Jeoffrey

Opravdu jsem nepočítal, že se u spin-offu Konosuby budu o výsledném hodnocení rozhodovat až u posledního dílu, tohle mělo přeci být jasných 5*, ale bohužel ani náhodou... Začnu nějakou tou chválou, řekněme si upřímně, že seriálová Konosuba ještě nikdy nevypadala tak dobře, kvalita animace se asi i vyrovná Konosubě filmové, studio Drive prostě dle mého odvedlo slušnou práci. Jenže Konosuba nikdy nebyla o animaci, ten lehce nedotažený goofy styl, který seriálu dalo studio Deen se mu dal snadno odpustit a vlastně i ladil s celou jeho komediálností. A tím se dostávám k hlavnímu problému, co s tímhle Megumin spin-offem vlastně mám – nepřišel mi moc vtipný. Ze začátku jsem ještě jel na takové té nadšené vlně, že jsem zase zpátky ve svém oblíbeném světě, sleduji svoji milovanou hrdinku a její první radosti a strasti, ovšem seriálu jako by ve vesnici karmínových mágů rychle docházel dech. Nebyl tu skoro nikdo, kdo by mě nějak víc zaujal, všechny spolužačky Megumin mi přišli tak nějak stejné a když mě požádáte, abych vám o některé řekl něco víc, tak budu mít problém. Jediné opravdu zajímavé postavy tu byly JunJun a malá Komekko všichni ostatní nebyly víc než křoví, které do kapsy strčil i Čomusuke. Chyběla tomu šťáva, za jeden díl jsem se pousmál tak maximálně jednou, možná dvakrát, což je na komedii sakra málo a ani děj nebyl většinou nijak extrémně překvapivý a originální. Jako jediné pozitivum těch prvních šesti dílů beru asi jen to, že jsem se dozvěděl nějaký ten nový lore, který se nejspíš promítne i do dalších pokračování originální série, nebo spíš, jak mi tvrdil kamarád, načasování tohohle spin-offu je v souvislosti s tím, o čem má být další série Konosuby naprosto perfektní a díky němu prý bude vše dávat příští rok větší smysl – no budu mu muset věřit… Každopádně uprostřed seriálu jsem si sáhl asi na úplné dno svých sil, byl jsem zklamaný, že mi to celé v tuto chvíli nepřišlo ničím (kromě animace) víc než průměrné a ani Megumin s JunJun  to pro mě nedokázaly samy utáhnout. S odchodem z vesnice karmínových mágů se však můj dojem začal pomalu zlepšovat, objevil se můj oblíbený kult Axis a já se těšil, že si zavzpomínám na ty nejlepší části z druhé série. Nestalo se, tahle část sice byla o něco zábavnější, ale co se nápaditosti a bláznivosti týká, pořád to za originálem hodně zaostávalo a ani zvrhlý kněz Zesta a „velká sestra“ Cecily tomu zatím nový rozměr dát nedokázaly. Vše tak nakonec musel zachraňovat příchod do města Axel, kde už se z velké části jelo hlavně na vlně nostalgie, v posledních třech dílech jsem se nejvíc bavil očekáváním, kdy a kde se objeví Kazuma, Aqua a Darkness, prostě jako když hrajete hru „Kde je Valda?“ no a v samotném závěru, kde se vše navázalo na původní Konosubu a já znova prožil první setkání Megumin s ostatními (mínus Darkness), jsem se usmíval od ucha k uchu a seriál i pro mě byl na vteřinku na těch očekávaných 5*. A asi to byl nakonec právě ten závěrečný okamžik, který zvrátil misky vah u mého hodnocení a já se rozhodl, že zde chci dát tu čtvrtou hvězdu, i když je to ta nejslabší, jakou znám (v řeči čísel 6,5/10). Přeci jen to nebylo úplně zbytečné rozšíření, Megumin byla pořád Megumin a i tady jí mám velmi rád, seriál mi taky dal chuť na další pokračování Konosuby, vlastně mi dal i chuť si před tím dalším pokračováním pustit znova první a druhou sérii, i když je otázka jestli si pustím někdy znovu tenhle spin-off… Dost už, nepřemýšlej víc, rozhodnutí padlo!

