Jeoffrey

Reinkarnovaný Exorcista má zajímavý začátek a konec, ale naprosto tuctový a nudný prostředek. Zkrátka je to takový průměrný isekai, který má hned několik povedených nápadů, díky kterým mě v určitých částech vlastně docela zaujal a najednou už tak průměrný nebyl. Jako první solidní téma mi připadá konfrontace klasické fantasy magie s východní mystikou. Zkrátka obojí jsou kouzla, ale pokaždé tak trochu jiná a postavit je proti sobě mi přijde originální. Seika má ze začátku i povedenou a logickou motivaci, proč nechce ukazovat svoje schopnosti, a to, jak obratně vše maskoval, mě docela bavilo. Pak ale přišla nudnější pasáž, klasická magická akademie, kterých už jsem viděl nespočítaně a k tomu jisté scénáristické přešlapování ve snaze vybudovat nějaké hlubší vazby mezi postavami, což u mě třeba v lince s Yifou a otřesným CG drakem, vůbec nefungovalo. Právě v téhle části mi seriál začal zapadat, pletl se mi s jinými průměrnými fantasy sériemi s magickou akademií, zkrátka jsem začínal Exorcistu tak nějak podvědomě odepisovat. Nepomáhal tomu ani fakt, že Seika začínal úplně zapomínat na svou snahu nevyčnívat z řady, už v části s turnajem mi přišlo, že byl scénáristy skoro až na sílu nacpán do popředí, aniž by mi to v rámci toho, co jsem viděl, dávalo nějak extra smysl. Výsledný dojem tak zachraňovaly v podstatě až poslední dva díly, kdy se autoři vytasili s dalším zajímavým nápadem, i když vlastně jen odkryli skutečný význam našeho hrdiny pro zdejší svět a vazbu na jednu z postav. Najednou mě seriál začal zase zajímat, říkám si, že bych chtěl vědět, co bude dál, kam se to bude nyní ubírat. Také mě docela zaujalo chování Seiky během těch dvou posledních dílů, které působilo velmi dospěle a chladně, což krásně sedělo s celým tím zvratem a také s tím, že v těle Seiky je reinkarnovaný dospělý chlap, který už si něco zažil. V poslední chvíli tak dokázal Exorcista probudit můj umírající zájem, dokázal jsem na chvíli zapomenout na všechnu tu šeď co tomu předcházela, a i když i zde bylo vidět, že po stránce animace není tento seriál žádná hitparáda, stejně finále dokázalo můj dojem aspoň trochu vytáhnout z bahna průměru. 5,5/10

Dva nájemní vrazi a mladá dáma, v podstatě nic víc a nic míň. Jednoduchý a uzavřený příběh o významu rodiny, že je silnější než krev a také o tom, co jsem dnes slyšel v jednom rozhovoru, tedy že v momentě, kdy se ve vašem životě objeví dítě, se už prostě musíte stát opravdovým dospělým. Bylo zábavné sledovat, jak se do života obou zabijáků prostě připletla Miri a vše jim obrátila naruby, bylo sympatické, jak se k celé věci oba postavili a jak se vším bojovali, zkrátka nebylo těžké se do toho všeho položit a začít téhle zvláštní rodině fandit. Měl jsem rád hlavní postavy a v momentně, kdy jsem slyšel výtku, že je Miri pro někoho příliš otravná a ukřičená, jsem jen kroutil hlavou a tvrdil, že je to úplně obyčejné dítě – občas otravné a ukřičené, jindy roztomilé, někdy hloupé, jindy nečekaně chytré. Po pravdě mi přišlo, že autoři zachytili dětskou povahu mnohem přesněji než v některých jiných podobných seriálech, bez přehnaného idealizování. Na druhou stranu, co já o dětech vím, sám žádné nemám… Přesto ale můžu s klidem říct, že jsem si seriál užil, nebylo tu nic, co bych mu chtěl nějak výrazněji vytýkat, i když byl v některých ohledech lehce předvídatelný, občas trochu přehnaný, ale nic, co by mi kazilo příjemný pocit během jeho sledování. Líbila se mi animace i hudba. Asi už začínám fotrovatět a v 36 letech na to mám nejspíš i nárok, každopádně pro mě byli Buddy Daddies poměrně milá a zábavná podívaná. 7,5/10

