Arbiter

Blejská se to! Kup to! Jogurt kup, pičo. A hodinky. A všichni ruce nahoru! ___ Asi se nemá smysl pohoršovat nad tím, co je obvious už dlouhá léta. Že jsou to ještě děti? To je byznys, seber se! Ne každej je takovej hipík jako ty! ___ Nic čistšího jsem si nemohl přát. Theodor Adorno mluví o komodifikaci hudby, tedy o jejím zpředmětnění, redukci na pouhý produkt směny. Vidět Bláhovcovu Show! znamená, že nemusíte číst Adornovy teze. ___ Jiný velikán Merriam praví, že hudba je kultura. On mluví samozřejmě o hudbě "tradiční," o hudbě místních kultur. Jenže jak to aplikovat na Tohle? Fascinující... Kde je kontakt, kde je člověk, kde jsou chyby... Je osobnost za tim makeupem? Je. Tak proč nesmí vylézt ven? Proč musí být všechno čisté a dokonalé a formálně precizní? ___ Koukám na papundekl, vidím lesknoucí se škvár co sype prachy a baví koho má, vycizelovanej do dokonalosti. Cirkus, kde každý je workoholik a dře jako prase, aby lidem dal... co? Co chtějí? Co chce aby chtěli? Jakou roli na tomhle kolotoči vůbec hraje hudba? Kým je v takový továrně hudebník? Co se z něj stalo? Stoupá ke hvězdám, ale za čím? ___ Show! je kombinace Nicoty z Nekonečnýho příběhu a absurdně vyšroubovaného Zelenkova Happy Endu. Tak to ale prostě je. No stress. Buď na to máš nebo to nech bejt. Byznys je kolem nás a rozdává radost.. a vydělává prachy. Kult dětský hlavy, dětskýho těla, bezstarostný zábavy... vymejvárna. Dokonale orchestrovaná. Sen. Teror. Show!

Nemám pocit, že snímek dokážu hodnotit. Odcházení vnímám jako divadelní hru Václava Havla pro Václava Havla a své nejbližší, ostatní snad ani nemohou vše rozklíčovat. Jde o epitaf, ve kterém se autor chce vyzpovídat, ale zároveň toho příliš konkrétního neříct, byť je za tou matoucí mlhou někdy obdivuhodně upřímný. Předpokládám, že můj zážitek by se mnohonásobně prohloubil, kdybych býval byl znalý detailů z prezidentova života. Takhle jsem mohl veskrze vnímat jen očividné a explicitní motivy, ztrácet se v alegorii a absurditě, ale především vstřebávat emoce. Vše objímá sebekritika vlastních chyb a (domnělé) malosti. Možná jde o zpověď, o omluvu, kdy se Havel potýká s pocitem, že se jeho vlastní ideály s postupem času zplošťují a mění v kýč a to nejen jeho vinou ale i vinou těch, kteří tyto ideály jen používají v promluvách, byť jim snad ani nejsou schopni porozumět a o to méně uvěřit.. Únava, bolest, absurdita bytí - přes dominanci těchto motivů ale nejde o poraženecké sebemrskačství. Vše sice prostupuje určitá apatie, v lepším případě ji lze ale vnímat jako smíření, ono lehce bolestné pousmání a vlastně nebývalou sílu, kdy člověk tak pokorný a vnímající chyby člověka (a sebe sama na prvním místě), i přes desítky let otupování, přešlapů a v objetí reality, dokáže říct "ano, jsme malí, chybující a mnohem méně honosní, než se snažíme předstírat velkými slovy a činy, ale pojďme dál a to pokud možno nejlépe, jak jen to dokážeme, byť ve světě, který je dost možná nad naše síly."

Skvělé. Směrem k Tomáši Kratochvílovi smekám uznale klobouk. Od začátku dokumentu jde o (přiznané a proklamované!) zážitky jednoho člověka, odehrávající se převážně v rámci malé komunity, po dobu půl roku. Jde o mikropříběh, ze součtu kterých je ta naše objektivně neuchopitelná realita tak nějak poskládaná, a který zdaleka nemá ambice ji popsat celou. Tomáš se otevírá divákovi názory i životní etapou, ve které se nachází, a to s obdivuhodnou lehkostí onoho každodenního žití, až překvapivě vzdálenou do absurdna vytočeným dojmům světa mediálního kýče a konspiračního narativu. Nechává k sobě (a k nám) jen a pouze promlouvat několik málo lidí. Přemítá, diskutuje a tuto žitou každodennost - směrovanou přiznaným námětem díla - předává dál. Odborných antropologických prací, založených na dlouhodobém terénním výzkumu, které jdou mnohokrát více do hloubky, bylo napsáno spousta. Jenže ty nikdo nečte, maximálně z nich nějaký pseudospasitel napřesdržku drze vytrhne a šeredně překroutí jakousi citaci. Tato popularizační rovina sociální a kulturní antropologie má velkou sílu a výpovědní hodnotu, snad i proto, že si může dovolit být více na osobních emocích postavená. Snad ten banální příběh několika rodin dokáže naprasknout onu debilní nerealitu hloupě paušalizujících obecných pravd, internetových hovadin, davové hysterie a nebezpečného přijímání myšlenky kolektivní viny a vzdálí diváka od černobílého světa zjednodušování a fanatismu. Gadžo není manipulativní. Je názorový, subjektivní, laskavý a uvěřitelný. Děkuju za to.

