Bluntman

Sandler byl považován za nejslabšího ze stand-up komiků, kteří se etablovali do komediálních rolí v celovečerních filmech ze slavné Saturday Night Live. Bořil tabu a nebál se být politicky nekorektní a sarkastický, což pro jeho pozdější tvorbu - tu filmovou - potom už neplatilo, dokud nepřišel se ZOHANEM. Ten měl našlápnuto k tomu, alespoň podle první čtyřicetiminutovky, stát se "komedií roku", ale svižné tempo spolu s nekorektním humorem poukazujícím na rasovou segregaci jde zvlášť v poslední třetině do Talibanu a KRYCÍ JMÉNO KADEŘNÍK se stává schématickou a politicky korektní podívanou (ani ten heterosexuální pár na konci a mravní ponaučení nebude chybět). Což je škoda, velká škoda, protože Sandler zde prvně nehraje vyloženě hloupou postavu, a tak i humor je o něco inteligentnější, Schneider je snad poprvé snesitelný a ústřední postava je - na rozdíl od Myersova LOVE GURU - dostatečně nosná na celovečerní film. Ale stále platí, že herci ze SNL by si měli podřizovat film, ne on je, na což ZOHAN dojíždí. Ale stojí za to se nechat ostříhat a osouložit tímhle "Kangaroo" v kině.

Neuvěřitelná pecka o síle tisíci bombami ověšených krys (pochopíte, až uvidíte), která přebírá konceptuální model z KLUBu RVÁČů (ironické glosy hlavního hrdiny mimo obraz, zcizovací prkvy v podobě promluv do publika...) a MATRIXu (míchání východních a západních vlivů, teorie o nadčlověku přenesená ale do našeho světa...) . Bekmambetov se svou schopností bravurně rytmizovat akční scény (když začínají, průměrná deĺka záběru se pohybuje kolem 8-6 sekund, vrcholí kolem dnešního standardu 1-2), zakomponovat do světa podvratně reklamu glosující dění a ironicky přistupovat k žánru prokazuje, že ne vždy Kazachstánec rovná se Borat. S WANTED mám ale drobnější problém týkající se toho, že nám tahle adaptace nesmírně fašistického komiksu (kterého se naštěstí drží minimálně) říká, že se staneme Vyvolenými, pokud jsme na to geneticky předurčeni a osvobodíme se tím, že začneme zabíjet lidí, což je prozentováno jako hrozně cool. Tahle fašistická ideologie, která se cudně kryje za levicový fíkový lísteček s kritikou současné společnosti toužící po IKEA stolečku, je ale omluvitelná, protože WANTED obsahuje nesčetné množství zcizovacích prvků a dovoluje nám se dívat na danou scénu z více úhlů pohledu, protože se přefokalizovává z postavy na postavu. Je to fašistické, ale boží a sexy. Podvratné ve své podvratnosti.

