filmfanouch

,,A teď si vás kúpím všecky!´´ Kultovní Dědictví aneb Kurvahošigutntág před 30 lety dorazilo do českých kin a potkalo se s částečným nepochopením. Chválené režisérce Věře Chytilové byl v několika případech vyčítán pokles oproti její předchozí tvorbě, pokles na úroveň komedií Zdeňka Trošky. Jenže mnozí to prokoukli od počátku, ti druzí poté naopak časem. I proto v roce 2019 při výběru 10 nejlepších filmů porevoluční kinematografie mohlo Dědictví skončit na krásném bronzovém místě a zaostat pouze za Kouřem Tomáše Vorla a Koljou Jana Svěráka. Věra Chytilová totiž ve skutečnosti v roce 1992 nenatočila buranskou komedii, ale jednu z nejchytřejších a zároveň nejzábavnějších komedií české kinematografie. Film našlapaný ikonickými hláškami a gagy, přesně takovými, které se ani po několikanásobném zhlédnutí prostě neomrzí. V jádru přitom Dědictví zůstává satirou i výpovědí o počáteční porevoluční době. Bohušovi Stejskalovi se tehdy splnil sen mnohých, Věra Chytilová poté zachytila to, jak to vypadá, když někdo jako Bohuš přijde k penězům. A neopomněla přitom na své filmařské schopnosti.   První dáma české kinematografie ve svých filmech většinou pracovala s lidskými slabostmi, sázela přitom i na absurdní humory či výkony neherců. I těch je v Dědictví aneb Kurvahošigutntág dost (Anna Pantůčková jako Teta navždy bude patřit mezi ty nejlegendárnější), Dědictví ovšem stojí především na Bolku Polívkovi, který v Bohumilu Stejskalovi objevil životní roli a dokázal z buranského protagonisty udělat sympaťáka, který se pro spousty lidí stal prototypem průměrného moravského burana. Jenomže obvinit Dědictví aneb Kurvahošigutntág z propagace buranství by bylo stejně krátkozraké jako obvinit Klub rváčů z podpory terorismu.   Polívka táhne celý film nejen svým proslulým klaunstvím, ale i schopností prodat vážnější momenty, které z Bohuše dělají ještě o trochu více sympatického burana, kterého náhlý přístup k drahým restauracím, nevěstincům, pštrosům, Karlům Gottům a kolotočům dovede k tragikomickému setkání s realitou. Pravou povahou svých blízkých přátel a spoluobyvatel, že vše si dost možná přeci jen koupit nejde a všeho jednou může dojít k nějakému konci. Větší nadstavbu tomu všemu ovšem dodává i vyvrcholení filmu, které opět vybízí k zatemnění smyslů a cílevědomé snaze si opět koupit všechny a vše. Právě finále je díky tomu výtečnou třešničkou na dortu celého filmu.   Počátkem 90. let nadále probíhalo vyrovnávání se s pádem socialismu, někteří se přes něj přenést nedokázali, někteří nedokázali si naopak přivlastnit vymoženosti a přístupy západního, dosud zablokovaného světa. Dědictví to vše dokáže krásně prodat, klíčové je ovšem právě ono prozkoumávání toho, co chlápek s doposud holou prdelí dokáže nadělat s velkou hromadou peněz. Od počátku se dá čekat cirkus, který funguje nejen díky Polívkově komediálnímu nadání, ale právě i citu Chýlkové pro humor. Kdo v tom vidí jen buranství a pokles Chýlkové, ten si objektivně zaslouží jen výsměch.   Dědictví aneb Kurvahošigutntág ovšem především skutečně zůstane nadčasovým dílem, protože reflexe 90. let do velké míry pořád obstojí i jako reflexe současnosti. Uteklo sice 30 let, odkaz prvního Dědictví tak trochu nedůstojně vyloženě pomočilo pokračování s názvem Dědictví aneb Kurva se neříká, spousty těch satirických kopanců ovšem obstojí i po letech. Dědictví aneb Kurvahošigutntág ovšem především zůstává jedním z nejzábavnějších i nejzásadnějších filmových klenotů české kinematografie.....

