Arbiter

Dost usilovně jsem v promluvách, citacích, hádkách, experimentech a hrách Isabelle, Thea a Matthewa hledal hlubokou abstrahovatelnou analogii na dobovou politickou situaci, na způsob, jakým se mladí staví ke kritice starších generací, na toxický strach ze světa mimo vlastní představivost, na opojné horizonty otevřených myslí, incest a podobně. Ale prostě se asi musím smířit s tím, že o nějaké hlubší symbolické poselství ve snímku moc nejde. Bertolucci si to tu střihnul spíš "na Allena". Je to škoda, ale ne zas až tak moc. Trochu povrchní svůdnosti totiž snímek nese.

Zkusmo první díl -> Tři sušenky -> binge do dvou do rána => dobro.

Chlast zarývá nehty pod kůži pomalu. Ty žlutý špinavý nehty bagrujou tělem natolik trpělivě a požitkářsky, že si toho člověk často všimne až pozdě s tupým, nepřítomným výrazem a pomatenou myslí při pohledu na vyčuhující pařáty, které prošly skrz na skrz druhou stranou ven, jen aby se jak písečnej had zase zanořily do těla o kus dále. __ Snímek ale není (jen) kritikou alkoholu. Daří se mu držet odstup, tempo a notu cynického pozorovatele a nebojí se ani uznat to dobré a svůdné, co alkohol dává ať už na prchavou chvíli nebo delší dobu. Lakonicky konstatuje, jak se proleptal naší kulturou až se stal její nedílnou součástí. Že se jako vir svou opojností, schopností uvolnit ztuhlé šrouby v mysli a kamufláží brání varování našeho konzervativního racia, jež postupně rozpustí ve svém objetí. __ Snimek také pozvolna zarývá své nehty do diváka, který je pro absenci přepjatých scén přistižen nepřipravený. __ Chlast má potenciál zrát v hlavě. Prokousávat si cestu myšlenkama ještě několik dní po projekci. Protože nestaví vše co chce sdělit hned z první na odiv, protože moralisticky neukazuje prstíčkem. Vnímal jsem v něm spoustu marnosti v radosti a v opakovaných chybách, které trocha (nebo celé řeky) ethanolu na okamžik zaplaví. A přes střídmost, se kterou režisér snímek vypráví, mi bylo zle z té neschopnosti hlavních hrdinů vykročit z kruhu. A ono, proč vlastně? K čemu? Ten, koho chlast chytí, daleko neuteče. A on je beztak nedržel zase až tak pevně. Ne vsechny... Vše se beztak děje zas a znovu, jen aby ostražitost časem polevila, přes oči nám natáhla zaslepující saténový šátek a pod nos vrazila voňavě opojný příslib, že bude zas vše bezstarostné, zábavné, že se strach rozplyne a věk se rozplyne a ostych zmizí a starosti s ním a už zase nebudeme nudně všední a vše bude lepší. A na chvíli to fakt funguje. A pak na další chvíli. A pak je to najednou jedno. (hezký komentář napsal Marigold)

Člověku z toho není příjemně. Cuties jsou na mainstream cynicky přímé - a to je, proboha, dobře. Fathia Youssouf Abdillahi je v roli (roli?) jedenáctileté Amy úžasná. Snímek uvěřitelně, citlivě, nijak bulvárně a bez alibisticky konformizujících příkras (viz komentář kiddo) vyobrazuje chaos překotného období v dospívání dívky, jehož součástí je nutnost nově začít vnímat vlastní sexualitu a tělo. Z jedné strany je uvažování Amy o sobě samé (de)formované praxí konzervativnnějšího (?) islámu, tradicemi rodné země a navázanou dynamikou dění v rodině, na straně druhé "svobodomyslností" kultury nového domova, spolužačkami a spolužáky, a pro dítě příliš snadno dostupnými produkty populární kultury pro dospělé; konkrétně těmi, které jsou často prostoupeny vedle té svobodomyslností také toxickou a degradující estetizací, objektivizací a sexualizací ženského těla. Cuties ale zvládají otevirat více vrstev (viz komentář niethustry), za to díky. A kritika filmu se smrskla na konspirační žvatlání a čistý alibismus puritánského volání po slušnosti - LOL, miluju tenhle Szájer style.

