Exkvizitor

Netradiční Allen. Tentokrát hlavně oddechový a parodující nejrůznější muzikály. V rámci 90. let se však jedná (měřeno mírou ve scénáři obsažených sarkasmů) spíše o průměrné Mistrovo dílo.

Je to nápaditě provedené ve všech smyslech tohoto slovního spojení, nicméně jsem se v příběhu v druhé polovině nějak ztratil. Mimochodem (ne že by to bylo důležité), taky mi často unikal smysl citátů, které se objevily několikrát během filmu a nemohl jsem si u nich nevzpomenout na prastaré japonské přísloví - slovní hříčku, která by se dala do češtiny přeložit asi jako: "Kolik třešní, tolik višní." :o) Vize budoucnosti ze spisovatelova pera (tedy spisovatele - hlavní postavy filmu) jsou poněkud srandovní, ale zbytek filmu, který je o vztazích mužů a žen (což je téma proklatě nadčasové a univerzální), byl proveden úžasně.

Láska! Zrada! Pomsta! Tisíc slonů! - Ano, je zde vše co byste od novodobé kung-fu pohádky čekali, navíc ve stejně nádherném provedení jako předchozí Hrdina, tj. hlavně spousta hrátek s barvami (za obvzlášť nápaditou považuji třeba v zeleném odstínu provedenou bitvu v bambusovém lese). Povrchní (protože jako vata mezi souboji fungující) příběh je opět prolezlý superhrdinnými dvoj až trojitými agenty, takže není nouze o dějové zvraty, které působí jako celkem příjemná zpestření. Abych to shrnul: pokud nečekáte hlubokou sociální sondu do žitova středověké Číny a jste příznivci filmů typu Hrdina, myslím, že budete více než spokojeni.

Čekal jsem podle referencí cynický film - ale takhle cynický tedy ne. Sam Spade v žádném případě není romantický hrdina s tvrdou slupkou jak Phil Marlowe - Sam Spade je pěkný hajzl, kterého zajímá profit. A v tomto smyslu jde opravdu o milník v kinematografii - jen považte, antihrdina hlavní postavou v roce 1941 - a to samozřejmě ještě pomíjím dvě předchozí méně známé adaptace románu Maltézský sokol! Za Pokladem na Sierra Madre asi druhá nejméně kladná role Humpreyho Bogarta. Teď už je mi mnohem jasnější proč byl Bogie vzorem Michela Poiccarda (hraného Belmondem) ve filmu U konce s dechem. Ať žijí antihrdinové!

Ano, gagy s potřásáním pravicí, japonskými divadelními maskami, sklerózou všech protagonistů i šílenou kramářskou písní o trhání mlíčí zabírají. Ale přece jen se tam najde dost hluchých míst (aspoň v porovnání s předchozími hrami). Pro mě tedy jasné čtyři hvězdičky.

Za vůbec nejlepší český fiktivní dokument považuji Dudkův snímek Byla jednou jedna budoucnost (který ze záhadných důvodů nemůžu najít v databázi ČSFD), poté následuje v mém žebříčku Zelenkův Rok ďábla, a hned za ním Ropáci. Ropáci jsou hravým a vtipným počinem, nicméně by se zde ještě pár věcí dalo dopilovat. Ale postava dědy Nedbala, připomínající Formanovy první neherecké filmy, je úžasná! A ještě by mě zajímalo, jestli teď v roce 2005 už je trasa Louny-Slaný pro ropáky průjezdná - obávám se však, že naše necitlivá ekologická politika posledních let těmto stvořením čím dál více komplikuje život. Až nám emigrují do USA, tak se nedivme!

Velmi podařený dokumentární počin, který odhaluje řadu souvislostí mezi životem a tvorbou Zdeňka Svěráka. Jistě, je to hodně nostalgické, jenže taková jsou aspoň v určitých momentech všechna Tatínkova, i Synova díla - a nemůžu si pomoct, mě se to líbí. Pokud v příštím životě nebudu už konečně kosmonautem, chci být Zdeňkem Svěrákem.

Američané mají zvláštní schopnost dělat příšerné remaky, a to zejména francouzských filmů - zřejmě usoudili, že válku s Francií je možno vést mnoha způsoby. Ale tenhle je snad příliš zákeřný i na můj vkus. Zato předělat japonské filmy se jim překvapivě občas povede. Ale geniální americká předělávka japonského filmu je jen jedna - Sedm statečných. Takhle má totiž remake vypadat: nekopírovat původní film, ale vzít jenom námět a pohrát si s ním, přidat nové nápady a rozvinout původní myšlenku. A že Sedm samurajů myšlenku má, o tom není pochyb - v Sedmi statečných vyzní pak vzhledem k žánru stejně kacířsky: "My jsme nevyhráli, vyhráli vesničané. My vždycky jenom prohráváme," říkají Yul Brynner i Takeshi Shimura na konci obou filmů, a já pokaždé jen stěží zadržuji slzy - ač se k tomu nerad přiznávám. Můžeme o tom diskutovat, ba to i popírat, ale to je asi tak vše co se s tím dá dělat: Sedm statečných je bezpochyby jeden z nejlepších westernů všech dob.

Orson Welles byl vždycky pionýrem. Nikoliv v tom smyslu, že by snad nosil červený šátek okolo krku. Jeho pionýrství spočívalo v hledání dosud neprozkoumaných, a často i naprosto neznámých cest. Proslavil se už svou malou revolucí v rádiu, v oné dnes již notoricky známé adaptaci Válek světů svého skoro-jmenovce - a to mu bylo dvaadvacet. V šestadvaceti další malá revoluce, tentokrát ve filmu - Občan Kane. Známe mnoho případů, kdy nadaný tvůrce už nikdy nepřekoná svou prvotinu - to se však tohoto renesančního muže netýkalo: co jiného by pak byly filmy jako Cizinec, Proces nebo zrovna Dotek zla? Tento snímek, nesoucí se v duchu jazzu a nové vlny, nemůže nechat nikoho na pochybách, že Welles s každým dalším počinem zrál jako víno - jak režisérsky, tak herecky. Má zde sice o několik brad více než jsme zvyklí z jeho starších počinů, to mu však naprosto nebrání podat brilantní výkon v kreaci na téma "odepsaný policejní důstojník". Za zmínku stojí též Charlton "Ben-Hur" Heston (ten padouch z Bowling for Columbine), který takřka vůbec nepřehrává, jak je jeho dobrým zvykem. Kamera je úžasná. Co více dodat. Koukněte se na to!

Byly doby různé a byly doby hrůzné - pravil Jan Werich. Je jisté, že dvacet roků samoty na nejmenované moravské vesnici, které sledujeme v tomto snímku, patří do kategorie dob hrůzných. Přesto film Všichni dobří rodáci nebyl zdaleka tak kritický jak by být mohl (neříkám, že zrovna musel) - také jistě vzhledem k době, ve které byl natočen. Stejně však zmizel v temných zákoutích trezoru, protože se těsně po svém dotočení ukázal bý ještě "neaktuálnějším" než se zdálo - aspoň spřátelené armády, které zrovna přišly zachránit věc socialismu, to tak viděly. Všichni dobří rodáci jsou filmem výtvarně překrásným, poetickým, s řadou životních hereckých výkonů. Vyzdvihnout jen jeden nelze, protože zde vlastně neexistuje hlavní role. Jde o kolektivní drama, a to drama prodchnuté vpravdě marquézovským fatalismem, drama lyricko-epické a nevšední. Rodáci rozhodně patří do zlatého fondu československé kinematografie.