Snorlax

Baladicky laděný příběh silné ženy je zdánlivě smrštěn na pouhých několik dní, ale ty dny dávají poznat všechno to, co lze na ní obdivovat. Feministkám z tohoto snímku zřejmě praskne guma u trenýrek, či jaké spodní prádlo vlastně nosí, protože tohle není ukázka toho, jak silná žena nakopala zadnice těm zbytečným mužům, ale film je o tom, jak silná politička donutila sousedy k akceptaci její země. Komorní, až divadelně uzavřený snímek nám ukazuje Goldu nejen jako ráznou premiérku, ale dává nám poznat i její démony.

Již několik let se na televizi nedívám. Občas si říkám, zda to není škoda. Zase mě to popadlo a na doporučení jsem se podívala na celý jeden díl nového nováckého snažení. Pobavila jsem se u scénky na šikmé ploše. Takže jsem se opět utvrdila v tom, že z televizního přijímače umístěného ladně na skříni občas setřu prach a tím je naše spolužití naplněno.

Hledání pravdy je hodně bolestivý proces. A stejně i přes všechny klaksony světa zůstává ta nejhnusnější ukryta Kurtovu zraku.

Je libo adoptovat roztomilou holčičku?

Po světě běhá spousta nepříliš dobrých herců, ale většina z nich pod vedením špičkovým režisérem podá alespoň slušný výkon. Jen Cruise odolává i režijní elitě, ani Pollack (Firma), ani Kubrick z něj nedokázali dostat uvěřitelný výkon. V některých momentech působí až směšně, například, když předstírá zděšení, nebo pláč. V rytmu Šostakovičova valčíku se Cruise tváří křečovitě, hodně křečovitě a maximálně křečovitě. A já si celou dobu říkala, proč si jen chudák Kubrick svůj poslední snímek zkazil tímhle trapným ochotníkem. Navíc mi přijde vrcholně nechutné postavit vedle krásné Kidmanové tohoto nehrajícího trpaslíka. Snímek bez Cruise by byl napínavý, Kubrickovsky vymazlený (ať již se jedná o půjčovnu kostýmů v noci, nebo samotné sídlo, v němž se odehrávají orgie) a s perfektně padnoucí hudbou. Pozastavila bych se pouze u toho, kterak se panu doktorovi podařilo z novinového článku bez fotografie poznat ženu, kterou viděl stejně pouze s maskou.

Bývaly doby, kdy na Caina byl velmi příjemný pohled. Také bývaly doby, kdy obdobně příjemný pohled byl Poitiera. Oba dva tyto bonusy dokáží vytáhnout značně plytký scénář z podprůměru a pomohou zapomenout na několik logických lapsů.

Neodvolatelnou misi a Selhání vyloučeno jsem viděla v obráceném pořadí, než byly natočeny. Lumetovo pojetí do značné míry vychází z jeho ztvárnění Dvanácti rozhněvaných mužů. Původní Bernsteinův scénář se více snaží představit realitu všedního dne, do kterého zasáhne mimořádná událost. Neodvolatelná mise hodí diváka rovnou do víru dění. Ve Frearsově pojetí se sešla skupina vzácně vyrovnaných hereckých výkonů. U Lumeta ční Matthau, jehož profesor je arogantní, nabubřelý válečný štváč, jenž je nepochybně přesvědčen, že i větry, jež vypouští, jsou mimořádně důležité. Fondovo herectví nepatří zrovna k těm, které bych obdivovala, ale zde opět předvádí, že Lumet z něj uměl dostat maximum. Lumet a Frears jdou rozdílnými cestami, ale působí na mě stejnou silou. Ani v jednom filmu nevyteče ani kapka krve, přesto jsou oba velice drastické.

Když Robertsová nemusí marně v potu tváře předstírat, že je krásná, jde Jí to hraní pěkně od ruky. Navíc dostala scénář, který není prolezlý červy od mnohačetného použití. Esmailovi se velice dobře daří budovat atmosféru všudypřítomného napětí, v čemž mu pomáhá i hodně povedená kamera. Škoda, že linka se zvěří vyšuměla do ztracena.

Hodně dlouho je to Damien a možná, kdyby to sám režíroval, nemusela jsem se dočkat shození celého filmu závěrečným zpracováním hodným béčkových filmů dle komiksové předlohy. Když si tenhle filmový fujtajbl odmyslím, dostáváme se do svébytného světa, který nás nutí celou dobu pochybovat o tom, jaký vlastně je. Navíc je celý ten uzavřený svět propracovaný do posledního detailu, byť by nastavil libovolnou ze svých tří zcela odlišných tváří. Snímek se vystačí se čtyřmi postavami, z nichž jedna dostává jen minimální prostor. A ti tři jsou uvězněni ve svém novém mikrokosmu, jedna z nich proti své vůli. Jejich vzájemné interakce předhazují divákovi indicie, o tom v jakém světě se vlastně nachází. O skoro čtvrt století starší český Poslední přesun sice nenabízí až tak napínavou podívanou, ale nepodřeže si větev, na níž sedí, svým blbým závěrem. Tato dvě zvláštní postapa mají více společného, než se na první pohled zdá. To americké má vymazlenější atmosféru, ale to české mě zpracováním své pointy nerozpálilo do běla.

Rozjezd je velice pomalý, střední části jsou dobré, samotné rozuzlení je z ranku „Pepo, z koho uděláme vraha? Tak už jsem ho vylosoval. A ty teď vymysli, proč vraždil.“ A Pepa bohužel není z nejbystřejších, takže vraždy z minulosti jsou tak krkolomné, až by to mělo Pepu fackovat. Ta novější vražda alespoň má jisté logické opodstatnění, i když je jasné, že vrah musel použít mód turbo, když se s obětí sešel na stejném místě, přesto, že na místo setkání vyrazil mnohem později.