LFŠ 2008 Nigeríjský horor z roku 1999. Pochopitelně jsem si ho nemohl nechat ujít, protože kdy má člověk možnost vidět film natočený za několik dní (nebyl to ani týden!) a distribuovaný výhradně na VCD, aby nemusel projít tamní cenzurou a mohl bořit tabu, na což vsází především? Promítání z VCD sebou nese sice otřesnou kvalitu kostičkovaného obrazu a nevýrazného, špatně komprimovaného zvuku, ale ve spojitosti se správně naladěným publikem a voice-over překladem se jedná o nezapomenutelný zážitek. Takhle dobrý trash dovede v současnosti natočit totiž opravdu málokdo, a to je údajně horrorová nigerijská scéna přijatelnější a povedenější než ta akční (spočívající v tom, že se v akčních filmech jen utíká...)._____ "Zápletka" se točí kolem čarodejnického spolku, který postupně prostřednictvím dětí uhrane jejich rodiče a ústřední záporačka se snaží získat svého syna a zbavit se lidí, kteří by jí v tom překáželi. Přestože poslední třetina je výrazně méně zábavná než zbytek, směs otřesných hereckých výkonů, v nichž pláč vypadá stejně jako smích, dadaistických dialogů ("Chci mít penis," říká čarodějka-žena. "Třikrát pleskni", odvětí Belzebup. Čarodějka třikrát pleskne a naroste ji metrový penis. "Teď se můžeš vdát za svého syna a mít sex se svou snachou," dodá Belzebup.) a scén křičících po zkultovnění (vlci vytrhávající dělohu! děloha visící v jeskyni za strop! matka oznamující, že se krom smrti syna nic nestalo! telefonát po probuzení! vyloupnutí očí! nestartující auto! znásilnění metrovým penisem! elektrický šok!... je jich nespočet) dělá z END OF THE WICKED nezapomenutelný "zážitek". Film je pro vaši krevní skupinu, pokud vás rozesměje úvodní záběr letících afro-čarodějnic, který ja na úrovni ukázky na druhou SAXANU, a následující telefonický monolog: "Kolik je hodin? Proč voláte v tuto dobu? Cože? Co se stalo? COŽE? Loď? Ta loď? Ne! Měl jsem v ní víc jak dvacet milionů. NE! (...) Jaká loď?!?"

LFŠ 2008 Není to zachycení šamanské bubnovačky, nemá to 10 minut a není to dokument, ale zdlouhavé, a tudíž nudné, to bezpochyby je. Rouch měl novou kameru, zbytek jednoho filmu, tak si chtěl vyzkoušet, nakolik s tím umí pracovat a jal se bezkoncepčně natočit svou chůzi a přípravu na kmenovou slavnost. Není to hypnotické, je to amatérské a nehodlám za regulérní dokument považovat krátkometrážní zkoušku, jestli kamera funguje, když mi zbyl ještě jeden film.

LFŠ 2008 Rouch měl poslechnout svého blízkého přítele a učitele a film zničit, protože takhle promrhat možnost natočit rituál, ke kterému se hned tak někdo nedostane, se jenom tak nevidí. Je sice hezké, že se domorodci nemohou dívat na dokument-záznam rituálu, protože se při sledování uvedou do stejného stavu, v jakém byli po čas rituálu, ale na jiné publikum ona hypnotická atmosféra nepůsobí, protože místo toho, aby se vyprávělo obrazem, spoléhá se na dovysvětlující komentář mimo obraz a o transcendenci z pohledu bílého diváka nemůže být řeč. Navíc etnografický dokument, jak Rouch ŠÍLENÉ MISTRY nazývá, pozbývá svého valného smyslu, pokud nedovede navodit stavy, které dokumentuje, a ani bez znalosti daného kulturního kontextu zprostředkovat divákovi smysl rituálu. Nelze se ani tak moc divit přijetí, kdy domorodci, kteří film viděli, na něj nádavají, protože je vykresluje jako primitivy, což je opak obrazu, kterého chtěli dokumentem dosáhnout, a bílí diváci, ať již evropští nebo američtí, ŠÍLENÉ MISTRy považují za zábavnou perodii s nulovou hodnotou. Tak přísný odsudek si Rouch sice nezaslouží, ale dokumenty by se měly točit - alespoň tohohle druhu - s určitým pochopením. Místo transcendentního stavu se tak u mě dostavily mikrospánky, což - předpokládám - nebylo záměrem.

