Arbiter

Skvělej pop.

Nebudu se pouštět do argumentačního střetu s některými komentátory z mé topky, a brojit proti jejich (pro mě nepochopitelnému) požadavku na korektní "objektivitu" ani proti neadekvátní potřebě rozvádět myšlenky o tom, že současnost je stejně prohnilá, jako období totality. To je vážně spíš důkaz oné nic neříkající a po povrchu věci plující "blbé nálady". Pro mě jde každopádně o jeden ze tří nejlepších "českých" porevolučních snímků a zároveň o další důkaz, že zdaleka největší problém naší kinematografie tkví v tom, kteří režiséři se dostávají k financím pro natočení celovečerních snímků.

(spoilery) Snad apatická k citům druhých, snad opravdu jako lev v kleci. Možná v sebe zahleděná a tak trochu omezená jája v prokletí vlastního klína nebo stínů v mysli. A nebo úplně naopak: emancipovaná, svou sexualitu naplno přijímající a oproštěná od současných a přirozenost škrtících mantinelů absurdní morálky. Vyberte si. ___ Kdy se při svém vzpomínání ztrácí ve vlastních bajkách? A kdy s námi jen Trier hraje ironické hry? Tam kde se divák zasměje on hbitě hlavní hrdince poručí, ať se táže: "Čemu se smějete? Vždyť na tom nic směšného není." Jeho hra začala už trailery plnými sexu a chtíče. Film je jejich vyznění velice vzdálený. Dalo se to očekávat, jenže hra pokračuje dál. Zážitek končí uprostřed ničeho. Dvě hodiny plyne apatická zpověď té, která se nazývá nymfomankou. Vypije se hodně čaje a posluchačem je elitář. Potrpí si na vlastní otevřenosti. Snadno se zaposlouchá sám do sebe, do exhibice svých znalostí. Elitář a nymfomanka v pokoji, který svou podstatou spoluurčuje, kam se děj s ním původně nesouvisející bude ubírat. V pokoji se zašlými stěnami, které pokrývají mapy vlhkých skvrn. V pokoji, kde rybářská muška má své čestné místo na zdi, zatímco obraz se opírá o zeď zpola skryt za krabicí. Posluchač (nebo snad divák?) natolik miluje Bacha, až ani nahrávku své milované skladby nemá celou a utopen ve svých znalostech žvatlá nesmysly o tom, že polyfonie je unikátní pro evropský kulturní okruh. První díl jsou nezodpovězené otázky v krajině lží a nástrah na diváka. Otázky kladené pečlivě, v atmosféře nepatřičně ospalé k tématu. Příběh chytá kontury pohádky komentované empirií posedlým pseudoakademikem a otázkou je i to, do jaké míry ho (příběh) Trier v druhém díle pokazí, znesvětí a ohne. Samotné rozdělení na dva díly mám nutkání vnímat jako zlomyslnost, ale nejen toto působí, jak trefně poznamenal Marigold, jako přerušená onanie. Každý jednotlivý obraz je tímto motivem protkaný. Vše vyznívá zoufale do prázdna, odtažitě. Buďto směšně analyticky nebo příliš (až na kýčovitě intenzivní vztah s tátou) emocí prosté. Ale i to hraje svou roli. Nebo snad ne? Kam uteče můj dojem? Hromosvod chytil blesk, ten se ale nemá kam vybít. Vše se může pokazit stejně dobře, jako se vše může stát dokonalým. Celé vyprávění je absurdním včetně situace, ve které se nachází vypravěčka s posluchačem. Fibonacciho posloupnost, bože můj... Všechny dveře jsou otevřené a stát se může cokoliv. Nemá cenu hodnotit s konečnou platností. Prozatím za 4*.