Skip and Loafer má skvělý openning, osobitý styl animace, který si mě velice rychle získal a spoustu postav, které jsem si dokázal oblíbit. Začnu hlavní hrdinkou, která je chodícím optimismem, cílevědomé děvče z vesnice, které dorazilo do velkoměsta ve snaze vystudovat školu a stát se vládní zaměstnankyní. Micumi je přesně ten typ člověka, který svým postojem k životu a vůbec celou svojí energií dodává sílu všem kolem, je vždycky super mít u sebe někoho jako je Micumi, s takovými lidmi se nikdy nenudíte a jejich pozitivita je nakažlivá. Ano, občas působí hodně naivně, někdy až vysloveně hloupě, ale vše sympaticky a zábavně zvládá, každý svůj problém nám probere a vysvětlí, zkrátka já se bavil skoro pokaždé, když byla Micumi na obrazovce. Překvapil mě i hlavní hrdina, který ze začátku působil, že bude jen další klišé šablonou vyobrazující typického městského kluka, který je sice až nepřirozeně hodný, ale zároveň tak nějak odtažitý. Seriál s tím vším totiž dokázal hezky pracovat, o Sósukem jsem se hodně dozvěděl, a tak dostal pro mě dostatečně zajímavou hloubku, že jsem si ho také dokázal postupně oblíbit. A byly tu i další postavy, které mě zaujaly, každá z těch důležitých mě dokázala přesvědčit, že je něčím víc, než za co jsem jí ze začátku měl a asi nejlepším vývojem si tu prošla Mika. Ale jsou to i vedlejší postavy, které dostaly solidní prostor, vždyť já si tu neskutečně oblíbil třeba i Micuminu tetičku Nao – jak jí autoři představily, jak dokázala zábavně a jindy i zkušeně zasáhnout do děje, dokonce i to, jak naprosto přirozeně tvůrci všem odprezentovali, že je vlastně trans. Stejně tak mě bavila atmosféra celého díla, bylo to příjemné nahlédnutí do všemožných strastí a slastí studentského života, vše pro mě navíc působilo poměrně uvěřitelně a logicky. Co mě nejvíc překvapilo, bylo asi to, jak málo je tu té klasické romantiky a hlavně to, že mi vlastně ani nechybí. Skip and Loafer totiž dokázal pevně stát na nohou jen jako takový studentský slice of life, nějaká ta romantika tu byla asi jen proto, aby se neřeklo a možná by se to celé spíš dalo zatím označit jen za kamarádské sbližování. Pro mě byl tenhle seriál velkým a příjemným překvapením, něčím, co se mi trefilo do vkusu a kde budu rád za případnou druhou sezónu. 8,5/10

Kubo-san je v podstatě taková Takagi-san ale v roztomilejším a uvolněnějším provedení. Hudba, barevná paleta, design postav i různé animační prostředky, jako je třeba občasné používání zjednodušených a čibi modelů, vše je pokaždé podřízené tomu, aby seriál působil co nejsympatičtěji, aby se na něj příjemně dívalo a hezky se u něj relaxovalo. Žádná dramata se tu nekonají, vtípky jsou zase spíš jen takové roztomilé… Na druhou stranu kromě té roztomilosti a faktu, že hlavní hrdinka je zajímavá, milá a aktivní postava, tu ale není vlastně nic moc navíc. Džunta mě stejně jako většina mužských hrdinů v těchto „škádlících školních romancích“ opět příliš neoslovil, už samotným scénářem je zamýšlený jako tak nevýrazná postava, že ho ve třídě každý (kromě Kubo) přehlédne a bohužel i mě je, i přes všechny jeho vnitřní monology a snahu autorů vyprávět příběh hlavně z jeho pohledu, stejně pořád ukradený – zkrátka i v tomhle se opakuje ten samý dojem z hlavní dvojice jako u Takagi-san. A tak jak se tu pořád točím dokola a vše srovnávám s Takagi-san, tak to v