Bluntman

Každý se s krizí ve svém osobním životě vyrovnává jinak, David Cronenberg s rozvodem se svou manželkou třeba natočením dvou diametrálně odlišných filmů v jednom jediném roce (Brood, Fast Company - 1979). Zatímco v Brood vyjádřil obavy o ztrátu dětí a svou manželku vypodobnil skoro jako sukubu v depresivním podobenství, Fast Company je pro něj první zakázkový snímek, na jehož natočení měl milion dolarů a v kterém se mohl naplno věnovat své pro spoustu lidí ne tak zřejmé vášni - autům. Ale divák očekávající další erotický thriller ala Crash bude zklamán, přestože zde jsou scény švédské trojky, naopak milovník závodů a formálně zatížený člověk si vychutná závodní scény snímané z ptačí perspektivy, naprosto pohodouvou a návykovou hudbu a ti ostatní zase ironizování filmových klišé a schémat a řízně napsané dialogy (Fast Company je první film, který Cronenberg nenatočil dle svého scénáře) a coolově přehrávajícího Johna Saxona. Fast Company je Cronenbergův dramaturgicky nejucelenější a nejmainstreamovější film, který ale bohužel nelze docenit bez plné znalosti autora a jeho díla. Perlička na závěr: Jedna z bývalých Playmate Playboye, Claudia Jenningsová, rok po natáčení filmu přišla o život při atuomobilové nehodě.

Rozhodně to není žádný experiment, jak se tvrdí zde v několika komentářích, a už vůbec ne hříčka (dost pejorativní označení), jak je možné se dočist v různých recenzích. Neustálé omílání toho, že něco takového by mohlo vzniknout u nás, nechám tentokrát stranou stejně jako tvrzení o tom, ža maďarská kinematografie posledních let od dob taktéž karlovarského objevu Revizoři má čím překvapovat a posunovat možnosti kinematografie jako takové. Pokud se dá Taxidermii něco vytknout, je to přílišná popisnost v samotném závěru, kterou trpěl i Pálfiho předchozí debutový snímek Škyt, a rytmická nevyrovnanost příběhů. Ale proč něco takového dělat, když tahle podívaná překypuje nápady a je k zbláznění vtipná, přičemž se jí v její ďábelské promyšlenosti ve spojování různých časů a prostorů pomocí jízd či rakurzů nedá upřít genialita sama? Ještě jedna věc: vzhledem k přechodu od surrealismu k hyperrealismu je nepatřičné filmu vytýkat laciné lpění na všech možných i nemožných bizardnostech a nechutnostech, už kvůli tomu, jak jsou zapracovány do samotného vyprávění. Zářný důkaz toho, že manýra může jednou sloužit i něčemu smysluplnému...

Obsluhoval jsem anglického krále přestává minutu po minutě, sekundu po sekundě být filmem a stává se reklamou... na pivo. Na český film poměrně netradičně a odvážně vyprávěný film (vše je nám podáváno skrze ústa starého Dítěte, kterého skvěle ztvárňuje Kaiser, jenž si dovolí tu scénu zrychlit, tu zpomalit apod.), ve kterém nefunguje nakonec zhola nic a ani ty Kaiserovy psí oči to nezachrání. Menzel se snažil obsáhnout všechno a nechybí mu nápady (úvod jako jedna z raných grotesek ad.), ale jeho poetika zde působí kašírovaným dojmem, ve scénách s nahotinkami je až starečky uslintaný a pouhé dvě scény z celého filmu jsou v rámci vyprávění dobře inscenovány. Obsluhoval jsem anglického krále mě sice méně iritovalo než Hřebejkovo Horem pádem, ale ve výsledku je to mnohem horší film (chybou je, že Menzel považuje diváka za hlupáka, a tak mu musí dobové záležitosti předžvýkat hlas vypravěče a "myšlenku díla", vhodnou k poetice muže s proutkem na festivalech, několikrát pro jistotu zopakovat), ve kterém stojí za pochválení maximálně kamera a vhodná hudba Aleše Březiny, dva prvky aspoň trochu navozující atmosféru. Velcí herci zde mají malé role a otrocky figurkaří, chybí jim překvapivě schopnost pointovat dialog, postavám jako takovým zas motivace a toporný Barnev s jedním výrazem na celý film není postava, s kterou by se dokázal divák ztotožnit, popř. s ní cítit. Na tak drahý český film (85 milionů) překvapí svou nepovedeností vyloženě rušivé triky, do oka bijící televiznost celého projektu a také odsouzeníhodné podbízení se většinovému divákovi. Podle Menzela jsou dnešní lidé "zlí, hloupí a zločiní", jeho Obsluhoval jsem anglického krále je zase film "tezovitý, hloupý a do dnešní doby nevhodný".