Mé intelektuální já: Celý film jde především o poťouchlou satiru karikující Finsko co se týče národních stereotypů a amerikanizace místní podoby Vánoc, filmové tvorby a vůbec všech těch kulturních tentononců, všeobjímající konzumní charakter nevyjímaje. Mé povrchní já: Dítě čte knížky, nikdo mu nevěnuje pozornost. Nazí dědci vraždí soby. Dítě čte knížky, sem tam něco poznamená, nikdo mu nevěří. Nazí dědci vraždí lidi. Dítě nemá kalhoty, leze kam nemá a ječí na dospěláky. Nazí dědci loví děti. Dítěti dojde trpělivost, vezme vrtulník, zapřáhne dospěláky, všechno vyřeší. Konec.

(spoiler) Jo. Tak tahle revoluce by trvala přesně do dalšího restartu. Ale zachránili holku s leukémií, takže dobrý.

Takovej... rodinnej podnik.

Trochu mě děsí, že nedokážu určit, kde končí nekorektní a násilí fetišizující komiks pro krvelačné geeky a kde začíná opravdová promluva do hodnotového systému diváka (respektive tvůrců?). Kick-Ass dvojka děsí ale i tím, jak samozřejmě (ve smyslu přirozeně) nejasná a rozostřená je v něm hranice mezi světem internetu a světem za oknem. Mezi dětstvím a dospělostí. Mezi hrou a kulkou v hlavě. Mě ta současnost neustále předbíhá a mate. A nebo stárnu. A nebo to tak bylo vždycky. Asi bych teď měl spíš přemýšlet o tom, jak se naučit zabíjet lidi jedním prstem, jak mít tělo jako Aaron nebo která švadlenka nejlíp zmákne kostým super hrdiny. Vždyť jsem jenom koukal na film (= prober se, debile!). Mě místo toho ale všechno výše zmíněné děsí. A vyvolává ve mně znechucení. A přitahuje.

.. a v srdcích dobrých roste neklid / a v srdcích zkažených hlad // A srdce čistá jed chtějí pít / když temný pán se směje, ve stínu lží skryt // ___ Věčné pokušení, které drnká na ambice i těch zdánlivě nejčistších. To je jeden z motivů, který Tolkien protkal celou Ardou a Peter Jackson příjemně akcentuje v druhém díle své trilogie, která Hobitem je, ale v mnohém není. ___ S technickým pokrokem roste tvůrcovo pokušení nasadit si onen "prsten moci," který nabízí možnosti doposud nevídané. Jak zrádné.. Vyvstane totiž obrovská výzva: odolat, neutopit se v říši, kde jsou sny splnitelné a nevědomky tak vytvořit, v našem případě z filmu, přeplácanou a impotentní volovinu. Hlavně pro to jsem byl prvním dílem poměrně zklamán. Myslím, že Jackson se od dob Pána prstenů plácá a opijí v testování hranic technických možností, a že souboj o soudnost vloni trochu prohrál.___ Předpokládám dvě možnosti. Buď jsem zkrátka potupně přistoupil na Jacksonovu starou hru nebo se v druhém díle naučil skloubit samožerskou velkolepost s vizuálními i vypravěčskými drobnostmi, funkčním narativem, vlastní invenci a dětinskými radůstkami, které dají chvilkami vzpomenout i na ten legendární Braindead. Po druhém díle se dá uznat, že započaté linie a nitky příběhu sebejistě a uvěřitelně směřují ke společnému grand finále, které Tolkienovo universum, tvrdím, obohatí a v mnohém stmelí. ___ Stále nepotřebuji mít z Elfů ninja bojovníky level 99, kteří hiphopují po světě, jako by neexistovala gravitace. Trpaslíci pro mě nikdy nebudou sympatičtí v roli řvoucích a neohrabaných Chaplinů, kteří neustále někam padají. Každý záběr, kde se něco obrovského nehroutí, je pro mě i tentokrát balzámem na duši. To vše ale v tomto díle organičtěji zapadá do vyprávění. Hlavně ale, jak už jsem říkal, je vše 1) protkáno rozvíjejícím se motivem zla a jeho milence, pokušení, které testují a mrzačí duše, a 2) určitou komorní linkou vyprávění, která si drží své místo za opulentním pozlátkem. To je to nejdůležitější. První část byla rozkročena mezi pohádku a temnější styl Pána prstenů. Vizuál byl křiklavý a místy příliš umělý. Nabourávalo to dojem celistvosti. Nyní forma drží více pohromadě, je uvěřitelnější a vizuál méně nadreálný - a v tom neohrabaný. Moc se těším, až bude příštím rokem sága kompletní. ___ Mnohé je tedy odpuštěno, Petere, na desetiný to máš za 3,7* a na píseň k závěrečným titulkům jsem při hodnocení raději zapomněl. P.S.: Na myšlenky výše zmíněné si nenárokuji autorství. Mnohé vznikly organicky během diskuze při jízdě metrem z projekce.