tomhle duchu asi i dorazím. Kubo-san je roztomilejší, Takagi-san je zase vtipnější, nápaditější, postavy v Kubo-san se vyvíjejí mnohem rychleji – ale který seriál mě reálně bavil víc? A neměl bych k si do toho ještě přidat srovnání s dalšími podobnými „škádlícími romancemi“, s kterými se během posledních let roztrhl pytel? Ono to asi nebude potřeba, přeci jen když vezmu čistě první série, tak dokážu říct, že Kubo-san mě bavila víc než Nagatoro-san nebo Uzaki-čan, v tom mám hned jasno, ale u té Takagi – tam je to nejspíš plichta. 7/10

Souhlasím s tím, že Farmland Saga (omlouvám se, nemohl jsem si to odpustit…) je jiná, ale rozhodně mi nepřišlo, že by byla horší než první série. Navíc v tom hlavním je to pořád stejné, stáje je zde komplexní, skvěle vystavěný a odvyprávěný příběh plný mnoha hlubokých témat k zamyšlení a silných emocí. Po pravdě, co se těch emocí a hloubky týká, je tahle druhá sezóna ještě lepší než ta první. První série měla jako hlavní téma pomstu, pohrála si s ním impozantně hned na několika levelech. Druhá série je spíš o hledání sebe sama, svého údělu a přemýšlení o tom, na čem v životě zaleží. K tomu pár obecných pravd třeba o tom, že násilí plodí jen násilí a tak podobně, ovšem nevyřčené, ale vždy náležitě dramaticky a silně ukázané. Lidská dramata to tady opravdu táhla a byla pro mě stejně silná, jako některé velkolepé bitvy z první série. Ano, ubylo akce, ale opravdu je to na škodu, byly všechny ty bitvy a krev opravdu tím, co bylo v první sezóně důležité, nebo to byla jen kulisa? Seriál navíc stále velmi uvěřitelně a věrně vyobrazuje vikingskou společnost, je z něj cítit ta syrovost a špína, která v té době panovala. Stejně tak je tu pořád spousta velmi zajímavých a povedených postav, z kterých jsem si tentokrát nejvíc oblíbil asi Hada. Animačně je to také perfektní, MAPPA opět převzala žezlo se vší grácií. I hudba je doslova vynikající, v seriálu si jí všimnete, plus třeba i oba openningy jsou nádherné. Tvůrcům se zkrátka podařilo předat mi svá poselství se vším všudy, byla to pro mě zajímavá jízda na horské dráze emocí, stejně tak jsem měnil názory na mnohé postavy přesně tak, jak autor zamýšlel (krásný příklad je třeba Olmar). Za mě 9,5/10.

Juna ve své medvědí kombinéze je zpět, aby další z nás poučila o tom, že nemáme soudit ostatní podle toho jak vypadají / co mají na sobě, aby nám názorně ukázala, že medvědům se na kamarády nesahá a během toho s grácií sobě vlastní vyřešila jednu krizi za druhou a sem tam si i trošku přilepšila ve svém živobytí. Všude zase budou medvědi, bez nich by to nešlo, i když tentokrát padne i nějaký ten dobře mířený direkt – název série je zkrátka splněn so puntíku. Seriál sice víceméně jede pořád to samé, objeví se nějaký problém, Juna ho jde řešit, objeví se někdo, kdo si z Juny dělá srandu, Juna ho náležitě utře, ale právě ty momenty, kdy se hrdince dostane satisfakce, pro mě byly nejzábavnější a nejuspokojivější s tím, že naštvanou Junu na samotném konci série jsem si doslova užíval. Zbytek už byl jen takový sympatický isekai snažící se o nějakou tu zábavu a roztomilost, což se mu obojí občas i podařilo. Takže pro mě si i druhá série udržela solidní dojem, ty silné tři hvězdy tam pořád jasně svítí, bylo to prostě zase o trošku víc než jen dobré. 6,4/10

