Kivis

Nízkorozpočtové filmy? Jo, jasný, sem s nima. Jen houšť a větší kapky. Ale tohle? Přece se ten nízký rozpočet nemusí zrcadlit ve slabých hereckých výkonech, scénáři, kameře,... Knížku jsem četl a bylo to sice ne nezapomenutelné, ale rozhodně nadprůměrné čtení. Ale není to podle mě materiál, který by se dal jen tak vzít a prsknout na filmové plátno. A to přesně tvůrci udělali. Slabý průměr.

Z celého filmu výrazně vyčnívá pasáž točená v Blackpoolu - cirkus, pouť, ten nejindustriálnější industriál, sníh. A úplnou špičku tohoto "výčnělku" představuje souboj na pouti. Ještě by se našlo pár dalších povedených jednotlivostí jako třeba přetáčení času, při kterém jsem si ale okamžitě - byť je princip trochu jiný - vzpomněl na popcorn ve Velké rybě. Celkově mě však příběh ani nikdo z kladných a záporných hrdinů za srdce nechytil. Závěr taky spíš zklamal - přišel mi dost odbytý. Logika může jít u fantasy filmů občas stranou, ale nemám rád, když se neřeší vůbec a tady jsem ten pocit několikrát měl.

Viděno jen pár týdnů po Rivalové navždy, takže se těžko ubránit srovnávání. Tohle pojetí je filmovější kamerou, střihem, hudbou,... ač TV film, působí jednoznačně víc "kinově" než Rivalové navždy. Oproti nim si musí vystačit se sotva dvou třetinovou stopáží a to je přesně to, co se tomuto snímku moc nedaří. Přitom za skoro dvě hodiny se strhující příběh odvyprávět dá. V tomhle případě si ale myslím, že by mě Duel bratrů nenadchl, ani kdyby pracoval s podobnou délkou jako Rivalové navždy. Místo toho, aby dával houšť a větší kapky, totiž zůstává dost povrchní s několika delšími zbytečnými scénami a pasážemi. Navíc mě nenadchlo vykreslení postav, když Adi vyzníval jako kladný hrdina a Rudy jako záporák. Možná to tak bylo i ve skutečnosti a možná se tento film drží víc reálií, ale i kdyby - v tomto typu filmů mám mnohem raději, když člověk nefandí nikomu a vlastně všem. Přesně to se daří Rivalům navždy, zatímco Duel bratrů na tom ztroskotává. Jediné, v čem Duel bratrů konkurenta předčil, bylo vrcholení rodinné krize. To bylo opravdu na dřeň a škoda, že po rozdělení firmy na Adidas a Pumu už spadl film zase jen do průměru.

Kdysi jsem na toto téma viděl zajímavý dokument, který mám od té doby v "ČSFD budíčku", ale už ho roky nedávali. Shodou okolností se téměř současně pustily dva německé štáby do filmového zpracování a další shodou okolností běžely oba filmy téměř současně na dvou českých televizních kanálech. Tento dvoudílný film jsem viděl jako první a moc mě bavil. Začnu od detailu - ostatně o detailech jsou i boty. Maskéři jsou profesí, kterou hodnotím málokdy, jestli vůbec někdy. Nicméně tady odvedli skvělou práci a stárnutí všech hlavních hrdinů bylo dokonalé. Pokud jde o pojetí děje, oceňuji, že jeden bratr nebyl vylíčený jako hodný a druhý jako ten špatný. Divák našel pochopení pro oba a oběma svým způsobem tak trochu fandil. Jak moc se film držel historických faktů, nemůžu posoudit, protože už je to opravdu dlouho, co jsem dokument o Adidasu a Pumě viděl, ale ono to není zas až tak důležité (, pokud nejste součástí rodiny Dasslerů). Protože ať už fabuloval více či méně, tak jako film fungoval na jedničku. Nemůžu říct, že bych tam za těch 180 minut našel nějakou delší slabší pasáž a nastavovanou kaši. Jinak mě hned zaujala Dasslerovic továrna, která jakoby z oka vypadla barrandovské hale ze seriálu Bohéma. A vzhledem k tomu, že se točilo hlavně u nás, tak to asi byla ona. Jediné, na co jsem za ty tři hodiny nepřišel, bylo, proč jsem už od útlého dětství měl averzi ke značce Adidas. S přibývajícími roky sice trochu opadla, ale boty jsem si od nich - na rozdíl od Pumy - nikdy nekoupil. Takže gratulace Rudimu. Možná to bylo ale mojí averzí vúči Německu a tím, že jsem Adidas vnímal jako vlajkovou loď německé výroby, dával přednost Nike nebo Reeboku, zatímco Pumy pro mě byla značka typu "jednou za čas dobrý", takže gratulace Adimu.