Takhle to dopadalo v dobách, kdy se královští rodiče nemohli poradit s internetem, a tak vychovali ze svých dcer labilní a sebedestruktivní asociály. Stejně jako jiní hodnotící jsem rád za lehký odklon od standardních příběhových archetypů (byť jich ve snímku ještě na tři trakaře zbývá), vše ale pohnojil závěrečný veleobjev. Příště méně písniček!

Slabé. Vít Klusák poměrně zklamal. Dělníci bulváru sami velice často hovoří bulvárním jazykem (rodinná sonda, důraz na konflikt a emoce, stopáž sestavená prakticky výhradně ze špíčků a bonmotů). Snímek je pečlivě orchestrovaným konstruktem, hrou na pravdu. V tomto ohledu u Klusáka nic nového. Tentokrát ale přichází "s pravidelnou dávkou emocí". Zdá se, že režisér není výhradním konstruktérem a často přistupuje na Novotným protežované (protože pro autora snímku svůdné a pro Novotného hodící se) scény a stylizaci. Snímek tak spolu s Klepetkem zoufale nezvládnutým dílem Hydeparku neposloužili ani tak jako nějaká pseudoreflexe, jsou mnohem víc reklamou na bulvární server a jeho šéfredaktora. Osamělý cynický vlk brodící se bahnem a s hříchem na duši, ach ... Chtěl jsem se něco dozvědět o delfínech a krmičích, dostal jsem egomaniaka, který by bez schopnosti neustále žvanit o sobě neměl nic a se kterým ve válce nervů Klusák prohrál. (třeba se mi to časem v hlavě nějak přeskládá, zatím ale tenhle frustrující exkurz do nikam směřuje spíš ke 2*) EDIT: Nejspíš jsem včera svým hodnocením snímek zbytečně zredukoval v oné konstrukci souboje K VS N. Nemá smysl hledat umělý striktně bipolární konflikt a z jedné strany dělat jasného vítěze. Sám jsem se asi nechal vtáhnout do umělého lesku, kdy Novotný zkrátka umí i ex-post vzbudit dojem, že všechno je tak, jak chtěl on. A nebo je všechno zase úplně jinak. Ono to je tak nějak jedno.