Vybrat životní roli Josefa Abrháma by vlastně nebylo tak obtížné, většina by se snadno shodla na Daliborovi Vránovi. Nebo snad inženýru králíkovi? Nebo snad falešném vrchním? Jednoduše hlavní ve Vrchní, prchni!, jeden z komediálních vrcholů českého filmu i scenáristického tandemu Zdeněk Svěrák/Ladislav Smoljak. Právě v jeho režii vznikl lokální komediální klenot, jehož síla tkví v tom, že jednoduše neomrzí. Jeho síla přitom dodnes tkví především v zásobě ikonických hlášek, povedených hereckých výkonů i kreativních nápadů, kdy nejen toto skutečně pokládá stavidla pro jednu z nejlepších českých komedií všech dob. Šikovný scénář, který je bravurně vystavěn, jeho protagonista je v podstatě antihrdinou, který podvodné vydávání se za různé vrchní jen považuje za ideální cestu k vlastnímu přilepšení a lepší pocit ze svého donchuánství. I když tak Dalibor Vrána není kladným hrdinou, je velmi snadné mu fandit, především i díky napínavým scénám, kdy se kolem Dalibora Vrány utahuje smyčka. Scéna úprku před mnoha číšníky po kolonádě v Karlových Varech nevstoupila do historie českého filmu nadarmo, je to přesně jeden z těch momentů z Vrchní, prchni!, který lze bez studu zaškatulkovat jako komediální zlato. Těch momentů je ovšem v samotné Vrchní, prchni! i bez něj dost. Cimrmani se prostě nezapřou, i Vrchní, prchni! je procpán inteligentním humorem, stěžejní ovšem bylo i především obsazení právě Josefa Abrháma. Tomu role Dalibora Vrány jednoduše sedla a i díky ní se definitivně mohl stát ikonickou tváří českého filmu. Právě i díky svému charizmatu dokázal Abrhám Dalibora Vrány tak trochu polidštit, i díky němu lze Dalibora Vránu vnímat jako sympatického rebela, který se snaží si pouze v Československé socialistické republice tak trochu polepšit, přitom bojovat se svými mužskými půdy a nakonec se stát postrachem každého vrchního. Dalibor Vrána je tak trochu zmetek, je to ovšem sympatický zmetek. A i díky tomu mu ten konec s (tehdejší) Dádou Patrasovou přeje velmi snadno.  Všechno především stojí i na tom, že byl Smoljak šikovný (i když do velké míry nedoceněný) režisér, díky němu všechno na Vrchní, prchni! šlape skvěle. Vrchní, prchni! dokazuje, že není malých rolí, ale pouze malých herců a těch je v samotnému filmu po čertu málo. V tom filmu poté vše šlape jako po másle, ať do velké míry ruční kamera Ivana Šlapety, které dokáže v průběhu jen více realističnost, nějaký ten skrytý výsměch tehdejšímu systému a především skutečně chytré nápady, které jen více definují, co je na humoru Cimrmanů dodnes tak výtečné. Především na Josefa Abrháma se jen tak nezapomene.....

S adaptacemi Stephena Kinga je to jako na horské dráze. Některé stojí za to (Osvícení, Mrtvá zóna, Zelená míle, Nadaný žák, Doktor Spánek), některé zase tolik ne (Cell, Ve vysoké trávě). Jeho kniha Firestarter se poté dočkala adaptace již v roce 1984 (Ohnivé oči) v režii Marka L. Lestera, zahrála si v ní tehdy mladá Drew Barrymore. Po téměř 40 letech byl ovšem nejspíš po vzoru To či Řbitovu zvířátek čas na novou adaptaci, která skutečně vznikla v režii Keitha Thomase. Ten již nyní tvrdí, že se na nové adaptaci Žhářky plánuje potencionálně vystavět celá franšíza, přičemž je možné, že dojde na pokračování, prequel i televizní seriál. Vše by ovšem především potřebovalo solidní základ. A Žhářka silnou půdu kdovíjak nepřipravuje. Nejedná se jen o nejhorší adaptaci knih Stephena Kinga o delší dobu. Žhářka totiž dokáže obstát i jako obstojný příklad toho, co je s adaptováním Kingových knih většinou špatně. Stěžejní háček je i tentokrát v tom, že se hodinu a půl dlouhý film snaží adaptovat 426-stránkovou knihu, přičemž se na jednu stranu snaží spousty věcí vměstnat právě do hodiny a půl, především si poté nová adaptace Žhářky jde výrazně svou vlastní cestou. V tom by pochopitelně nebyl problém, existuje několik filmů, kteří dokážou obstát jako dobré filmy, ale i špatné adaptace. Háček ovšem spočívá v tom, že tento ústup stranou vlastně žádné ovoce nepřináší. A vedle studia Blumhouse Marvel Studios přestává působit jako fabrika. Jedním z aktuálně nejmocnějších mužů Hollywoodu je rozhodně Jason Blum. Hlava studia Blumhouse, které je schopné ročně dodat klidně 10 snímků. Některé přitom pochopitelně stojí za to (Whiplash, Uteč, BlackKkKlansman, Halloween z roku 2018, Neviditelný muž), Blumhouse jde ovšem především zaznamenat jako fabriku na levné a ve velké míře spotřební horory. I Žhářka vyšla pouze na 12 milionů dolarů, i tady se ovšem tedy sázelo na to, že diváci si zajdou do kina na nový horor, ten se díky nízkým nákladům dokáže snadno zaplatit. Žhářce tak v tomto případě podráží nohy jen simultánní premiéra na streamovací službě Peacock, která nejspíš plánům Keitha Thomase na širší filmovou franšízu zlomí vaz. A právě po samotné Žhářce to škoda vůbec není. Knihy Stephena Kinga si rozhodně nezaslouží takové zacházení, rozhodně nejsou materiálem pro nízkorozpočtovou podívanou. Snadno se dá namítat, že nejsou důležité peníze, vždyť schopný tvůrce dokáže i z drobných udělat velkou show (jako Sam Raimi u prvního Evil Dead). Jenže to se právě nedá říct o Keithu Thomasovi. Žhářka by do velké míry měla stavět na postavách, i kvůli krátké délce je ovšem prostor především pro dohánění děje kupředu, není čas na ničem moc stavět, především právě na rozvoji postav. Postavy? Ty tam vlastně jen jsou. Zac Efron dokáže, že i s plochým scénářem dokáže předvést slušný herecký výkon, zrovna na tento film je ovšem víceméně škoda. Mladá Ryan Kiera Armstrong je také v rámci zadání fajn. Následně je jen těžké v průběhu dále chápet motivace jednotlivých postav, především vyvrcholení vztahu dvou postav rázem přijde odnikud. A snadno přitom vyvstanou myšlenky na vaření z lejn. Díky rozpočtu jsou víceméně slabé i akční sekvence, při definitivním použití pyrokinetických schopností i zobrazení základny hlavních zlosynů se definitivně projeví produkční limity. Jen díky šikovnému kameramanovi Karim Hussainovi to sem tam má nějaký ten pěkný vizuální nápad, nejvíc poté vyniká především hudba, za kterou z 1/3 stojí legendární John Carpenter, z 1/3 jeho syn Cody Carpenter a z 1/3 Carpenterův kmotřenec Daniel A. Davies. Osvědčená trojice z posledních dvou Halloweenů i tentokrát stojí za povedeným hudebním soundtrackem, který dokáže připomenout právě ty nejlepší hudební motivy z posledních dvou Halloweenů. A skutečně platí za jedno z mála, co lze na nové Žhářce chválit. V součtu jde skutečně dost možná o jednu z nejhorších adaptací knih Stephena Kinga, která vždy vznikla. Žhářka možná dokáže obstát jako snaživé béčko, režie Keitha Thomase je ovšem v součtu nezajímavá a prokazuje, že tady ten cit k původní látce dvakrát není. Na závěr si nedokážu odpustit ještě jedno rýpnutí: Dá se přeci jen snadno uvěřit tomu, že v Marvel Studios by ze spin-offu Pyra z X-Menů vymlátili brutálně víc.....

