Kidomil

Koho by kdy napadlo, že politici nejsou tak usměvaví, přátelští a štědří lidé, jak v televizi vypadají? Že po kapsách nosí víc zbraní, než nájemní zabijáci a že neváhají se krutě zbavit kohokoliv, kdo jim stojí v cestě, dokonce i svých starých přátel? Myslím, že to napadlo každého z nás. Politici udělají cokoliv, aby se stali mocnějšími než jsou. Klidně se dopustí i vraždy. House of Cards mistrovsky ovládá schopnost doručit divákovi, co nejreálnější obraz politických i životních událostí. Hlavní postava je nezapomenutelná - Kevin Spacey je monstrum bez emocí, útočící vždy zezadu. Když seriál začíná, je velmi sympatickou postavou, ale po pár dílech se začne odkrývat jeho pravé já. V první sérii srovná se zemí každého, kdo mu vstoupí do cesty. Nečekaný zvrat na konci ve prospěch Kevina dělá první sezónu unikátní a hlavně velmi originální. Bohužel je dost smutné, že tvůrci předpokládali, že téměř stejný dějový zvrat na konci druhé série bude stejně originální, jako tu sezónu předtím. Druhá série mě zklamala. Příběh byl velmi slibně rozpohybován v odkrývání vraždy spáchané panem viceprezidentem, ale scénáristé rozhodli, že již v prvním díle druhé série neoficiální vyšetřování ukončí velmi spontánní vraždou, při které neschopná policie nedokázala dopadnout vraha, i když byly na místě činu desítky kamer. To se mi zdálo těžko uvěřitelné. A od té doby už se kromě sexuálně zaměřených aférek manželů Underwoodových nic neobvyklého nedělo. Teď, když je dvojnásobný vrah Frank Underwood prezidentem už budou muset volit tvůrci příběhu jiný postup než doposud. Co by totiž mohl chtít Francis víc, než čeho dosáhl? [1. série - 9/10] [2. série - 7/10]

Iñárritu servíruje svých 21 gramů jako puzzle. Hezky dílek po dílku. A i když "náhodně" umístěné scény samy o sobě nedávají smysl, ve výsledku každý díl skládanky přesně pasuje na své místo a úplný příběh se v celé své kráse odkryje až na úplném konci. Tímto způsobem - sestříhat scény ve snímku napřezkáčku - docílil režisér mnohem zajímavějšího snímku, než kdyby tak neučinil. [10/10]

Amores perros, neboli příběhy pejskařů vypráví 3 historky o psech, kteří totálně zpackali život svým páníčkům. Každá je něčím originální a všechny 3 jsou odlišné. Mě nejvíce oslovil příběh o modelce, přišel mi totiž nejabsurdnější, ale tím nejreálnějším způsobem. Celý její milostný vztah zničí totiž její pes Richie, který se propadne podlahou a žije si tam pod prkny společně s krysí rodinkou. Modelka se bez svého psího miláčka zblázní a všechnu vinu hodí na jediného člověka, co ji má rád. Dobře, vynechal jsem tu část, kde ji srazilo auto a ona skončila na invalidním vozíku, ale hlavní viník byl přece ten pes, když skočil do díry v podlaze. Každopádně Amores perros mě dokázalo vtáhnout do sebe a toho si já ve filmech vždycky velice vážím. [8/10]

Komentář k Vesmírné odysee nelze napsat ihned po zhlédnutí, protože je pro dnešního diváka příliš zdlouhavá a nudná. Scénář je tak jednoduchý až mě tím tvůrci zmátli a já měl pocit, že vůbec netuším, co se vlastně na obrazovce děje a musel jsem si najít na internetu, o čem to vlastně celé bylo. Teprve pak jsem zjistil, že jsem příběh chápal celou tu dobu, ale jen jsem v tom hledal hloubku, která tam nikdy nebyla. Litoval jsem těch 2 hodin strávených sledováním pro mě tehdy zbytečného filmu. Jeho důležitost jsem si začal uvědomovat až po pár měsících. Vídal jsem totiž ve spoustě novodobých filmů záběry, scény i náměty shodující se právě s těmi z tohoto Kubrickova veledíla. A pak mi to došlo. Vesmírná odysea je totiž jen prvním krokem k velkým věcem v kinematografii. Sama o sobě je neznamená nic, ale pro miliony jejich následovníků znamená všechno. To proto je to tak důležité dílo.

Šestý díl Harryho Pottera je magnet na nudu. Ani knížka není moc dějově obsáhlá, takže většina scén ve filmu spíš jen vyplňuje prostor a těch pár hlavních scén, které přeci jen nějak změní osud Harryho Pottera, nezaberou více než deset minut až na úplném konci snímku. Vlastně celá podstata tohoto dílu by se dala shrnout jednou větou... [4/10]

V době co píšu tento komentář je Kapitán Phillips nejaktuálnější ze všech snímků Paula Greengrasse a je také nejpropracovanější, nejzábavnější a hlavně nejlepší z jeho tvorby. Znovu je vidět obrovské zlepšení od jeho minulých filmů a jeho spolupráce s Tomem Hanksem je dokonalá. Děj je velmi jednoduchý, ale provedený prakticky bez chybičky a velmi napínavý. I když budu upřímný a řeknu, že jsem byl mnohem napjatější v první polovině filmu, kdy se piráti snažili obsadit loď kapitána Phillipse a poté se jim to i podařilo. Scénárista v druhé polovině filmu zúžil prostor dění jen na záchranný člun a svázala tak režisérovi ruce. A i když se Greengrass snažil stále stejný prostor obměnit třeba tím, že třeba vyhnal kapitána ven ze člunu, aby se pokusil uniknout a uplavat do bezpečí, na chvilku tak byla ve filmu znovu přítomna akce i napětí, druhé polovině to moc nepomohlo a všechno dění je v ní méně zábavné a napínavé než v té první. Závěr snímku obohatil Tom Hanks svým jedinečným hereckým výkonem, kterým u mě potvrdil svoje čestné místo jednoho z nejlepších herců součastnosti. Rozplakal se totiž takovým způsobem, že mi to nedalo a plakal jsem s ním. [9/10]

