Kivis

Tenhle film jsem si musel nechat uležet den v hlavě, než jsem se pustil do hodnocení, ale nakonec se přikláním ke třem hvězdičkám. Obrazová stránka je úchvatná, děj docela zajímavý. Kolem jednoho člověka se skládá několik zajímavých příběhů, přičemž by se ze všech linek dal natočit samostatný celovečerák. Dávkování jednotlivých dějových linií mně ale nesedělo. Některé linky se rozmazávaly zbytečně moc, jiné bych zase rozmáznul mnohem víc. Důsledkem toho bylo, že mě umírající Uxbal nevzal za srdce tak, jak by mohl. Završené to bylo jeho loučením, které bylo hodně otřepané. Orámování filmu scénou na začátku a na konci může být taky velice zajímavé, ale v tomto případě jsem vůbec nepochopil jeho smysl, připadalo mi to dost prvoplánové. Vystihující je komentář Morlotha – film vás okouzlí spíš tím, JAK se to dělá, než CO se dělá. Po rozplizlém Babelu je to určitě zase krok vzhůru, ale Amores Perros a 21 gramů zůstávají daleko vpředu.

Když jsem našel ve škole CD s tímhle filmem, nenapadlo mě, že se tak vryje do mého života. Ale stalo se. Sarah Michelle Gellar se stala mou nejoblíbenější herečkou, Bittersweet Symphony nejoblíbenějším ploužákem. Zkrátka mladé začínající hvězdy, jeden z nejlepších soundtracků, vděčná zápletka. Sarah je božsky svůdná mrcha, Ryan typický floutek a Reese byste tu nevinnost taky skoro věřili. Těžko říct, jak moc bych se do příběhu zažral nebýt hudby, ale je zbytečné nad tím spekulovat, protože ta hudba tam prostě je a je mistrovsky vybraná. Je to zkrátka perfektně zpracovaný materiál, takže poctivé čtyři hvězdičky. Na pět tomu chybí takové to něco navíc, po čem by mi zůstala brada dole.

Aneb Jak lehce vydělat prachy. Je to fajn, že dal někdo ty útržky jednotlivých odposlechů trochu dohromady, ale to je tak jediný přínos tohoto divadelního vystoupení. Nad těmi hláškami už jsme se řezali dávno předtím, než to Čtvrtníček s Lábusem „zdramatizovali“. Takže se sice člověk baví, ale asi tak stejně, jako když si odposlechy najde někde přepsané na internetu. Jediným autorským počinem je umělé natahování celého „divadla“ nudnou scénkou z automobilu, hudebními vsuvkami a výstupem rozhodčího, přičemž hudba mi trhala uši a rozhodčí v podání Josefa Poláška se ve vtipnosti nevyrovnal ani našemu humoru ze středoškolských přestávek.

Stále a pořád moje nejoblíbenější hřebejkovina – a to rozhodně nejsem fanouškem muzikálových filmů. Jenže v Šakalích letech to prostě šlape. Jak hudba, tak scénář, tak herecké obsazení. Spousta vtipných průpovídek, které naštěstí úplně nezlidověly, takže i když je slyším popáté, pořád se u nich bavím. Hudební klipy parádní – třeba taneční kreace při Jednou mi fotr povídá, nebo když si to ulicí šine polísmen. Představovací scéna na nádraží s holubem vynikající, stejně tak odjezd z nádraží v policejním voze a… to bych tady mohl popsat celý film. Šakalí léta prostě mají od první do poslední minuty správný šmrnc a jsou po zásluze (podle těch procent tady možná trochu nedoceněnou) legendou.

Hlavní hrdinové alá Harry Potter (což však tvůrci v roce 1985 nemohli tušit), příběh alá Indiana Jones, kdo je hlavním pachatelem tušíte (a správně) po půl hodině, dialogy umělé a vyšperkované podivným českým dabingem. Základní otázka zní: Přistoupíte na tuhle taškařici? Já na ni přistoupil. Bral jsem film spíše jako dobrodružnou parodii a několikrát se opravdu od srdce zasmál. I když film nijak neotestoval moje deduktivní schopnosti a ty Sherlockovy mi tam připadaly našroubované docela uměle, ani na chvíli jsem se nenudil. Ono Sherlock Holmes byl ve své době také takovou levnou zábavou, která šla na ruku čtenářům a nikoli nějakým nadpozemským dílem z jiného literárního světa. Mám rád Sherlocka Holmese, ale nepatřím do skupiny lidí, kteří ho berou až moc vážně a jakmile ho nevidí s lupou, pitomou loveckou čepicí a dýmkou, už brblají, že to přece není Sherlock. Pokud máte Sherlocka také rádi a nepatříte mezi výše zmíněné pseudoodborníky, možná se vám tenhle film bude i líbit. A pokud mezi ně patříte, přetrpte film až do konce a dočkáte se odměny:o)