"Tomo-chan Is a Girl!" má možná hodně nedostatků a pro někoho je třeba i seriálem, kde není nic nového, co by už neviděl jinde a lépe, ale pro mě osobně to byl přesně ten seriál, který jsem tuhle sezónu potřeboval, který jsem si nejvíc užil a u kterého jsem se usmíval celých třináct dílů. Dával mi zábavu, dával mi energii, jeho romantická linka mě příjemně zahřála u srdce a toho si cením, obzvlášť v sezóně, kde mě spousta nových seriálů buď úplně neoslovila nebo vyloženě zklamala. Velmi jsem si oblíbil všechny zdejší hrdinky, každá byla nějak výrazná, zajímavá a přišly chvíle, kdy mě dokázaly překvapit, kdy jsem se o nich dozvěděl něco víc, a pak jsem je měl ještě raději. Mužské postavy už tak povedené nebyly, i když to, jaký byl Džun občas pařez, mi bylo docela blízké, navíc jsem měl po celou dobu pocit, že se k sobě s Tomo zkrátka hodí, a tak jsem jim dokázal opravdu fandit, což je u romcomu hodně důležité. Fungoval pro mě i humor, což mě vzhledem k faktu, jak velký podíl tu zastává slapstick, vlastně docela překvapilo. Nejlepší pro mě však byly veškeré interakce mezi Carol a Gundó, tahle dvojice mi přišla úžasná a užíval jsem si většinu času, kdy byla na obrazovce. Seriál měl dobře zvolené tempo, pořád se něco dělo, nebyla tam hluchá místa, a tak se celý příběh stihl krásně odvyprávět, a ještě lépe uzavřít, takže žádné zbytečné natahování a čekaní tři řady na to, až se vztah někam pohne, se tu nekoná. Zkrátka Tomo-chan Is a Girl! je tím asi jediným novým seriálem, kterému chci tuhle sezónu dát 5*, i když si uvědomuji, že perfektní určitě nebyl a ani není tím nejlepším romcomem, co jsem kdy viděl, ale tím co mi dal a jak jsem si ho užil, si ode mě 8,8/10 zaslouží.

Bungo Stray Dogs pro mě jsou už v podstatě taková jistota, u které přesně vím, jak bude probíhat celá nová sezóna – v úvodu flashback, kde si lépe představíme některé z postav a jejich vzájemné vazby, pak pomalejší rozjezd, který pozvolna buduje atmosféru a v druhé půlce se vše náhle zvrhne, seriál se vždy utrhne ze řetězu a servíruje parádní akci, drama, nějakou tu psychologii… Tentokrát se ale hlavní dějová linka v závěru neuzavřela, v podstatě končíme v nejlepším, kdy je vše v plném pohybu, figurky doslova létají po šachovnici a dva géniové si tu hrají svoji hru, v které nikdy není nic tak, jak by si divák mohl na první pohled myslet a když už to vypadá, že jeden plánuje dvacet tahů dopředu, tak se ukáže, že ten druhý je stejně zase o krok napřed. A já si to skvěle užívám, snažím se čekat nečekané, ale stále selhávám, a tak mě seriál pravidelně překvapuje. A i když si pro mě tvůrci připravily stále šílenější zvraty, tak mi pořád vše v rámci zdejšího univerza i obecně platné logiky dává smysl. Navíc tentokrát je to opravdu jízda, do šíleného mixu se přidala další velmi silná strana, sázky jsou zatraceně vysoké a s hlavními hrdiny to tentokrát vypadá vážně bledě. Jediná věc, co mě tu trochu štve je plot armor úplně všech postav, přeci jen si říkám, že v konfliktu takového rozměru s tolika extrémně silnými hráči, to prostě není možné a nějaké ztráty by tomu všemu přidaly na vážnosti. Ovšem i to tak nějak zapadá do celého konceptu „čekej nečekané“, kterým tenhle seriál vyniká a na který to hraje. Za mě tedy velká spokojenost, ale na těch 5* to zatím pořád ještě není, ovšem další (již oznámená) sezóna by už být mohla, má totiž skvělou výchozí pozici. 8,3/10