Už po přečtení obsahu a projetí prvních trailerů jsem měl od seriálu docela velká očekávání. Přeci jen to měla být dospělá podívaná na zajímavé téma, aneb co všechno jsem ochotní udělat pro své nejbližší. A opravdu to většinou i byl docela fajn zážitek, kde mě nejvíc bavila ta hra na kočku a na myš, to přetahování se o to, kdo koho nakonec přechytračí. Stejně tak některé myšlenky a samotné zpracování onoho již zmíněného tématu (především třeba v té konfrontaci dvou otců v posledních epizodách) se povedlo docela obstojně. S čím jsem ale měl tak nějak problém byla uvěřitelnost některých zápletek. Zkrátka jsem si musel postupně zvyknout na to, že Tecuo je kriminální mastermind, nebo třeba i hacker profesionál, jeho manželka má na svůj věk neskutečně dobrou fyzičku a o tom, jestli se dá použít na likvidaci těla vana, tak jak jí tu hlavní hrdina použil, spekuluji dodnes. Dalším problémem pro mě byl i fakt, že u mě seriál nedokázal vybudovat nějaké intenzivní napětí, sice se o drama autoři snažili neustále, ale na mě to nějak nefungovalo. Navíc mi ani nebyla moc sympatická Reika, kvůli které to vlastně Tecuo dělal, říkal jsem si, jestli mu třeba aspoň na chvíli nebleskne hlavou, že jeho dcera je v některých ohledech tak trochu pitomá, ale zároveň mi bylo jasné, že takhle otec svou malou holčičku ani v jejích dvaceti asi nevidí… Když si k tomu přičtu průměrnou animaci a ucházející hudbu, tak mi ten můj fajn zážitek vychází na lehce nadprůměrných 6/10.

5* zážitek a nejlepší sezóna Demon Slayera se pro mě opět nekoná, Entertainment District arc zatím zůstává jako to nejlepší, co jsem z tohoto seriálu viděl, nepřekonán. Přitom paradoxně první epizoda a ta úplně poslední, zkrátka ty šílené skoro hodinové části, by nejvyšší hodnocení dostaly, ale k tomu zbytku bych už měl několik výhrad. Co mi ale nejvíc zkazilo dojem z téhle sezóny? Jako očekávaná odpověď se nabízí CGI, nebo spíš cokoli co bylo dělané 3DCG animací a byla to ryba (protože ti dřevění draci byli naprosto v pohodě). Ti rybí minioni vypadali na poměry studia Ufotable vážně hodně slabě, uměle a divně se pohybovali a spíš než jako děsiví mi přišli tak nějak divně k smíchu. Mohl bych si postěžovat i na fakt, že než se děj rozjel, tak jsem se chvílemi i lehce nudil a můj dojem vážně hodně zachraňovala linka kolem jistého tajemného chlapíka z minulosti, co nosí stejné náušnice jako hlavní hrdina a jeho meče. On obecně ten příběh kolem místních mečířů nebylo žádné velké terno, nejlepší pasáže byly totiž pokaždé ty, které s mečířskou vesnicí vlastně přímo nesouviseli (tajemný samurai z minulosti, Nezuko a slunce, Muzanova backstory a motivace). Ale tohle nebyl můj největší problém, který jsem s touhle sezónou měl, tím totiž byli její záporáci. Už první díl to pro mě zazdil, protože i když byl úžasný, opět jsem se podíval do Infinity Castle s tou krásnou hravou kamerou, tak mi přestavil všechny chybějící členy vyššího kruhu démonů, a kromě známého Akazy, z kterého jde respekt už od dob Mugen Trainu tu byly další ještě děsivější démoni. Když mi seriál představil vyšší dvojku a jedničku, tak to dokázal tak skvěle, že z nich šel opravdu strach, navíc mi seriál přihodil do hlavy ještě myšlenku „Když je takhle silná a děsivá vyšší jednička, co je potom sakra Muzan?