LFŠ 2008 Výborná záležitost, která na svou dobu musela být neuvěřitelně formálně progresivni a která i v současnosti, zahlcené paradokumentárními filmy (BLAIR WITCH, CLOVERFIELD, REC, DIARY OF THE DEAD...), má stále co říct. Tvůrci si připravují živnou půdu úvodní přednáškou podpořenou obrazovým materiálem, aby následně inscenované a stylizované scény sabatu působily co nejvíc věrohodně, a daří se to bez jakýchkoliv problémů. Odvážná podívaná (v pravém slova smyslu "podívaná"), která rozrušuje maloměšťáky a podrypuje maloměšťáckou morálku, ale není lacinou provokací či satanisticky náborovým filmem, nýbrž co nejobjektivnějším pohledem na jeden "mýtus". Za plný počet, když si odmyslíte "hradištský" hudební doprovod, srovnatelný s interakcí drápů a tabule, na můj vkus přespříliš experimentální (nemluvě o tom, že kakafonie zvuků a zvukových efektů se zpěvem - konkrétněji křikem - se hodí k současným podívaným, nikoliv k "nemluvnému" filmu z 20. let minulého století).

WALL-E. Dokonal-E. Poslední filmy Pixaru už ani nepotřebovaly diváka (konzumenta) k tomu, aby byly zhlédnuty (zkonzumovány), protože se zabalily do úhledného balíčku a nezapomněly se ještě k tomu ohodnotit (ať již je to rozhovor dvou staříků o starých dobrých dobách a kluk na kole v ÚŽASŇÁKOVÝCH či jihnoucí Anton Ego v RATATOUILLE); ošklivost se vynahrazovala opojnou krásou (např. Rémy vynořující se ze stoky zíral na romantickou Paříž) a jednoduchý příběh s mravním ponaučením na bázi "neboď egoista a sobec, mysli i na druhé" se na rodinný film natahoval a vyprávění uměle povyšovalo (mýtizace cesty Marlina za Nemem slovestností v HLEDÁ SE NEMO)._____ VALL-I se těchto neduhů zbavuje a je tak nejdospělejším, možná i nejlepším filmem studia Pixar (na takové prohlášení mi ale chybí větší časový odstup). Zbavuje se i neduhů jiných animáků posledních let, a tak se nesetkáváme s komickou vedlejší postavičkou (švába za takovou nelze považovat a porouchaní roboti v akčním finále zatávají obdobnou funkci jako znetvořené hračky v PŘÍBĚHU HRAČEK či akvarijní rybky u zubaře v HLEDÁ SE NEMO), muzikálové či zpívané pasáže zde jsou prostřednictvím intertextových vložek směrem k HERRO, DOLLY!._____ VALL-I je depresivní animák s ryze filmovým snímáním, který hlediskové záběry využívá k větší procítěnosti a za jehož výpravu by se nemusela stydět jakákoliv apokalyptická filmová sci-fi, zvukové efekty jsou naprosto precizní a nepřekvapí, že je za ně zodpovědný Ben Burtt. Úvodní scéna zaujme tím, jak ladně se nediegetická hudba stane diegetickou a co se týče hudby, pracuje se na několika úrovních - Newmanova vhodně podkreslující dění na pláně, písně z HELLO, DOLLY! "zvněšňující" myšlenky postav a ryze parodická (Straussovo "Tak pravil Zarathustra" z 2001: VESMÍRNÉ ODYSSEY)._____ Je sice pravda, že akční finále mírně drhne (ovšem pouze napoprvé) a že úvodní originální cca. půlhodina beze slov, pouze s jednou reklamou ala BLADE RUNNER, je lepší než zbytek, ale... Stejně jako předchozí Pixarovky, i takhle je tematizací jejich vztahu s Disneym. Přetechnizovaná a odlidštěná posádka Axiomu, jejíž postavení se nezpochybňuje, totiž narazí na robůtka s osobností, poučeného starými filmy a vypravěčskými postupy (stylizace VALL-I do grotesky ala Charlie Chaplin, muzikálové vsuvky), který je zachrání a ukáže jim cestu. I ono enviromentální poselství (až na jednu scénu s kapitánem o uvědomění) není nucené a nepřijde mi nikterak pokrytecké kritizovat konzumní styl života, protože je to alespoň podvratné a takhle to může vyslechnout spousta lidí. Nejsem pokrytec, který VALL-I - kritiku konzumerizmu - označuje za pokrytecké dílo natočené za velkou spoustu peněz, kdy další se ještě vrazily do reklamy, přičemž onanuji nad SPEED RACEREM (viz Cival). P.S. Plakal jsem.

