Popluh

Jedna z mých nejoblíbenějších Pixarovek, jejíž počet zhlédnutí se u mě šplhá snad už i k dvojciferným číslům. Film obsahuje neuvěřitelné množství podařených gagů, které by normálně vystačily hned na několik animovaných filmů u jiných studií. Přestože se po příběhové stránce jedná o naprostou klasiku, Pixar si mě i tak omotal kolem prstu a já se zaujetím sledoval klasický přerod Bleska. Všemu tentokrát pomáhá i dokonalý český dabing (hlavně Macháček neskutečně potěšil), který se neskutečně povedl a dokonce mě zaujal více než původní znění. A to už je co říct.

Dokonalý koncert umocněný zvláštní atmosférou Madridské arény. Výborná show, kapela ve skvělé formě a všechny velké hitovky pohromadě dohromady tvoří další z velkých koncertních zážitků, kterému neubírá nic ani zprostředkovatel v podobě televizní obrazovky.

Značně ohraný a nepřekvapivý příběh neskutečně táhne celé herecké obsazení v čele s Russellem Crowem, Ridleyho jistá režie a hlavně nádherná kamera která filmu dodává tu pravou podmanivou atmosféru. Po několika zhlédnutích nemůžu jinak než zvednout na plný počet, tohle je totiž přesně ten film do deštivého odpoledne ke sklence (lahvince) vína. 90 %

Jedinečný zážitek kterému v rozletu nezabránily ani limitované možnosti monitoru na notebooku. Gilmour se svojí partou prostě prokazují svojí hudební genialitu, kterou ještě umocňuje geniální setlist, který kromě celého Gilmourova sólového alba On an Island nabízí i ty největší fláky Floydů, ve dvou závěrečných případech ve spolupráci s Davidem Bowiem. Dvě a půl hodiny utečou jako voda a vy si zkrátka přejete, aby to nekončilo. Gilmour si navíc do své show v majestátním prostředí pozval kromě Bowieho i řadu legendárních muzikantů, takže to v Royal Albert Hall místy kvůli zvýšenému počtu šedivých "staříků" vypadalo spíš jako na srazu KSČM než jako na rockovém koncertu. Zdání ale skutečně klamalo a každý si svým výkonem ubral minimálně několik desítek let. Gilmourův výkon snad nemá cenu ani komentovat, ten chlapík prostě umí s čímkoliv na co šáhne (nebo do čeho foukne). Zkrátka jedinečný koncert bez hluchého místa. 100 % R.I.P. Richard :(

Je mi celkem jedno, co se dělo v těch několika zemích celý den předtím. A to i přes to, že se zapojili třeba U2 nebo moji oblíbení Muse a desítky dalších. Nene, přestože jsem před pěti lety Live 8 sledoval, tehdy jsem ještě nemohl docenit pravý význam té akce. Nejen ten lidský, ale hlavně ten hudební. A vrchol všeho nastal v Londýně kolem jedenácté večer, když na scénu nastoupila parta šedivých taťků, možná až dědečků, od rodin a rozehrála svůj Epilog. David Gilmour a Roger Waters po více jak 20 letech od rozpadu nejslavnější formace Floydů opět na jednom pódiu. Samozřejmě nechyběl ani Nick Manson a Rick Wright. A už od pohledu bylo jasné, že si to tahle čtveřice i přes všechny ty spory, které několikrát vedli až k soudním tahanicím a souboji právníků, nepokrytě užívala a desítky tisíc fanoušků v publiku s nimi. Floydi potvrdili, že jejich hudba nestárne a opět nabídli dokonalé hudební představení a potvrdili, že jejich hudba je silná i bez jinak typické monumentální světelné show. Pozorovat Waterse s klukovsky radostným výrazem ze hry užívajícího návrat do svého milovaného a léta hýčkaného dítka nebo Gilmoura, který i přes ztrátu vlasů neztratil nic ze svého geniálního hudebního umu bylo pro mě nepokryté potěšení. I když je tohle dost možná poslední tečka, kterou Pink Floyd ve své nejslavnější a nejsilnější sestavě předvedli, ty radostné pocity u mě převládají nad tou melancholií.

Pro mě je tohle asi nejlepší koncert všech dob. Parta kolem Davida Gilmoura neskutečně válí a předvádí 110 % výkon ve všech ohledech a místy opravdu dost těžko uvěřit, že je tohle živák, tak dokonale přesně jsou jednotlivé skladby zahrané a zazpívané. Přidejte si neuvěřitelnou světelnou show, která vrcholí audiovizuálním orgasmem na druhou který musel odpálit elektřinu půlce Londýna a vyjde vám neskutečný zážitek po jehož zhlédnutí nezbývá než závidět těm, kteří měli tu čest být na místě. Tohle není koncert s velkým K, tohle je koncert s velkým K, O, N, C, E, R i T.

Absolutní syrový námrd.

Jestli někdy Dormael natočí film podle Kaufmanova scénáře... radši ani nepomýšlet...

Opravdu výborná myšlenka, vynikající zpracování a skvělá pointa. Na poli 5 minut vážně nemám námitku.

Geniální :D