“. A kromě těchto opravdu úchvatných, děsivých a zajímavých démonů tu pak ještě byli "Pot Boy" a "Posera" – záporáci naší nové série. Autoři mi je nedokázali vůbec prodat, vedle ostatních vyšších démonů mi připadali tak nějak trapně slabí a nezajímaví a ani během seriálu mě Pot Boy se svými vázami a rybami a Posera, který se rozkládal skoro jak nějaká pošahaná Matrjoška, prostě nedokázali přesvědčit, že bych se jich měl bát. Šel z nich menší respekt než z Daki a Gjútaróa, což by ale vzhledem k démoní hierarchii neměl. Ani na samotném konci u mě nedokázali nic vyvolat, stejně jako Tandžiró ani já jsem ve svém srdci nenašel ani špetku soucitu pro Poseru a jeho ubohý příběh. Co mě překvapilo byl fakt, že oběma zdejším Haširům se dostalo prokreslení mnohem lepšího, skoro i většího než třeba v minulé sezóně u Tengena. Blbý ale zase je, že Muičiró, který dostal toho prostoru mnohem víc, je pro mě ve výsledku stejně méně zajímavý než Micuri a oba jsem si nakonec stejně nedokázal oblíbit tak jako Tengena a Kjódžiróa v předchozí sérii. Animace je opět v některých momentech úchvatná, pro mě osobně byl nejpůsobivější okamžik celého seriálu asi ladný příchod Micuri na scénu (ta scéna s backflipem za svitu měsíce), nebo všechny ty nádherné barvičky, když Tandžiró nahodil nějakou tu svou techniku s tím, že poslední díl v tomhle vysloveně exceloval. Bohužel ale nedošlo na nějakou delší pasáž bez přerušení, a tak tyhle cool animační momenty přicházeli vždy jen tak nějak na chvíli a sporadicky, prostě další šílená několikaminutová frekvence doplněná o ohňostroj barev (jako v předchozí sezóně), která by mi přivodila animační orgasmus se tu nekoná. To samé dynamická kamera, kterou u Demon Slayera tak miluji, se hojně vyskytovala vlastně jen v prvním (Infinity Castle) a posledním díle (honička v lese) a pak při snímání souboje s dračími hlavami, což mi přišlo méně, než na co jsem zvyklý. Na druhou stranu jsem si tentokrát hned dvakrát všiml hudby, která se v určitých pasážích velmi povedla. Každopádně 5* zážitek se nekoná, nejlepší sezóna to není, tohle byl pro mě spíš v rámci Demon Slayera takový slabší průměr, každopádně když si to srovnám s ostatními anime seriály, tak jsem pořád na nějakých 7,5/10.

První, čeho jsem si všiml kromě toho, že jde o další generický isekai, kde hrdina hned získá bez přičinění absurdně přehnané schopnosti, byl fakt, jak moc je to uřvané. Tohle byla ta show, kde se snažili autoři tak moc hýřit energií a hlasovými projevy postav, že mě z toho až bolela hlava. Na druhou stranu jsem to dokázal i chvíli vydržet, protože mě příjemně překvapil pozvolnější vývoj hlavního hrdiny, zkrátka to, že jsem tu třeba jako v Mušoku Tensei viděl jeho první krůčky, první tréninky a rozvoj těch šílených schopností, zkrátka že se příběh i trochu víc zaměřil na ten úplný začátek a nehnal se hned k tomu dospívajícímu gerojovi, co bude zachraňovat svět. Prostě občas to i vypadalo, že i přes všechen ten hlučný a těžko stravitelný kabátek a hloupé vtipy doprovázené lacinou hudbou jak z podprůměrné grotesky, by seriál mohl mít nějakou hlavu a patu, že by to mohlo být i něco víc než jen další sbírka pitomých isekai klišé. Ale už u třetího dílu mě to všechno zmohlo a když se hrdina ještě jako děcko hned potkal s dvěma dívčinami a já přesně věděl, kdy zazní věta „A teď si nás musíš vzít!“ a jen sledoval, jaká trapná klauniáda se kolem toho všeho rozjela, tak jsem definitivně zlomil hůl. Drop po třetím díle a 3/10.

