, jak příběh Hanče, Vrbaty a Ratha bude eskalovat. U historických/alespoň částečně životopisných filmů se vždy může snadno vyskytnout obava spočívající v tom, zda daný film může onu délku utáhnout. Příběh Hanče je ovšem rozšířen o rodinné drama, které ještě více umocňuje emoce z toho, jak se Hančův příběh následně vyvíjí. Kryštof Hádek ani po letech nezklamává a do (dle svých slov) srdcové záležitosti dal herecky naprosto vše, kdy mu člověk věří přesně tu tragickou situaci, ve které se jeho postava nachází a to, jak se osud jeho postavy vyvíjí v jeho podání působí velmi přesvědčivě. Hádkův výkon tak ve finále jen zastiňuje všechny ostatní (i když to neznamená, že by film byl plný malých herců), stejně tak výrazný je snad jen Oldřich Kaiser jako starší verze Emericha Ratha. Právě pasáže z roku 1958 odhaluje Rathův tragický příběh a naznačuje, že se vlastně s dobou nic nemění. Mění se politické systémy, lidé u moci, ale některé věci se prostě nemění. Především nespravedlnost. Život samotného Emericha Ratha by nejspíš vystačil na samotný film, naroubování na známé ´´ starší verze jedné postavy vypraví o osudech svého mladšího já ´´ ovšem v tomto podání působí o poznání přesvědčivěji než ve srovnání s většinou současné konkurence. A člověk přitom snadno přimhouří oko nad tím, že by měl Marek Adamczyk zestárnout do podoby Oldřicha Kaisera. Poslední závod se v průběhu více a více stává filmem o vlastenectví, kdy se na něj dá uvalit i takový pohled, že ´´ snaha o přihřátí polívčičky ´´ a hrdost někdy není cesta správným směrem. Do pozadí toho, že Němci bojkotovali české závody film vlastně film moc dvakrát nešahá, jde mu především o tragický příběh Hanč, Vrbaty a Ratha. Hudba Jakuba Kudláče přitom dokáže přesně umocnit ty správné emoce, vizuál je skutečně pěkný a především Hodan dokáže skutečně pracovat s emocemi. Dost možná působivěji než většina lokální konkurence za poslední dobu. Celý film navíc skutečně působí dojmem, že není přikrášlen a vypovídá skutečný příběh bez příkras, které by někomu více voněli. Spíše než původně zamyšlený survivor snímek je tak Poslední závod spíše skutečně výpovědi o jedné (vlastně dvou) době/dobách a i o tom, že něco se ve skutečnosti opravdu nemění. A i díky tomuto ohledu si Poslední závod zaslouží diváckou pozornost. Poslední závod je povedená záležitost, která dokáže vypovídat o vývoji společnosti, dokáže odvyprávět fascinující i tragický příběh a především skutečně emocionálně rezonovat. Kdyby všechna historická dramata u nás dopadla zhruba takhle, svět by byl možná hned o poznání veselejší místo. Poslední závod totiž v průběhu dokáže i vyvolat pocit, že jde o film, který by se na takových zahraničních filmových festivalech rozhodně neztratil.....