(obsahuje spoilery) Jde o nejslabší Aronofského film. Což nic moc nemusí znamenat, protože jeho předchozí snímky jsou dostatečně skvělé. Snahu v popcornové rovině uchopit biblický motiv jsem od oznámení snímku vnímal jako pitomost. V důsledku není zdaleka tak zle, ale i tak se tříští hloubkou a promyšleností nedostatečně přesvědčivý autorský vklad, místy nudná doslovnost předkládaných myšlenek, fantasy kýč a dechberoucí momenty. ___ Aronofského filmy dokážu obhajovat do roztrhání. Zároveň musím uznat, že mají své intelektuální limity a jdou na ruku nám, mladým pseudointelektuálům, kteří rádi podobnou potravou přiživují iluzi, že rozumějí všemu - pokud možno hned a bez většího úsilí (čímž nedávám automaticky za pravdu kritikům, kteří zasvětili svůj život cejchování snímků na pseudo a vopravdicky hlubokej matroš). Zvoleným materiálem si ale režisér zkrátka nakadil do postele. Jak se člověk může oprostit od biblické předlohy, kterou interpretovalo tolik vzdělanců, že vedle toho snímek se svou blockbusterově vrtkavou interpretací zákonitě působí místy hloupě? Nelze na film nahlížet jako na autonomní dílo a ukájet se jeho velikostí. Aronofsky zkrátka neni Scorsese, Noe není Poslední pokušení Krista. ___ Jsem nadšený z citace o stvoření světa doprovázené evolučnímy výjevy. Naštve to spoustu lidí a to mě baví. Úžasný byl taky úvod, který do puntíku splňuje epický fantasy rastr, i nesmlouvavá a brutální přímočarost, kdy Aronofsky psychologizuje důsledky a motivy konání jednotlivých aktérů. Brutalitu snoubí s (často pokřivenými) ideály a obojímu umožňuje zanechat na malé lidské duši patologické šrámy. Darren v důsledku málokdy hodnotí a když už nějaké zrcadlo (mimochodem současným hodnotovým systémem protkané) nastaví, tak nijak hystericky. Tím chci říct, že u mě moralizující, pacifistická, vegetariánská ani enviromentální agitka za hranou nebyla. Stejně tak si nemyslím, že by jakákoliv postava byla v důsledku divákovi vnucována jako výhradně kladná nebo záporná. Přesto by snímky na takto profláklé motivy neměl dělat. Nejde ani o blockbuster, ani o hippie alternativu. Není to ani nobrain zábava, ani hluboké dílo. I přes to všechno, Noe je natočen skvěle a do chvíle, kdy voda opadne, jsem byl rozhodnutý pro 4*. Hlavně kvůli komornější rovině vztahů v rámci rodiny. Závěr to ale silně pokazil. Doufal jsem v to, že zabít či nezabít novorozené dítě vlastní krve je poslední Noeho zkouškou lidství (i když, ono těch novorozeňat při potopě asi nezemřelo zrovna málo, co). Následný standardizovaný závěr, promluvy Emmy Watson na téma "Co si Stvořitel myslí," absurdní duha nebo vínový depky to krapet shodili. To byl teprve kýč, panečku. A ano, potvrzuji, film obsahuje Enty i skřety. Jennifer Connely byla skvělá. A Clint Mansell by mohl zase jednou udělat egoistický soundtrack se silnými motivy, trošku mám strach, že mu dochází nápady.

Ty holčičky byly naprosto v pořádku. Štěstí v každé drobnosti a Mordor jako by ani neexistoval. Trošku mi to připomnělo Děti z Bullerbynu.

Ani den po zhlédnutí dost dobře nedokážu vstřebat dichotomii člověk versus příroda, kterou Mijazaki vystavěl. Já jsem zkrátka z mého kulturního okruhu zvyklý, že klišé podobných příběhů stojí na premise, že konání jdoucí proti přírodě automaticky vyvolává stud, pokud člověk není vpravdě zlosyn, protože v důsledku jsme všichni součástí přírody. Zde to ale nahrazuje samozřejmost, s jakou princ Ashitaka přijímal těžce zpochybnitelnou snahu paní železného města zabít lesního boha a to převážně díky mnohokrát zdůrazňované a nezpochybňované (protože pro aktéry nezpochybnitelné) propasti mezi zájmy (a samou podstatou) člověka a přírody. Ashitaka se zmůže jen na prosby, ať aktéři zanechají svárů, jeho loajalita ale nakonec vždy směřuje k lidské rase, nehledě na to, díky komu přežil různé útrapy a díky komu naopak trpěl. Fascinující a diametrálně odlišné od toho, jak funguje můj mozek. Inu, středověk. Mimochodem Kiddo má pravdu, český dabing materiál hrozně bagatelizuje a svádí mysl diváka nebýt pozorný k obsahu slov. Stejně tak se ztotožňuji s nutným upozorněním fmashe na fakt, že postavy z celého spektra (tedy ať už v našich očích kladných či záporných), v sobě nesou kousek "dobra" i "zla". Pán lesá přináší život i smrt, stejně tak ostatní.

Bohumil Hrabal na vínku s Járou Cimrmanem. Drzé, prkenné, nostalgické, elegantní, absurdní a milé. Příliš dlouhé, s banálním příběhem, ale krásné. Jak jinak, než dobře, může dopadnout příběh o mladé knihomolce, která u památníku milovaného autora čte knihu jeho pamětí, kde tento vzpomíná na své mládí, během kterého si od nadmíru zajímavého pána vyslechl příběh o jeho teenagerovských časech, kdy se ho ujímá fascinující mentor, kterého dohání současná doba i vlastní minulost ... Sázka na jistotu. Kolikrát už jsme takový příběh viděli?!

Nepřijde mi fér, když mě snímky děsí bafáním podle standardizovaného rastru. Leknu se prakticky vždycky a jen málo to vypovídá o umu tvůrců filmu (možná tak o jejich znalosti historie žánru). Conjuringu ale musím přiznat i trochu té lezavé nejistoty. Jo, párkrát jsem si přál, ať už to vše skončí. Někdy dokonce v pozitivním slova smyslu.