... meh. Ok.

Budu si to pouštět zas a znovu.

Japonské pohádky mi při snaze popsat děj protékají mezi prsty. Postavy jsou nestálé a proměnlivé. Trochu dobré a špatné, chytré a pak hloupé, mírumilovné i krvelačné, srozumitelné a pak najendou... what?! fakt právě ten starej mývalí učitel se smíchem vysvětluje své třídě, že žáci nesedí na koberci, ale na jeho obrovskejch koulích, které umí roztáhnout do plochy pohodlného koberce? Mimochodem, věděli jste, že tahle pověra má základ ve zvyku dělat z mývalých šourků peněženky? A věděli jste, že tanuki není mýval, ale unikátní poddruh psíka mývalovitého? ___ Neříkám, že v pohádkách studia Ghibli nejsou stereotypy. Ale plynou po složitějších, nestálých a unikátních strukturách, které můj hollywoodem odkojenej mozek zkrátka pořád překvapují. No, a pak, zrovna když se zdá všechno srozumitelné, tak se starý mistr zblázní, založí sektu a jak si tak buší do bubínku, věští apokalypticky, že je stejně všechno jedno. Zvesela. A parta mývalých teenagerů nalétá z nebe a útočí svejma obříma koulema na cajty s tonfama. A pak umřou. A stane se z nich groteskní lidská hlava v nadživotní velikosti. Která hopsá městem směrem ke zlaté lodi s mývalama, kteří zpívají a buší si do bříšek. A pak tu hlavu srazí náklaďák. A ona se rozpůlí a jsou z ní zase mývali. Mrtví. Tak. (ekologická agitka byla super)

I May Destroy You. Hra na babu. Chytí tě někdo porouchaný. A o trochu víc porouchá tebe. A znova a zas. A tak se všichni v kouzelné vzájemnosti rozbijíme. ___ Seriál je tak jako jeho postavy zmatený, chaotický, sebedestruktivní, temperamentní. Postrádá - snad odmítá - jasnější vyznění a strukturu, díky čemuž některé roviny vyšumí do ztracena. Zamotává nás do dusivých chaluh světa obohaceného ale i paralizovaného příliš mnoha možnostmi, do realit a paralelních přítomností a přesto bezprecedentní samoty, do světa pro někoho více pro jiného méně děsivé otevřenosti, díky které jsme stále intenzivněji konfrontování s možnostmi pro majoritu nekonformní seberealizace, ale i s doposavad přehlíženými rovinami nerovností, nespravedlností, proměnlivosti a nečekaných důsledků touhy srovnat všechny nerovnosti - to vše bez rozhřešení, bez návodu. Snad jen s výzvou zavřít se trochu před tou bezbřehostí.

Kýčovité obrazy z dětství mě zahřály podobně, jako když jsem jako malej četl Děti z Bullerbynu. Schematická cesta sester za sebeurčením ale nenadchla. Jo a Emma Watson naposledy dobře hrála Hermionu v prvním díle Harryho. Protože tam MÁ být tak afektovaná.

Čekal jsem necitlivý průšvih. Na Klusákovy poměry ale ze Sítě vylezl fakt dobrý edukační materiál. Tak třeba za to můžeme poděkovat Barboře Chalupové, nevím. ___ Oželel bych například závěrečnou konfrontaci s Ústečanem a se Sneakym, protože v nich šlo spíš o tvůrčí kalkul a/nebo o osobní vypořádávání štábu s traumaty. Potřebný odstup se v tu chvíli vytratil. __ Data o predátorech jsou stejně šílená, jako data o znásilnění a násilí na ženách. A ještě šílenější je, jak s tím firmy provozující sociální sítě při zachování sočasného byznys modelu efektivně nic (moc) nenadělají a nedělají. Stačí se mrknou půl roku od premiéry na lide.cz, tvl. EDIT 11/2020: Tak lide.cz končí. Přirozeně ne proto, že ničí životy dětí, ale protože nevydělávají.