Co udělal Miller v 80. letech pro komiksového Batmana, to Nolan činí ve 21. století pro toho filmového. TEMNÉHO RYTÍŘE - bezkonkurenčně nejlepší komiksovou adaptaci všech dob, kterou půjde překonat opravdu stěží - lze vnímat jako takového pokračovatele millerovského ROKU JEDNA, v němž je (komisař) Gordon smířen s myšlenkou přivést do Gothamu dítě - syna, mladý ambiciózní (pro)kurátor Harvey Dent potírá u soudu zločince a do města se dostal nový arcilotr, Joker. Fanouška komiksů bezpochyby potěší, nakolik si tvůrci vyhráli s "porealističtěním" zrodů ústředních záporáků, kdy vycházejí z mooreovskéo KAMEŇÁKU, ale Jokera nelíčí jako nešťastnou obět zapletenou do nezákonných aktivit pro to, aby pomohl své ženě, nýbrž jako sociopatické ztělesnění iracionálna. Ústřední myšlenka opusu magnum Alana Moorea, tedy "záporák a kladný hrdina se navzájem potřebují, protože by jeden bez druhého nemohli existovat, a jsou tak odrazem sebe sama" je ovšem zachována._____ TEMNÝ RYTÍŘ je komplexním a rozmáchlým filmem nepřímo upomínající na gangsterské promyšlené ságy a mannovská existenciální thrillerová dramata s příměsí akce, v nichž ústřední roli sehrává město, které je dalším hrdinou filmu. (Nolan okázale odkazuje na Mannův NELÍTOSTNÝ SOUBOJ ve scéně "přepravy Harveyho" a na COLLATERAL při "souboji na diskotéce".) Postava Bruce/Batmana tak ustupuje do pozadí, protože hlavním hrdinou je Harvey Dent, o kterého svádí Batman s Jokerem boj, a tak se není čemu divit, že zatímco Joker působí jako katalyzátor dění, Batman je pozorovatelem, který se už ani nechce zapojovat, protože dává přednost Bruceovi, nikoliv sám sebou konstruované identitě Batmana. (Tomu odpovídají i herecké výkony, jimž dominuje nepřehrávající Heath Ledger bez jakýchkoliv manýr, který dává za pravdu všem tezím o posmrtném Oscarovi, převtělení se do role... a přitom nehraje realisticky pojatého komiksového záporáka jako Nicholson, ani komiksového záporáka par excellence, ale přímo studii patologického chování. Jeho role je divácky nejvděčnější, ale zvládá ji bez jakýchkoliv manýr a zamrzí, že ve spojitostí s ním a jeho smrtí se tak málo mluví anebo píše o Aaronu Eckhartovi a Gary Odlmanovi, kteří si umně pohrávají se svou mediální image a slouží - jako všechno ve filmu - celku.) Nejedná se ale přitom o film psychologický (na to zde chybí vysvětlení zrodu postav a motivace v některých případech, a přebývá užití elips ve vyprávění, viz večírek), nýbrž psychoanalytický, popř. "psychopatologický" - odrážející svět po 11/9. Otázky ohledně (ne)potřebnosti hrdiny, jeho úlohy ve světě, světlých a temných stránkách lidské psýché, využívání médií k šíření strachu a paranoie, kontrola a monitorování lidí prostřednictvím nich (a mnohé další) jsou aktuální, stojí za zamyšlení i následnou diskuzi a rozhodně se nepohybují v intencích světlé a tmavé, což film stvrzuje "relativizací" toho, v co obyvatel Gothamu/divák věří, ale naopak v "utvrzení" morálních a etických hodnot a jistot._____ Abych to zbytečně nenatahoval (už tak HO mám delší než Marius :-))... TEMNÝ RYTÍŘ funguje jak jako komiksové adaptace (což se Burtonovým výborným filmům nedařilo), tak i jako žánrová (thrillerově dramatická s příměsí akce) podívaná a výpověď o současném světě. Vypravěčskou sofistikovanost a hravost DOKONALÉHO TRIKU nahradila sice famózně promyšlená, emociálně drtivá a zhusta depresivní podívaná s lineárním, často paralelně se odehrávajícím dějem, která ale vždy přechytračí diváka ("Why so serious?") a ten za to bude rád. Vzor pro další blockbustery v nadcházejících letech, i co se týče akce (precizně nasnímaná a sestříhaná i ozvučená a ohudbená: kontinuitu v ní tvoří hudba, průměrná délka záběru se pohybuje kolem 5 sekund a stříhá se z polocelku na detail k vychutnání si vrcholu akce, a tak divák neztrácí přehled).