Věře Chytilové se ne nadarmo říká první dáma české kinematografie, i ona ovšem musela někde začít. Jedním z jejich prvních filmů se stal i studentský dokumentární film s názvem Zelená ulice, který vznikl v roce 1959, v této době byla Věra Chytilová studentkou druhého ročníku katedry režie na FAMU. Tento krátkometrážní téměř 9-minutový dokumentární snímek poté pojednává o cestě těžkotonážního vlaku z Vršovic do Vyšehradu, i u poměrně jednoduchého příběhu zachycující pravidelný provoz na kolejích se ovšem dají zpozorovat zajímavé věci. Na celé Zelené ulici vynikají především obrazové kompozice kameramana Vladimíra Tůmy. Už na samotném počátku při příjezdu vlaku je kamera těsně vedle kolejí, příjezd vlaku díky tomu dokáže působit dojmem, že se vlak jakoby řítil přímo na diváka. Vlak opouštějící záběr za sebou ponechává páru, po jejímž zmizení se vstříc kameře míří strojvedoucí, kamera ho poté zachycuje téměř do momentu, který opět vyvolává pocit, že strojvedoucí míří napřímo k divákovi. Dost možná tak lze na samotném počátku zpozorovat rovnou dvě snahy o optické klamy – vlak a průvodčí. Následně lze zpozorovat celkový prostor vlakového nádraží, který vyvolává pocit nearanžovanosti/autenticity. Setkání dvou strojvůdců poté vyvolává pocit, že jde o sehrané kolegy, následně ostatně dojde k pozdravu dalších dvou kolegů, kteří se oslovují křestními jmény. Dochází k dalšímu zajímavému nápadu z oblasti kamerové stránky filmu, tentokrát se kamera nachází na samotných kolejích a sleduje jeden z odjíždějících vozů. V tento moment definitivně začíná vynikat rychlý střih, kdy se odjezdy vozů zachycují z různých úhlů, i tentokrát dochází k optickému klamu, kdy vagon míří přímo vstříc kameře, tentokrát až tolik, že se kamera zatmí. Střih následně chytře přestřihne na muže, který zapaluje oheň. Výraznější se rázem při snaze o zachycení práce stává ruční kamera. Ta se snaží o pochod s jedním z pracovníků železnice. Následně ve filmu dochází k další kreativní kompozici, která se tentokrát prostorově ohýbá. Při kontrole kol vagónu se poté kamera nachází na zhruba stejném místě jako vrchol kol z vagónu. V momentě, kdy má pomalu dojít k odjezdu vlaku, kamera zblízka zaznamenává obličej strojvedoucího. Dochází ke střihu, zatáhnutí páky a pak opět rychlému střihu, který pomalu ukazuje, jak se pomalu vlak vydává na cestu. Kola se rozjíždějí, vagóny se roztahují, strojvedoucí kontroluje a vlak se definitivně vydává z Vršovic na cestu do Vyšehradu. Kamera v tento moment zabírá nejdříve koleje, následně odjíždějící vozy a nápravy. Následně kamera využívá uhel pohledu, konkrétně uhel pohledu z řídící kabiny vlaku a sleduje tak jízdu vlaku po kolejích, v závěru v tomto záběru dochází i k mírnému naklonění. Rychlý střih poté sází na ukázku toho, co se nachází v okolí kolejí, jak vše probíhá v hlavní kabině, samotné koleje i přitápění uhlí do kamen. Kamera poté používá i pohled z druhého konce vlaku, ústřední snahou přitom nejspíš zůstává ukázání toho, jak kolosální to vlak se vydal na cestu. Kamera poté zabírá i průběžnou změnu okolí, zvolená hudba Arthura Honeggera přitom dokáže vyvolat pocit, že film jakoby sledoval velkolepou zápletku. V hlavní kabině dochází k záběru, který pracuje se stínem, následně, krom zaměření se na členy posádky, dochází i k pohledu na kolonu vlaku z přední strany vlaku. Montáž poté ukazuje, jak posádka postupně dál koná svou práci, lokality se přitom mění. Výrazně upoutá záběr na „vlakový samafor“, v jehož kruhovém středu právě míří vlak kupředu. Při další střihové montáži, kdy se snaží vlak po krátké pauze opět vyjet jsou primem opět především obličejové emoce strojvedoucího, především ovšem jednotlivé části vlaku při snaze o jeho opětovné rozjetí. Při vynuceném zastavení vlaku a především při přetrhnutí spojnice mezi dvěma vozy je následně využito mluvené slovo, snadno rozpoznatelný Miloš Kopecký tak sice není na natáčení přítomen, jeho hlas je ovšem dodatečně přidán. Nakonec dochází k spravení