Všechno jednou začíná a končí. Hobití trilogie je právě završena a tak se o těchto Vánocích zase plní kina, aby měl každý možnost vidět, jak to celé dopadne. Druhý díl nám nabídnul velice špatné cliffhangerovské zakončení, na které navazuje začátek trojky a tak jakmile se v kinosále usadíte do křesla, už na plátně lítá drak a všichni křičí, utíkají a umírají a všechno to prostě působí hrozně zbrkle. Teprve potom se začne děj rozvíjet a až do obrovské bitvy, kterou slibuje název celého snímku, je pozornost upřena k Thorinovi, který se chudák zblázní a Peter Jackson byl asi toho názoru, že by divák jen z jedné scény Pavézův psychický zkrat nepochopil a tak jich radši do snímku vměstnal nejméně deset, takže ta celá šlamastika ohledně šíleného trpasličího krále ve výsledku působí velmi zdlouhavě a nezábavně. To znamená že závěrečný díl celé série může zachránit jenom ta obrovská bitva mezi trpaslíky, lidmi, elfy a skřety. Ale ta u na mě také nezabrala. Ne že by nebyla zdařilá, ale celé je to od hlavy až k patě digitálně vymodelované a bitva tak vypadá víc jako z nějaké počítačové hry než jako součást filmového trháku. Nesmím zapomenout ani na postavu Tauriel, která byla do příběhu o hobitkovi násilně vložena ve druhém díle. Celá ta love story mezi elfkou a trpaslíkem byla stvořena totiž jenom proto, aby to bylo víc smutné až na konci trilogie trpaslík umře a Tauriel ho bude oplakávat. Jinak by nad zesnulými trpaslíky neuronil slzu nejspíš nikdo. [6/10]

Asi nejznámější a nejbrutálnější historický akt očima malého chlapečka, který je ještě moc malý na to, aby dokázal pochopit konání svého nacistického otce vůči židovské rase. Autor příběhu bezvadně zdůrazňuje obrovskou mentální diferenciaci mezi sourozenci, které oddělují 4 roky jejich života (osmiletý Bruno je pořád ještě malý kluk a chce jím zůstat, nevěří tomu, co mu o židech tvrdí dospělí lidé stejné národnosti jako je on a věří spíš tomu, co mu přes ostnatý drát, říká jeho jediný kamarád Schmuel - naopak tomu jeho dvanáctiletá sestra už nechce být dítětem a pohybuje se převážně mezi dospělými a aby vzali mezi sebe, sdílí tak bezmyšlenkovitě většinový názor, že židé jsou špatní a je třeba se jich zbavit). Celý příběh od začátku do konce graduje šíleným způsobem a stejně tak graduje i chování hlavních postav (členů rodiny). Ke konci už je atmosféra téměř nesnesitelná a nechutný pocit ze zvrácenosti celého světa mi zůstal ještě hodně dlouho po skončení závěrečných titulků. [9/10]

Na Letu číslo 93 je krásně vidět, jak se Greengrassovy režisérské schopnosti rozvíjejí a že každý jeho další film je lepší než ten předchozí. Znovu má snímek ten už typický dokumentární nádech a divák má díky tomu pocit, jako by na místě dění sám stál. Bohužel dokumentárnost ubírá na tom, aby se člověk dokázal s nějakou postavou sžít, protože těch odlišných charakterů jsou tam desítky a právě to emoční sžití s určitými charaktery, které mám ve filmech tak rád, proběhne až téměř na konci před vyvrcholením celé události. To ovšem neznamená, že když Let číslo 93 prakticky nemá žádnou hlavní roli, tak nestojí za shlédnutí. Právě naopak. Každý, kdo si čte tento komentář a film neviděl, by měl okamžitě přestat číst a jít se na něj podívat ! Už jen proto, že to téma je aktuální pořád a ještě dlouho aktuální bude. Alespoň jednou za rok. [8/10]

Fury nenaděluje nic nového. Je to monotónní film z války s akčními scénami, které rozhodně nejsou ničím originální. Ačkoliv mě akce v Železných srdcích vůbec nenadchla, asi v polovině filmu mě zcela uchvátila scéna, která geniálním způsobem vyčnívala z řady. Je to scéna, kde Brad Pitt a Logan Lerman jsou na "návštěvě" u německých slečen, které náhodou objeví a přijde za nimi zbytek jejich čety. Najednou se mezi nimi rozpoutá pře, protože každý chce s němkami komunikovat jiným způsobem. Ayer zde dokonale navodil pocit stísněnosti a nemohoucnosti z pohledu Logana. Ze scény je také poznat, jak dlouhou dobu vojáci strávili v tanku - nejsou schopni normálního jednání s lidmi. Takových scén bych si přál ve filmu mnohem víc, kdy se sociálně střetávají životy vojáků a normálních lidí, ale bohužel se Ayer zaměřil více na akční stránku snímku. Fury je oslavou amerických válečných hrdinů a hlavně ukázkou toho, že takové vzpomínky, jako mají právě ti hrdinští přeživší, by si nepřál nikdo z nás. [6/10]