Inglis se nechal reinkarnovat, aby konečně plně ovládnul meč, až na to, že v rámci soubojů meč (nebo jakoukoli jinou čepel) používá sporadicky a spíš jen každého seřeže nebo skope. V těle dívky Inglis je duch prastarého a mocného krále, až na to, že kromě vysvětlení jejích nepřirozených schopností to na příběh nemá absolutně žádný vliv, hlavní hrdinka se rozhodně nechová jako moudrý vladař, ani jako kdyby někdy byla mužem. Je to občas velmi zábavná podívaná, až na to, že v polovině případů jsem se spíš smál seriálu než se seriálem, ale tak kde jinde se třeba Lady Ripple promění na Lady Riffle (kdo viděl poslední díl pochopí). Animace se docela povedla, až na to, že obličeje postav jsou občas divně zdeformované a CG použité u monster je otřesné. Může to vypadat, že jsem ze seriálu nebyl vůbec nadšený, až na to, že díky sympatické a energické hlavní hrdince, která netouží po ničem jiném, než dát přes hubu každému, kdo je trochu silný a je jedno jestli to je přítel nebo nepřítel a pak chce se stejnou vášní vyžrat celou slavnostní hostinu, jsem se u tohoto seriálu reálně bavil, i když si plně uvědomuji, jak byl v mnoha ohledech vlastně špatný a i docela pitomý, až na to, že já se dokázal bavit i tím. 5,5/10

Druhá série In/Spectre se mi líbila ještě o chloupek víc než ta první. Mám tenhle seriál prostě rád, baví mě, jak dokáže pro diváka vybudovat nějaký příběh, navést ho určitým směrem a pak vše snadno a rychle rozbořit a vše vystavět úplně jinak. Navíc mi přijde, že tento formát několika kratších příběhů seriálu sedí mnohem víc, než když se v první sérii snažil o jednu dlouhou a poměrně úmornou hlavní linku. Obzvlášť dobrá mi přišla část s Yukionnou, která je pro mě nakonec asi nejlepší waifu z celé téhle zimní sezóny. Ale mám hodně rád i samotnou Kotoko, její energii a vystupování, zkrátka jí dokážu všechno sežrat i s navijákem. Užívám si, jak se dá pracovat s vyprávěním, kolik úhlů pohledu a možností dostanu během jedné jediné zápletky. Pro mě je prostě In/Spectre velmi dobrá a zajímavá zábava. 7,8/10

Tohle se hodně povedlo, nebo spíš mi seriál opravdu sedl. Sice jsem si musel chvíli zvykat na neobvyklý styl vyprávění, kdy jednotlivé epizody působí, jako by byly poskládané z několika krátký příběhů, nebo pasáží, které se občas zaměřují na různé postavy, nebo mají různá témata, ale postupně se všechno hezky srovná a sejde a kolem třetího dílu už vše dává smysl. Opravdu jsem si užíval některé příběhy, nejraději jsem měl asi linii o nindžovi a čarodějce, která mě dokázala dojmout víc jak mnohá romantika z této sezóny. Ovšem i hlavní čtveřice mi hodně přirostla k srdci a poslední díly jsem si s nimi prostě jen užíval. Oceňuji tu však každou postavu, protože všechny byly něčím aspoň trošku zajímavé a velmi dobře zapamatovatelné, navíc mi ta jejich stylizace přišla tak nějak povědomě Pratchettovská. Stejně tak se mi líbil samotný Saitó, který nemá žádné nadpřirozené schopnosti, jen prostě umí své řemeslo a je rád, když může někomu pomoct. Líbila se mi jeho motivace, přál jsem mu tenhle nový svět, kde se konečně cítil doceněný a užíval jsem si i všechny ty romance, co se kolem něj odehrávaly, ať už byly krásné, nebo třeba bláznivé. Výborně mi tu sedl i humor, bavili mě mnohé vynikající a nečekané pointy, ale dokázal jsem si užít i ty přihlouplé a košilaté. Zkrátka já se opravdu dobře bavil, a i přes pro mě trošku rozpačitý úvod a animaci, kterou bych označil jen za lepší průměr, nechci dát méně jak 8/10.

Rjóma je zpátky aby expandoval ve svém podnikání, objevil dalších XY nových druhů slizů, vynalezl, co ještě zdejší svět nezná a opět vyřešil jakýkoli problém každého jednoho člověka, který se mu náhodou připlete do cesty a vše s úsměvem od ucha k uchu s nadhledem, bez problému a zbytečných dramat – jak snadné je žít… Zkrátka úplně stejné jako u první série, pokud se na seriál díváte během nedělního odpoledního šlofíku s vypnutým mozkem a jen se necháváte ukolébat zdejší atmosférou, pak nic není problém a bude to pohodový zážitek, ale v momentě kdy začnete jen trošku přemýšlet, zkusíte hledat na seriálu chyby, tak nebude těžké je najít a všechno bude problém. Navíc stejně jako u první řady, za týden si na Rjómu a spol. ani nevzpomenu… 5/10