nápravy, další střihové montáži a nakonec i na záběr z vrchu, který zaměřuje vlak řítící se vpřed skrze krajinu. Právě tímto záběrem končí snímek Zelená ulice. Jaké úmysly vlastně stali za vznikem Zelené ulice? Velmi snadné je označit Zelenou ulici za dokument, který se snaží o zachycení práce/činnosti. Očividně se snaží uvést diváka do každodenního života strojvedoucího a jeho kolegů, stejně tak se víceméně „banální příběh“ snaží tvůrci převést do snahy o dobrodružnou podívanou, což se i díky samotnému hudebnímu doprovodu daří. Lze přitom Zelenou ulici vnímat jako propagandistický dokument? Do jisté míry by tak Zelenou ulici šlo rozhodně brát, stěžejní je ovšem fakt, že tehdejšímu Československu by Zelená ulice dvakrát nejlepší reklamu neudělala. I především díky tomu, že film jasně zobrazuje selhání, kdy se vlak, který nemá být zastaven, zastaví. K propagandistickému filmu, který by se vše snažil předvést v tom nejlepším světle, Zelené ulici v tomto ohledu přeci jen něco chybí. Přeci jen se dá ovšem tak nějak odhadnout, že ústředním motivem k vytvoření Zelené ulice byla právě snaha o to přiblížit život průměrných železničářů širšímu publiku. Z dnešního pohledu možná přeci jen tak trochu úsměvná podívaná, z formálního hlediska je ovšem velmi povedená, především díky kreativním kamerovým kompozicím a úhlům i montážnímu střihu. Z hlediska snahy o dokumentární film, který zachycuje denní činnost, Zelená ulice svůj účel splňuje dostatečně......

Snímek Zázrak je již třetím celovečerním snímkem rumunského režiséra a scenáristy Bogdana George Apetriho. Dočkal se mimo jiné nominace  v kategorii pro nejlepší film na Filmovém festivalu v Benátkách. Není poté vůbec problém označit Zázrak za kriminálku, těžko by se ovšem dal samotný film označit za detektivku. Především proto, že i když se film neobejde bez pátrání, divák se prakticky stává svědkem ústředního zločinu a jen sleduje vliv onoho zločinu na navazující dění. To ovšem Zázrak neokrádá o jeho působivost. Od počátku Zázrak působí jako taková výpověď o sociální situaci v Rumunsku, výpověď se mimo jiné skládá z projevů odlišných postav. Jde o drama, které pevně stojí na dlouhých a vtahujících dialogových konfrontacích. Následně sice platí, že je ústřední zločin divákem spatřen jakoby z první ruky, vývoj události přesto zůstává napínavý a v jistých ohledech až pocitově nepříjemně šokující.   Nutno dodat, že je Zázrak druhým dílem trilogie, předchůdcem je druhý Apetriho film Neznámý, ještě tento rok by měla trilogie vrcholit snímkem Dlouhý spánek. Objeví se tak některé postavy z prvního filmu trilogie, k vyloženému pochopení ovšem není nutné první film vidět. Zajímavější je ovšem sledovat samotný Zázrak, odhadovat, co za zázrak titul filmu znamená a v průběhu samotný film mění pravidla hry a dokáže diváka schopně mást. A následně dojde k nepříjemně autentické scéně znásilnění,  která definitivně film přesune do druhé poloviny. K ústředním postavám se přitom nikdy nedá vytvořit vyloženě pevný vztah, naopak je spíše velmi snadné většinu postav snadno nenávidět. A to i ochránce zákona, kdy i tato linka se vydává tak trochu nečekaným směrem a na charaktery se i díky tomu hledí o poznání komplikovaněji. Dochází k očividnému boji s morálními hodnotami a vnitřními démony, Apetri přitom zvládá budovat atmosféru a napjatě v divácích vyvolat zájem o to, kam přesně se vyprávění ještě posune. Samotné vyvrcholení příběhu poté v divákovi může vyvolat jistou formu pochybností, tím se ovšem samotný Zázrak stává ještě zajímavější. A i díky solidnímu vizuálu kameramana Olega Mutu jde o povedený filmový zážitek.  Zázrak je přesně ten typ filmu, který není pro slabší povahy, dodává ovšem zajímavý vhled na rumunskou společnost a servíruje solidně vybudovanou rumunskou kriminálku, která diváka víceméně celou svou délku dokáže zanechat na pochybách a úvahách. Právě uvažování nad myšlenkovými pochody postav a postupem vyprávění ovšem ze Zázraku dělá zajímavou podívanou....