Za celých 160 minut jsem nepřišel na to, jak se Toni Erdmann dostal na seznam filmů, které chci vidět. Výhoda stopáže je ta, že stihnete o jednoho Bernarda víc, ale ani s lehce zvýšeným množstvím alkoholu se mé vnímání filmu nijak převratně nezměnilo. Co se Toni Erdmann snaží říct? Že je dnešní doba pokřivená, a že pro všechny ty peníze, kariérní růst a úspěchy zapomínáme vnímat maličkosti každodenního života? To je pěkné, ale s tímhle poselstvím přicházejí snad desítky filmů každý rok a nepotřebují na to takhle rozplizlí scénář. Ano, jsou tam i zajímavé momenty - atmosféra v nočním klubu byla tak skvěle navozená, jako bych tam vážně seděl, nahá party kdy ze sebe hrdinové shodí všechny ty masky, které na sobě musí mít nasazené v každodenním divadle svých životů... Ale to všechno by vystačilo tak na krátkometrážní film kolem dvaceti minut a účel by to splnilo možná ještě lépe. Jsem člověk, který se docela vyžívá ve zvláštních filmech, ale poslední dobou na ně nějak nemám štěstí. Jestli jsem dal nedávno Gattace dvě hvězdy, musím jít tentokrát s hodnocením ještě níž.

Tahle akce byla v realitě tak napínavá, že k ní v rámci filmového zpracování težko přidat něco navíc. Vzpomínám, jak jsem to tehdy do noci sledoval a hned si na Google mapách hledal, kde se akce odehrávala. Den patriotů opravdu nic navíc nepřinesl, ale zároveň nic nepokazil. Velmi kvalitně zpracované akční scény, proložení skutečnými záběry a na konci výpovědi skutečných hlavních hrdinů. To jsou filmařské techniky, které se nabízejí na první dobrou a je vlastně dobře, že do nich filmaři šli.

Lehce znaven jsem si říkal, že si pustím něco s kratší stopáží, abych to dodíval až do konce, ale Gattaca zafungovala jako dokonalá ukolébavka. Beru, že ten unylý styl vyprávění je součástí hry, ale mně to opravdu výsostně nudilo. Ani když jsem to další den, už čerstvý, dokoukával, nic se nezměnilo. Na tuhle vlnu jsem ani dodatečně nenaskočil. Poměrně tuctový a předvídatelný závěr jen utvrdil pocit, že si tenhle film hraje na víc, než je. Jediné, co si z něj odnáším, je varování, že pravák si ho přece nikdy nedrží levou rukou. I přes nízké hodnocení jsem rád, že jsem Gattacu viděl. Řemeslně je to originální film. Jen se se mnou úplně minul.

V Casablance mě ze začátku trochu rušila až moc viditelná filmařina (triky apod.), ale po čase to člověk přestane vnímat, protože si ho děj začne omotávat kolem prstu. I tak bych ale takových dvacet minut před koncem dokázal vyjmenovat celou řadu filmů z válečného prostředí, které mě vtáhly do děje ještě víc. Jenže pak Marion nahodí smutný výraz a dílo je dokonáno. Téhle herečce opravdu stačí sotva pár vteřin, aby vyjádřila celou podstatu své role.

Robin Williams naprosto strhující. Dokument víceméně standardní. Oceňuji obrovské množství archivních záběrů, které běžný český divák neměl šanci dřív vidět. Před dokumentární kameru se také povedlo přivést zajímavé spektrum pamětníků. Robinův život sice připomíná svým způsobem docela obvyklou cestu z vesnice do Hollywoodu, pobláznění slávou, následné vystřízlivění a postupnou přeměnu na moudrého muže, ale stejně to baví. I přes úžasný výkon v Dobrém ránu, Vietname, nezapomenutelné Jumanji i nekomické, ale charismatické postavy v Insomnii nebo Dobrém Willu Huntingovi, budu mít Robina Williamse vždy v první řadě spjatého s FLÁknutým BRáchou Flubberem. Květen 1998, moje první rande. Robin nám byl dobrým společníkem. Zjistil jsem, že jsem zatím viděl devět filmů s Robinem Williamsem a všem jsem dal čtyři hvězdy. Jiné to nebude ani při tom desátém, kde Robin "hraje" svůj život.

Vtipná akční jízda plná jiskřivých dialogů a překvapivých (jak jen to v rámci žánru jde) situací - například skoku ze střechy nebo průletu čelním oknem jsme se smáli opravdu dlouho. Ideální film na páteční večer.