Když mám seriál, v kterém jsou nějak propojené dva světy a kde věci z jednoho zasahují do toho druhého, tak si dokáži poměrně rychle představit, jak by to celé mělo fungovat a dokáži odhadnout některé reakce společnosti na tyhle násilné změny a objevení se věcí, které byly až doposud neznámé. No a ty představy, jak by fantasy feudální společnost reagovala na mnohé vymoženosti z našeho světa se opravdu hodně rozchází s tím, co jsem viděl tady. Takže mi pak přišla spousta situací neuvěřitelně pitomá, nerealistická, neadekvátní, zkrátka jsem měl obrovský problém uvěřit, že by to co vidím mohlo takhle fungovat. A poslední dva díly, které mi připadaly jak nepovedená parodie na Gate, tomu docela nasazovaly korunu. Celkový dojem ze seriálu mi pak zachraňovala akorát jeho pohodová atmosféra a docela sympatická hlavní hrdinka, ale jak moc to dokáže otupit hrany toho, že si o seriálu nepokrytě myslím, že je to totální blbost, ale ne tím zábavným způsobem, abych to dokázal přejít. Prostě i když se na seriál dalo dívat, tak mě nepřesvědčil, neuvěřil jsem mu a i kdybych chtěl, tak mu prostě víc jak 4/10 nedám.

Trigun Stampede je originální adaptace, která ke všemu přistupuje zase tak trochu jinak. Seriál se absolutně nebabrá s úvodem, nestaví před diváka žádná tajemství, prostě jako by autoři počítali, že jste buď viděli původní adaptaci z roku 1998, nebo ještě lépe znáte mangu. Na jednu stranu je to škoda, protože všechna ta tajemství kolem Vashe, Wolfwooda a vůbec celé téhle planety byly tím, co jsem si u původního seriálu nejvíc užíval a tady mi ze začátku prostě díky tomu tak nějak trpěla celá ta atmosféra. Navíc to bylo ze začátku hodně uspěchané, jedna ze známých postav byla nahrazená úplně novou, Meryl dostala jiné povolání, zkrátka bylo tam hned několik věcí, díky kterým jsem Trigun prostě nepoznával. Na druhou stranu Vash byl pořád Vash, ten který chrání jak pavouka tak mouchu a jehož snažení je milé, ale málokdy funguje tak, jak by si přál. Postupně se ale začalo ukazovat, že tohle tvůrčí rozhodnutí – ze začátku šlápnout na plyn, nezabývat se tolik všemi těmi Gung-Ho-Guns, kteří dostali dostatek prostoru už v minulosti, neskrývat to, co většina diváků už stejně ví – byl opravdu záměr. Trigun Stampede se zaměřil na to, co původní adaptace prostě vynechala, tedy celou linku kolem „Plants“ tím pádem i skutečnou motivaci Million Knivese a onen velký rozkol mezi oběma bratry. Mangu jsem kdysi četl, vím že tam přesně tahle zápletka je prakticky tou hlavní a její osekání v původní adaptaci mě vlastně hodně štvalo. Každopádně od druhé půlky už seriál přesně ví, co chce divákovi odvyprávět a podle toho, co si vybavuji z mangy, se to autorů vlastně i docela dobře daří, obzvlášť samotné finále je v té konfrontaci pohledů obou bratří (obou velmi pochopitelných) úžasně vystavěné. Na závěr ještě hodím jednu poznámku k animaci – pokud kdokoli tvrdí, že zdejší 3DCG animace je děsná, pak o 3DCG animaci nic neví a pokud chce posuzovat tu čistě japonskou, tak by si měl hned pustit aspoň jeden díl Ex-Arm, aby viděl s čím se taky musí srovnávat. Jasně, Japonci nejsou v 3DCG animaci špička, když jí hodíme vedle té americké třeba od Pixaru, tak hlavně při pohybu postav pochopíme, že má stále hodně co zlepšovat, ale animační studio Orange a animace v Trigun Stampede je špička japonské seriálové 3DCG animace a je vidět, že se studio stále zlepšuje. Především mimika tváře je u těchto 3D modelů mnohem povedenější než v klasickém 2D a dává postavám možnost vyjadřovat intenzivněji emoce. Dál jsou některé zdejší efekty a detaily různých zařízení v tomhle seriálu právě díky 3D animaci mnohem lépe propracované. Jasně, pohyb je občas problém, jakákoli chapadla (a že jich tu zase jednou je) a jim podobné efekty vypadají pořád otřesně uměle, ale jako celek je tohle solidní animace, na kterou se dá rychle zvyknout a často mile překvapí. No a mě vlastně nakonec překvapil i celý Trigun Stampede, kterému po dnešní povedeném finále můžu s klidem dát 7/10 a jsem zvědavý, co bude zač již oznámené pokračování.