Marvel Cinematic Universe se čím dál tím více rozšiřuje a s tím i diverzita jeho hrdinů. A to poté nejen etnicky. Koncept seriálu Moon Knight byl od počátku zajímavý, protože pracoval s konceptem hrdiny, který trpí disociativní poruchou a má tudíž v sobě více osobností. O to větší zvědavost panovala po obsazení Oscara Isaaca do hlavní role a Ethana Hawkea do role hlavního záporáka Arthura Harrowa, sliby o tom, že nás čeká poněkud drsnější záležitost a především dost možná něco, co se od zbytku MCU bude velmi razantně lišit. Což se do jisté míry i potvrdilo a na Moon Knighta se bude rozhodně vzpomínat minimálně jako na poměrně výraznou záležitost, která i díky sázce na egyptskou mytologii ještě o poznání více rozšiřuje dosud známý MCU. Vyrovná se ovšem samotná zajímavost projektu výslednému seriálu?   Již dříve bylo slibováno, že Moon Knight připomene Indiana Jonese kříženého s Klubem rváčů a to se dá do jisté míry potvrdit. Zajímavě se pracuje s tím, že stejně jako divák ústřední hrdina Steven Grant vlastně nic neví a objeví se v průběhu událostí, do kterých je i díky svému tělu chtě nechtě vtažen. V Moon Knightovi tak funguje mysteriózní atmosféra a pátrání po pravdě. V jistých momentech skutečně funguje nepříjemnost a depresivní nálada, která z toho velmi pravděpodobně má úmyslně pramenit, trošku to jen nabourává snaha o humor a především fakt, že k temnému pojetí pořád patří digitální akce spojená s digitálními egyptskými bohy a jejich mocí. Minimálně vývoj hlavního hrdiny (nebo spíše hlavních hrdinů?) ovšem funguje solidně.   Oscar Isaac se v ,, dvojroli ´´ dokázal vyřádit. Různé přízvuky, různé pojetí postav a především uvěřitelné budování vztahu k sobě samotnému. Nejvíce fascinující zlom nastává přeci jen v polovině čtvrté epizody, kdy se celé vyprávění stočí tak trochu jiným směrem a i když má pátá epizoda následně za následek fakt, že vše musí vyvrcholit ve finální šesté epizodě (a šestá epizoda tím samotná velmi strádá), právě rozlousknutí toho, jak vlastně Marc Sceptor/Steven Grant navzájem fungují a co stojí za jejich sdílením těla dává celému seriálu o poznání větší sílu. A přeci jen se tak ukáže, že Marvel tentokrát k celému seriálu přistoupil tak trochu jinak.   Záporák Ethana Hawkea se zpočátku jeví jako jeden z nejzajímavějších záporáků, které MCU představilo, je tak škoda, že ve finále nedokáže úplně dostat očekávání, je to právě ovšem Hawkeův výkon, který postavě Arthura Harrowa též dodává něco jako duši, minimálně jeho pohled na svět a obhajování vlastních činů jsou rozhodně zajímavé. Velmi solidní je nakonec May Calamawy jako láska ústředního hrdiny/hrdinů Layla El-Faouly, v menší roli Antona Mogartadokáže zaujmout i zesnulý Gaspard Ulliel. Castingovou trefou do černého je poté rozhodně i F. Murray Abaham jako bůh boha Khonshua, stěžejní je poté ovšem právě i solidní vyobrazení egyptské mytologie.   Za seriálem stojí celkem 3 režiséři: Mohamed Diab, Justin Benson a Aaron Moorhead. Všichni tři v rámci řemesla odvedli solidní práci, akce (především ta fyzická) je ve finále solidní, dojem z ní jen občas kazí střih. Moon Knight ovšem spíše než jako akční podívaná skutečně obstojí jako netradiční komiksovka, která má cosi jako náznak psychologického dramatu a v jistých momentech vlastně působí dojmem, že by do světa MCU nemusela zapadat vůbec (i když zapadá a Moon Knight v budoucnosti ještě určitě nějakou tu úlohu sehraje). I proto musí dojit na povinnou akci, odlehčování skrze humor a nepatrné odkazy na širší dění, při sledování poté snadno vyvstane pocit, že by to vlastně celé šlo buďto razantně zkrátit (a přestříhat do kratšího celovečerního filmu), nebo v jistých momentech ubrat na tempu a naopak seriálu přidat několik epizod navíc (třeba devět epizod jako v případě WandaVision).   Nejzajímavější tak na Moon Knightovi zůstává pořád to, jak se vymyká průměrné tvorbě MCU a to i přesto, že zdrojový kód nadále zůstává zachován. Přesto je tam vidět pokus jít na to tak trochu jinak a s tímhle specifickým hrdinou by se v budoucnosti MCU rozhodně ještě dalo pracovat zajímavým způsobem. Krom představení prvního duševně nemocného superhrdiny MCU a v závěru i první egyptské superhrdinky MCU jsou především z Moon Knighta pořád cítít alespoň nějaké ty ambice. Pakistánská Ms. Marvel se sice bude moc v červnu pochlubit též speciálním prvenstvím, od prvního traileru je ovšem jasné, že se pojede na jistotu. I proto se minimálně ambice Moon Knighta musí ocenit o poznání více. A nyní jen stačí doufat, že se o dalších (zajímavě naznačených) krocích ústředního hrdiny dozvíme již brzy.....