Leze sviňák po žebříku, leze leze jako král / Vlevo hory, vpravo slunce, ženuška tančí opodál // Šprušle jsou hnáty, lidská záda, šedá kůra mozková / úsměv na rtech, ramty dáty, co ta radost znamená? // Píchá, bodá, nenávidí, pod plachetkou osoba / volá doufá, nic neřídí, žije šminky a tádydá! // Žebřík není, slunce klesá a náš Sviňák dolů s ním / Nikam nelez, nikam padá... a beztak, nikoho to nezajímá. Byl to sviňák, tak co s ním... ___ Spoilery: Zpočátku chvílemi prvoplánově cool, ke konci trochu patetické. Temnotu sráží učebnicově schématické motivy ("nenávidím negry, protože mi jeden dělá do životní lásky" atp.). Jinak ale skvělé. Po zhlédnutí jsem měl chuť zničit si život.

U takových snímků se trochu zdráhám napsat to, co mi po jejich zhlédnutí leží v hlavě. Formují se mi tam totiž slova příliš kategorická, patetická. Příliš jasná a oslavná. Dříve nebo později se v reakci na ně ozve člověk, nad jehož názorem nemá cenu mávnout rukou, a vyčte mi, že plácám totální voloviny. Alespoň v některých ohledech si ale oslavnou ódu neodpustím. ___ Netušil jsem, že koukám na třetí díl příběhu, který se mezi dvěma stárnoucími intelektuály odehrává již od roku 1995. Úctyhodné. Snímek si všeho všudy vystačí s pár statickými záběry a přibližně pěti lokacemi. I přes to a přes neustálé (opravdu neustálé) žvanění plyne jako voda. Na dialozích stojí a ty ho drží pevně. Vyhlížel jsem standardní narativní zvraty, srdcervoucí drama a romanticky hysterické veletoče, a ono nic. Gradace se posouvala nenuceně jaksi v pozadí aby následně vykvetla v uvěřitelně nečekané, cynické, vztahem unavené a tiché razanci a domnělé konečnosti. Spousta lidí bude asi trpět intelektuálními náměty rozhovorů, které se snaží tvářit chytřejší, než jsou. Pro mě ale bylo zajímavé sledovat, co se podařilo scénáristům schovat za pochybný obsah debat samotných. Ono nevyřčené vyjednávání vztahů a šachové tahy, které často vystupovaly napovrch. Zdržím se soudu, jako že snímek odhaluje tragickou krásu lidské lásky, která po mladické vášnivosti naráží na realistické mantinely délky vztahu a emoční otupělosti. Snímek k tomu svádí, ale přeci jen nám ukazuje pouze jakýsi ideál. Západní, rovnostářské, vzdělané, (i opravář kol ví, co je to antropolog!) bohaté, tolerantní a moderní smetánky, ze které mnohým může být špatně už jen tím, že ji zobrazuje jako jakýsi skvělý prototyp. I tak jsem ale hltal každé slovo, pateticky se v mnohém nacházel a rád se odevzdal inscenaci. Děj líným tempem posouvaly dialogy, které ale ani na chvilku ale nedaly vzpomenout na divadelní strojenost. Snímek víc než mnohé jiné stojí a padá se zkušenostmi diváka. Uvidíme, kam můj dojem bude směřovat za pár let.