LFŠ 2008 Má to jít do distribuce. Nic proti tomu. Má to jít do distribuce... kinodistribuce. S tím už problém mám. Je sice nepochybně záslužné, že se dokumentární počiny dostanou do převážně klubových kin a promítají se tam z DVD, než navždy spočinou v archivech televize a bude je možnost vidět pouze na TV, ale... POSLEDNÍ MARINGOTKA na velká plátna nepatří. Má sice nápaditou kompozici obrazů a příběhy jednotlivých lidí jsou tuze zajímavé, jenže má skoro nulovou výpovědní hodnotu, kdy se nedozvíme skoro nic o dějinách fenoménu, o kterém dokument pojednává, a důvody, proč pomalu vyprchává, jsou zmíněny jen letmo a nepřímo, mezi řečí. Očividná je taktéž snaha tvůrců emociálně vydírat, když konfrontují dva lidi s podobným problémem - konec tradice maringotek - a osudem, což není v dokumentu fér, protože se dokument stává filmem, popř. stylizovanou podívanou. A co hůř, přestože tvůrci mají k tématu blízko, ve filmu je příliš mnoho keců a příliš málo představení s loutkami. Takhle se neuchovává jeden fenomén, ale jenom lidi, kteří byli u jeho konce a je jim z toho hrozně smutno. Na veřejnoprávní televizi rozhodně OK, do kin prosím ne... ale třeba to bude s doplněnými titulky lepší.

LFŠ 2008 Další prázdná marquezovská adaptace koketující s kýčem, která se tváří hrozně oduševněle, ale ve skutečnosti je nabubřelým "nic". Přestože mě ryze ženské, povětšinou introspektivní filmy neoslovují, dovedu je ocenit, jenže... VDOVA MONTIELOVÁ nemá ani pnutí mezi tím, co se odehrává v pozadí a co v popředí, jako je tomu u Antonioniho, a osobně nedovedu pochopit jednání hlavní hrdinky, která se smrtí manžela se chová jako uzlíček neštěstí (přestože by měla být ráda, viz Paldiniho komentář) a cloumá ulicemi několik dní v kuse, popř. polehává po posteli. To se jí cloumá, když má služebnictvo, které se o všechno postará, ale ne a ne docloumat na déšť, aby jí udeřil blesk, popř. doprostřed vozovky, aby ji sejmul náklaďák, přestože divákovi valnou většinu filmu slibuje, že se jde zahrabat (dokonce si na to vykope hrob!). Ten (divák) se pak baví vymýšlením způsobů, jak by mohla konečně chcípnout, nebo se pokouší o sebevraždu (ne, akreditačkou si nepodřežete žíly). Tahle telenovela (nasvědčují tomu jak scenérie, tak i chování postav a dějové (ne)peripetie) se snaží šokovat explicitními scénami popravy zvířat, popř. sexuálními hrátkami, ALE... je to mid-cult, popř. wannabe uměníčko.