Dvě poslední epizody Moon Knighta tak radikálně změnili pravidla hry, že se vlastně těžko odhadovalo, jak se vše dosud načaté stihne završit ve finální šesté epizodě. Bylo přitom jasné, že je nevyhnutelné nějaké epické vyvrcholení, kde se bude definitivně bojovat o záchranu světa a od poslední epizody dojde k razantnímu odklonu. Přitom pochopitelně platí, že finální digiakce je pořád zručná a Marvel ani tentokrát nezklamal v rámci digitálních atrakcí. Přeci jen ovšem právě po posledních dvou epizodách může finále Moon Knighta vyznít jako lehké zklamání. Šesté epizodě se nedá upřít mnoho zajímavých překvapení, které do jednoho mile překvapí a jsou jednoduše fajn. Jen je háček, že se vše musí rychle vyvrcholit a díky pouhému počtu šesti epizod na to tak úplně nebyl čas. Konec seriálu přitom ponechává otevřená zajímavá vrátka pro Moon Knightův návrat a naznačí, že má budoucnost tohle hrdiny pořád obrovitý potenciál.  Uchopení Mohameda Diaba bylo i pro tentokrát velmi slušné, se vztahem mezi Marcem a Stevenem se nadále pracuje velmi pěkně, především i nadále skvělému výkonu Oscara Isaaca. Ani Ethan Hawke opět nezklame, stejně tak May Calamawy jako Layla je nadále velmi fajn. Především jedná konfrontace dvou postav je po vizuální stránce neskutečně zajímavá, stejně tak se v samotné po-titulkové scéně ukazuje, že se seriálový Moon Knight skutečně dotkl jen špičky ledovce toho, jak se dá s tímto specifickým hrdinou dále pracovat. A i proto musí přežít naděje, že je budoucnost tohoto hrdiny nadále pestrá. Šestá epizoda je po předchozích dvou epizodách sice lehkým vystřízlivěním, první Moon Knightovu pouť ovšem zakončuje solidně. 2. série má rozhodně potenciál, zajímavější ovšem časem definitivně bude vidět interakci Moon Knighta s ostatními superhrdiny.....

Jméno Sam Raimi bude mít většina filmových fanoušků nejspíš spojeno s trilogií Spider-Man s Tobey Maguierem v hlavní roli, důležité je ovšem neopomenout jeho hororové kořeny, které jsou ostatně spojené s prakticky celou jeho kariérou. Právě i trilogie Spider-Man či Mocný vládce Oz si ponechali hororové prvky, přesně ty, které jsou s Raimim spojené již od jeho celovečerního debutu s názvem Evil Dead, následně i pokračováními s názvy Evil Dead 2 a Armáda temnot. Spider-Man 4 v Raimiho režii následně nikdy nevznikl, přesto se po letech Sam Raimi vrací ke komiksovému žánru. Konkrétně se chopil režie druhého Doctora Strange, který se dle slibovaného titulu vydal do mnohovesmíru šílenství. Dle dřívějších slibů měl být poté Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství první ryzí horor od Marvel Studios, Sam Raimi tak zněl jako čím dál tím větší volba. Pověst poté Marvel Studios předchází v tom ohledu, že u nich vize tvůrců nemá moc prostoru, ostatně i proto se mnohovesmíru šílenství údajně nechopil režisér prvního Doctora Strange Scott Derrickson. Přesto při sledování druhého Doctora Strange nejednou vyvstane pocit, že Raimi nalezl ten správný kompropis. A výprava Doctora Strange v mnohovesmíru šílenství díky tomu patří mezi nejvíce autorské snímky od Marvel Studios.   Velice brutální nevýhodou a bodnutím do hrudi můžou být přehnaná očekávání fanoušků. I díky seriálům Loki a Co kdyby...? i nedávnému Spider-Manovi: Bez domova, ale především nekonečné várce drbů o tom, kdo všechno se v mnohovesmíru šílenství objeví (od Daredevila v podání Bena Afflecka po Ghost Ridera v podání Nicolase Cage). Důležité je ovšem zmínit, že mnohovesmír šílenství by měl pouze naznačit potenciál toho, co se dá od Marvel Cinematic Universe v nejblizších letech čekat. Sám ředitel Marvel Studios Kevin Feige ostatně prohlásil, že po dobu následujících 10 let krom starých známých i nových postav bude hrát prim právě mnohovesmír. Výprava Doctora Strange v mnohovesmíru šílenství ovšem právě v tomto případě splňuje naprosto ideální tutoriál, který se jen dotkne špičky ledovce možností. I ona špička ledovce ovšem působí skvěle a to předevíšm právě díky uchopení Sama Raimiho.   Sam Rami opravdu natočil regulérní horor. Pochopitelně horor, který se pořád nemůže vyloženě utrhnout ze řetězu a plnit kvóty pro PG-13 film, přesto je obdivuhodné, jak moc v rámci možností dokáže být Doctor Strange v mnohovesmíru šílenství goreový, atmosféricky nepříjemný a plný lekaček, který by divák pod 12 let nemusel nutně v sále přežít se suchými kalhoty. Stěžejní je tu ovšem právě i řemeslné uchopení Sama Raimiho. Několik velmi kreativních POV, kamerových přeletů, humor na hraně grotesek, sem tam i divoký střih a působivé prolínání scén. Stěžejní je ovšem fakt, že je od počátku poznat ruka toho šikovného Sama Raimiho, který v roce 2002 prvním Spider-Manem definitivně nakopl popularitu komiksových filmových adaptací a jeho návrat ke komiksovým kořenům prostě od počátku působí vizuálně parádně. A snadným vyvoláním pocitu, že takhle nějak by Raimi nejspíš uchopil i případného Spider-Mana 4.   