The Dangers in My Heart je seriál, který může diváka během svých prvních pár dílů docela snadno odradit. Hlavní hrdina je divný wannabe edgelord, který přemýšlí nad tím, jak všechny ve třídě zabít, a především tu otravnou holčinu, co se mu o přestávkách nastěhovala do knihovny, kam se chodí zašívat a cpát sladkostmi. A ona i ta hrdinka s hlavou neustále v oblacích, chronickou nenažraností a obsesí po sladkém, která zároveň občas působí dojmem, že rozhodně není „nejostřejší tužka v penále“, není zrovna někým, koho byste si rychle oblíbily a komu byste chtěli držet palce. Zkrátka hlavní postavy mají výrazné nedostatky, jejich vzájemná interakce v úvodu je na hranici divného oťukávání a podivného cringe a seriál vám ze začátku i tak nějak naznačuje, že tihle dva vlastně nemají nic moc společného, takže ta romantika a chemie by tu asi neměla moc fungovat. Jenže ono to funguje – úplně všechno, a i s tím že tenhle seriál je dokonce díl od dílu lepší a lepší. Ano postavy mají výrazné nedostatky, ale díky nim pro mě působily tak nějak mnohem víc lidsky. Hlavní hrdina je wannabe edgelord, ale v momentě, kdy se ohlédnu přes rameno do svého vlastního dospívání, tak mi velice rychle dojde, že i já jsem měl svoje divné černé emo a edgy období a že spousta věcí, které jsem dělal a jak jsem interagoval třeba i s těmi dívkami, vlastně někdy byla obdobně cringe, takže nemám problém se do hrdiny částečně vcítit, i když mi připomíná něco, na co bych raději zapomněl. Postupně navíc začne fungovat chemie, seriál dokáže udělat romantické dusno, umí pracovat se záběry, barvami podtrhnout atmosféru a místo divných a cringe interakcí jsou tu náhle milé romantické scény, které i vyloudily úsměv na mojí tváři, zahřáli u srdíčka a já začal hlavní dvojici opravdu fandit. Pořád to jsou ty nedokonalé postavy ze začátku, jejich hrany se ovšem postupně mírně otupí, některé aspekty jejich charakteru se i logicky vysvětlí a já tak stále víc nabýval dojmu, že tihle dva si jeden druhého zaslouží, i když jsou každý na jiném konci sociálního žebříčku ve své třídě, nemají vlastně nic moc společného… Z podprůměrného zážitku (který mi někdy až bolestivě připomínal existenci jedné z mých 13. komnat), u kterého jsem v úvodu tápal, proč se vlastně dál koukám (kvůli hlavním hrdinům to nebylo) a kde mi byly opravdu sympatické jen styl animace a nádherný opening, se postupně stával seriál, na který jsem se čím dál tím víc těšil, kde jsem si vysloveně přál nějaký ten šťastný konec a u kterého jsem byl rád, že hned oznámily druhou sezónu. 8/10

„Truhlice odvahy“ je sbírka příběhů, které doplňují a rozvádějí původní Ranking of Kings. Jsou tu části, které se docela povedly, ale je zde i několik příběhů, které jen podrobněji vypráví to, co už jsem slyšel dříve a s tím mám bohužel problém. Zkrátka jsem očekával, že dostanu něco nového, že se dozvím víc o světě a všech jeho obyvatelích, ale kromě posledního dílu, který by se dal označit za regulérní pokračování původního seriálu a který naznačuje, kam se asi bude příběh v budoucnu ubírat a jaká tajemství na nás chystá, jsem vlastně nic moc nového nedostal. Větší prokreslení jednotlivých známých postav se tu také příliš nekoná, protože jsem nedostal žádný opravdu nový pohled na ně, ale jen zopakování a podtržení toho, co jsem o nich už věděl. A tak mi to celé přijde tak nějak zbytečné, kromě již zmíněného posledního dílu, který u mě probudil chuť na druhou (regulérní) sérii Ranking of Kings, protože tenhle svět má evidentně stále co nabídnout a co říct, ale tvůrci by dle mého měli hledět směrem dopředu, a ne se plácat s pozorováním všeho kolem, ohlížením se dozadu a opakováním toho, co už víme. To pak totiž víc jak polovinu seriálu sleduji jen s minimálním zájmem a ani ty hezké barvičky, s kterými se studio WIT opět vytáhlo, můj dojem na víc jak 6/10 nedostanou.