mh.mail

30% — Sequel filmu Moskva-Kassiopeja. Kdysi, jako dítě, jsem na tomhle filmu byl v kině a hrozně se mi líbil. Ale asi to bylo především tím, že mi tenkrát bylo 8 let. Utkvěla mi např. scéna, jak si dva roboti mění hlavy. Když jsem se na něj podíval dnes, až jsem byl překvapen, jak naivně a v některých situacích i trapně film působí (např. pohyb robotů, který jako by vypadl ze scénky Vladimíra Dvořáka a Jiřiny Bohdalové z jednoho dílu Televarieté „Ústav pro výzkum chůze“). Konečný způsob zničení robotů pak zase připomínal „Elektrický valčík“ Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře: „Kdo si tam nastrká hřebíky, vyhoří a začne od píky.“ Navíc především dívky vypadaly a chovaly se jako příkladné soudružky. Asi lze doporučit jenom z nostalgických nebo studijních důvodů.

20% — Prequel k filmu Cesta vesmírem trpí bolestí, která trápila nejeden tehdejší sovětský film: třeba i celkem zajímavý nápad byl doplněn o naprosto nezajímavý a nudný úvod, kde se „psychologicky“ rozebírali hlavní hrdinové a okolnosti toho, jak se do té situace dostali (ještě se mi například vybavuje film Posádka v ohrožení). Kdyby se z tohoto dílu vzalo tak 15 — 20 minut a přidaly se k druhému dílu, který by se taky trochu okleštil o zbytečnosti, vznikl by standardně dlouhý film, který by měl ucházející tempo. Kdo by se chtěl seznámit s příběhem pionýrů, kteří letěli do vesmíru, nechť tento film s klidem přeskočí a rovnou si pustí druhý díl.

60% — Dobrý nápad 12 let předtím, než se začal Forrest Gump vtírat do archivních záběrů.

60% — Splněná touha Václava Marhoula. Nic proti tomu, když někdo dokáže sehnat peníze a zrealizovat svůj sen. Jenže — když jsem třeba viděl poprvé Spalovače mrtvol, zíral jsem na to s otevřenou pusou. Když jsem viděl béčkové Kanibaly, zanechalo to ve mě hluboký dojem a dokázal jsem si i v nich najít silnou myšlenku. Nebo třeba Všichni dobří rodáci a spousta dalších. Ale tady se téměř žádné emoce nedostavily. Film na mě působil citově chladně, odtažitě, děj jsem sledoval s odstupem a vlastně mi bylo skoro jedno, co se s hlavním hrdinou děje. Spíš jsem se cítil trapně ze všech těch úchylek a jen jsem si říkal, která ještě přijde na řadu. A nakonec ani nevím, co mělo být myšlenkou filmu — jestli to, že když se k malému klukovi budou všichni chovat hnusně, tak otupí a posléze se začne chovat stejně, tak to šlo možná jednodušeji a levněji.

30% — Samotný námět není špatný (i když asi nepříliš originální), dokonce se mi líbila i finální pointa. Ale je to celé natočené strašně zdlouhavě a nudně, takže jsem se přistihl, že v závěrečných fázích filmu, kdy se konečně začalo něco trochu dít, už jsem poklimbával. Stejně tak Vojta Dyk jako elitní programátor byl úplně nevěrohodný a vůbec celá představa autorů, jak to v IT sféře vypadá, byla velmi naivní (program chytrého domu vyvinuli za dva roky a za poslední měsíc ho Andrej výrazně vylepšil — cha, cha, cha), obrazovky s rychle běžícími výpisy zdrojového kódu ponechám stranou, to je klišé, které používají i v Hollywoodu. Určitě se z námětu dalo vyvařit mnohem, mnohem více.

10% — Starého psa novým kouskům nenaučíš. Těžko říct, jestli nové díly nejsou ještě o ždibíček trapnější než ty předchozí. Pozor, spoiler — v první sérii jsme „trnuli“, jestli Petr Kraj překoná svou těžkou nemoc, ve druhé sérii je těžce nemocný jeho pes. Na konci určitě jedno oko nezůstane suché.

10% — Starého psa novým kouskům nenaučíš. Těžko říct, jestli nové díly nejsou ještě o ždibíček trapnější než ty předchozí.

80% — Tvůrcům se výjimečným způsobem podařilo zábavnou formou ukázat divákům, že metody a postupy usvědčování zločinců, které dnes považujeme za běžné a ani se nad nimi nepozastavíme, byly kdysi nové, neznámé a musely si někdy až těžce probojovávat cestu ke svému uznání. Ne vždy se sice jednalo o první úspěšné použití konkrétní metody, ale autoři vybrali takové případy, které se daly dobře zfilmovat. K tomu je potřeba připočíst jedinečnou hudbu Karla Svobody, zvláště jeho chytlavá úvodní (a závěrečná) znělka se dostane pod kůži a už navždy jednoznačně identifikuje tento povedený seriál.

50% — První díl na mě zapůsobil tak nějak nemastně, neslaně, ani vyložený propadák, ale ani žádná pecka. Trochu mi připomíná seriál „Clona“, a to především takovým prapodivným a pro mě ne úplně věrohodným způsobem, jak se hlavní hrdina dostal k „mordpartě“. Zde mi to přijde ještě méně věrohodné než u Clony, že by stačilo absolvovat párměsíční kurz a člověk by se hned dostal k vyšetřování vražd, byť by vlastnil vysokoškolský titul (ale z úplně jiného oboru). Stejně tak málo pravděpodobné mi přijde, že by hned pomohl vyřešit případ, ve kterém policie skoro rok nikam nepokročila. A navíc — nejsem znalec interních předpisů, ale divil bych se, že by nechali někoho pracovat na případu, ve kterém na začátku figuroval jako svědek — nálezce mrtvoly. Navíc, i když je Jirka Mádl frajersky zarostlý, až tak mu „drsného“ pana vyšetřovatele nedokážu věřit. A taky jsem s překvapením zjistil, že na Elišku Křenkovou je lepší pohled, když je oblečená, což tedy kdysi při sledování „Rodinného filmu“ rozhodně neplatilo. Seriálu šest večerů věnuju, jsem zvědavý, jak to bude celé dál, i když některé budoucí „krizové“ situace se už nabízejí — korumpování nadřízeným (Martin Havelka) prostřednictvím zprostředkování výhodné koupě rodinného domu (což bude nutné později „splatit“), dále pak postava Valenty (Martin Pechlát), kde se ale obávám, že půjde spíše o šablonovité zobrazení všehoschopného podnikatele s vlivem mezi politiky i policií, a koneckonců i kolega z policejního kurzu, který podle všeho nastoupil u policejní inspekce (což mi taky nepřijde úplně důvěryhodné). Tak se necháme překvapit. Zatím za lidovku.

40% — Už jsem z těch Malimánků byl úplný jelimánek. Trochu slabší detektivka s poněkud překombinovanou pointou.