Velmi snadno se dalo obávat, že i když má film v titulu postavu Doctora Strange, samotný Doctor Strange bude ve filmu hrát druhé až třetí housle. Jenomže to tak není. Především se ovšem skvěle pracuje s paralelou postav Strange a Wandy Maximoff. Za ústřední motiv druhého Doctora Strange jde ostatně vnímat jako boj s vnitřním zlem, které má nejspíš každý člověk v sobě. Bojují s tím Strange i Wanda Maximoff, v průběhu se navíc ukáže, že cena za záchranu světa (tentokrát tedy spíše rovnou několika světů) přinese jistou oběť, která by mohla sehrát stěžejní úlohu v nadcházejících projektech ze světa Marvel Cinematic Universe.   Právě charakterní linka Doctora Strange je od počátku působivá. Sám Strange se pochopitelně musí vyrovnat s tím, že 5 let chyběl na Zemi, vyrovnat se s událostmi Avengers: Infinity War a Avengers: Endgame, definitivně si uvědomit, že nejspíš ztratil někoho, koho miloval a přitom se nadále snažit fungovat jako jeden z nejmocnějších ochránců planety Země. Benedict Cumberbatch je již dávno herecká jistota, kterému role tohoto pořád tak trochu arogantního čaroděje sedí, nmnohovesmír šílenství ho ovšem minimálně ve třech ohledech dokáže ještě tak trochu více polidštit. A ukázat, že stejně jako Iron Man svého času má Strange pod tou arogantní vrstvou srdce.   Stejně tak je ovšem stěžejní příběh Wandy Maximoff. Už konec seriálu WandaVision naznačil směr, kterým se její příběh vydá a tato postava se nadále posouvá mezi nejen nejmocnější, nejzajímavější, ale i nejtragičtější postavy celého Marvel Cinematic Universe. Elizabeth Olsen je v této roli naprosto famózní, po nedávné nominaci na cenu Emmy právě za výkon ve WandaVision v této samé roli podává další fenomenální výkon, tentokrát ovšem v tak trochu jiné poloze. Skutečně platí, že v konstrastu s Doctorem Strangem tyto postavy skvěle fungují. Díky různým spojitostem, zároveň i odlišným pohledům na věc. Wanda Maximoff poté potvrzuje, že se stává jednou z postav, které má za dosavadní tvorbu Marvel Studios jednu z nejzajímavějších příběhových linek a mnohovesmír šílenství to jen potvrzuje.   Pochválit se rozhodně musí i Xochitl Gomez jako nová hrdinka America Chavez. Gomez je ve své roli velmi fajn, i mezi její postavou a postavou Strange vzniká poměrně zajímavý vztah, právě i ten dokáže Strange jako postavu ještě více polidštit. Ani tentokrát nezklame Benedict Wong jako Wong, Chiwetel Ejiofor se jako Mordo po prvním Doctoru Strangeovi představuje v tak trochu jiném světle, stejně tak i Rachel McAdams v roli Christine Palmer. Raimi i po letech dokáže herce ve svých filmech vézt skvěle.   Stěžejní je ovšem fakt, že jako u většiny filmů Sama Raimiho i tentokrát hudbu složil Danny Elfman. A ani ten nezklame. Jeho soundtrack se skvěle poslouchá, dokáže též připomenout nejsilnější hudební motivy z původní trilogie Spider-Man a i v jednom souboji a Elfman i do samotné hudby dokáže zasadit pár odkazů. Na hudbě ostatně staví i jeden velmi kreativní souboj, i bez ní je ovšem ve filmu těch kreativních sekvencí a nápadů skutečně mnoho. A přesto snadno vyvstane pocit, že je potenciál mnohovesmíru jen na samotném počátku, skutečně ovšem platí, že i tenhle náznak působí skvěle.   Nejen, že jde o jeden z nejvíce autorských MCU projektů, ale platí, že je i jeden z řemeslně nejkreativnějších. Dobrodružství Doctora Strange v mnohovesmíru šílenství je v mnoha ohledech parádní dobrodružství, které pochopitelně sází především na velkolepé atrakce, jde v něm ovšem skutečně najít i něco víc. Autorský přístup Sama Raimiho to poté celé posouvá ještě o stupeň výš. Skutečně platí, že eskapády s mnohovesmírem v Marvel Cinematic Universe teprve začínají, definitivní zapálení ohně ovšem slibuje velké věci. Především ovšem platí, že je Sam Raimi bůh! Viděno v kině: 2x

Rok 2000 byl zásadní nejen kvůli faktu, že započalo nové milénium. Ještě před premiérou Spider-Mana Sama Raimiho totiž spíše tu pravou komiksovou horečku započali již v roce 2000 právě původní X-Meni v režii Bryana Singera. A to i přes to, že měli daleko k typickým komiksovým filmům současné doby. Od režiséra Obvyklých podezřelých a Nadaného žáka se ostatně nedalo čekat, že by natočil film pouze o souboji dobráků proti zloduchům. Přesto zůstávají původní X-Meni i po více než dvou dekádách v srdcích fanoušků a pro jakékoliv možné nástupce dokázali v roce 2000 nastavit laťku velmi vysoko.   V roce 2000 vznikl velmi uvědomělý sci-fi film, který skutečně nesázel jen na boj proti zla. Xenofobie vůči mutantům, snaha i o záchranu těch, kteří mutanty nenávidí a především ústřední záporák, jehož motivace jsou do jisté míry pochopitelné. Už úvodní mrazivou scénou v koncentračním táboře se Singer dokázal dostat postavám pod kůži. Singer ostatně sám konfrontace mezi Profesorem X a Magnetem přirovnal k Martinu Lutheru Kingovi a Malcolmovi X. Oba bojovníci za práva afroameričanů, kteří ovšem používali radikálně odlišné prostředky. Už to naznačovalo, že jsou první X-Meni ambiciózní podívanou, která sice pořád musí plnit podmínky blockbusteru, přesto ovšem pořád tak trochu jinak.   Velkolepostí jsou první X-Meni snadno překonatelní, z rozumných důvodů se ostatně Singer a spol. tehdy vykašlali na komiksové kostýmy X-Menů. Fanoušci tak možná budou nadále brečet, že nikdy Hugha Jackmana neuvidí v ikonickém Wolverinově žlutém kostýmu, nutno ovšem dodat, že sázka na klasické černé kombinézy byla v tomto případě spíše k prospěchu věci. Úsměvné kostýmy by k Singerově pojetí látky totiž prakticky nepasovali, dost možná by navíc mohli výsledný dojem z téhle zásadní komiksové adaptace obměnit. Stěžejní ovšem bylo, že je Singer schopný muž na svém místě.   Ve velkém počtu postav tak dokázal Singer prakticky každé postavě dodat chvíli slávy, skvěle pracovat s příběhy stěžejních charakterů (Wolverine, Rogue, Profesor X, Magneto) a především dokázal z herců samotných vytěžit maximum. Hugh Jackman, Patrick Stewart i Ian McKellen jsou ostatně dodnes bráni jako ikoničtí představitelé, po kterých to bude mít jakákoliv náhrada těžká. Jackman jakoby se pro roli Wolverina narodil, už tehdy herečtí veteráni Stewart i McKellen poté dokázali prodat komplikovaný vztah Charlese Xaviera a Erica Lehnsherra. Především i onu nečernobílost pohledu, kdy by se dalo v jisté formě říct, že oba králové na šachovém poli by vlastně do jisté míry chtěli to samé. Jen jeden mnohem radikálnějším a nebezpečnějším způsobem.   I díky délce 104 minut jsou první X-Meni tempově velmi zběsilí, přesto se vše stěžejní za tak krátkou dobu zvládne odvyprávět. Nejde přitom o to, že by konfrontace na nádraží či na Soše svobody nebyli super, zajímavější je ovšem v průběhu u prvních X-Menů především řešení toho, jaké to vlastně je žít s mutantím genem a především právě to, jak není automaticky povinné dívat se na Magnetovo Bratrstvo mutantů jako černobíle zlé figury. V roce 2000 tak rozhodně nevznikla bezduchá komiksová adaptace, Singer se naopak po svých předchozích projektech projevil jako ta nejlepší možná volba. V rukách Roberta Rodrigueze či Paula W. S. Andersona by rozhodně vznikli zcela odlišné filmy, především ovšem nejspíš o poznání méně intelektuální filmy. Vizuálně možná první X-Meni vyloženě nedokázali vyrazit dech, soudtrack Michaela Kamena byl přesto solidní a vizuální efekty především na tehdejší poměry byli solidní. A především nedokázali po více než 20 letech brutálně zestárnout.   Šlo ovšem především o start série, která se do roku 2019 (rok, kdy studio Fox koupilo studio Disney a X-Meni se tak mohli vrátit domů k Marvel Studios) dočkala celkem 12 navázání a i díky tomu za sebou filmová série X-Men zanechala nesmazatelnou stopu, která bude v jistých formách žít i nadále. Už v roce 2000 bylo zadělané na velké věci. A v roce 2003 se X-Men 2 dokázal Singer překonat už úvodní scénou s Nightcrawlerem v Bílém domě. Ale to je povídání zase na někdy jindy.....

Čtvrtá epizoda Moon Knighta představila dějový kotrmelec, který naznačoval, že se další epizoda vydá velmi zajímavým směrem. Těžko se ovšem dalo odhalit, co přesně diváka v samotném semifinále čeká. A skutečně se ukazuje, že i v rámci samotného Marvel Cinematic Universe je Moon Knight něco unikátního. Pátá epizoda v režii Mohameda Diaba především pokládá odpovědi. Celé to ovšem stojí především na silném výkonu Oscara Isaaca, i díky němu stěžejní momenty (především ten na konci epizody) tolik fungují. Celá skládačka otázek se v rámci páté epizody začíná dávat dohromady a především došlo na vtahující vizuální zpracování egyptského posmrtného světa. Vizuální zpracování očividně velmi těžilo z egyptské stylizace a představuje se v rámci Marvel Cinematic Universe dosud neviděného.  Především na dva stěžejní hrdiny se v rámci páté epizody redefinuje celý pohled. O poznání tragičtěji z toho rázem vychází Marc Sceptor, na prakticky stejně úrovni ovšem též Steven Grant. Minulost rozmačkaná na kousíčky se ve finále vyjeví velmi tragicky a staví na jednom paradoxu. Ať už si budoucnost pro Moon Knighta chystá cokoliv, s tímto komplikovaným hrdinou to rozhodně bude ještě komplikovanější. Pátá epizoda Moon Knighta především naprosto těží z poteniálu toho, že má hlavní hrdina disociativní poruchu. Ta má dle očekávání prvopočátek v tragédii, kterou si ústřední hrdina opět musí projit a je z toho cítit přesně ta závažnost a nepříjemnost. Marvel očividně zkusil opravdu něco jiného, tentokrát pátá epizoda prakticky nesází na žádnou akci a přesto je neskutečně kulervoucí. Především i díky tomu, jak komplikovaný příběh dokáží tvůrci skvěle zpracovat.  Velké lákadlo na finále, které nejspíš bude skrývat velké překvapení a počáteční příběh Moon Knighta uzavře. Pátá epizoda nastavila laťku hodně vysoko, snad se finále podaří tvůrcům ukočírovat......