Break The Codes. Původně jsem přemýšlel dokonce nad jednou hvězdičkou, ale poté jsem si přátelé řekl ne, že tohle rozhodně není film, jehož směrem by se měla ubírat současná hollywoodská produkce a že nedat odpad jenom kvůli Ianu McKellenovi, který si z filmu délá otevřenou legraci, by bylo poněkud hloupé. Užil jsem slova "film", omlouvám se - Ron Howard, naprosto neschopný vypravěč, natočil za "přispění" nenápaditého scénáristy Akivy Goldsmana spíše divadelní hru anebo adventuru o přesunu z jednoho bodu do druhého (vykonstruovanou, schématickou, klišovitou, křečovitou...) bez možnosti ovládání, při které je nejdůležitější vyslechnout si neskonale hloupé a postupem času průměrně inteligentního člověka svou nafoukanou hloupostí urážející proslovy postav (dokonce i akční scény jsou situovány jako dialog!). Upřímně by mě zajímalo, kde se podělo 130 milionů amerických dolarů, když Šifra není dobrá ani po technické stránce a co víc, nedá se vnímat ani jako žánrová dobrodružná zábava, když si okázalým užitím hudby jako z německé televizní kriminálky a mystického střihu hraje na něco víc (takhle hloupý a nechtěně směšný blábol tady nebyl od Umučení Krista). Svícení scén podřízené přístupnosti, nulová práce s mizanscénou a téměř žádná hloubka ostrosti, zmatečný a okázalý střih dílo zkázy dovršují, o logických dírách velikosti průvanu v mých trenkách po čočkové polívce nemluvě. Herecké výkony na tom nejsou o nic líp, Howard je špatný dir-actor a když člověk pomine figurky jako Molinu a Rena, zbývá mu obstojný Bettany, neuvěřitelný Hanks a ve všech filmech špatně hrající Audrey Tatouová. Svým způsobem mám ten film ale rád, dialog mezi symbyolologem a jeho starým přítelem, který na něj vytáhne skutečnou vědu sémiotiku, mě vždy dokáže svou pompézní arogantností a demencí pobavit. To se nedá ale říct o celku, blockbusterové dno léta páně 2006.

Open Your Mind. And Everything Else. Shortbus otevírá záběr na Sochu svobody a ve filmu samotném se to jenom hemží různými referencemi na svobodu, její chápání a relativizování po osudném 11.9. 2001, kdy majitel(ka) klubu, ve kterém se všichni hrdinové filmu scházejí, prohlásí při pohledu na orgie, že je to jako v šedesátých letech, jenom s méně nadějí. (Ovšem má oblíbená je otázka „Kdyby ses fotila na Ground Zero, usmívala by ses?“, položená domině, anebo zpívání hymny při homosexuálním skupinovém aktu.) Po pádu falických symbolů Ameriky (řeč je samozřejmě o „Dvojčatech“ – Two Towers) se toho hodně uvolnilo, sám Mitchell se vyjádřil, že rozhodně kvituje novou vlnu ve filmech, které se nebojí být sexuálně otevřené (zvlášť těch evropských), ale chybí mu v nich jakýkoliv humor, čehož chtěl dosáhnout. A jak tvrdí, a jak Roger Ebert, slavný zámořský kritik přitakává, Shortbus není film o sexu jako takovém, ale o lidech a jejich sexualitě._____ Nejblíže má Shortbus k filmům Tsai-Ming Lianga, hlavně Umíněným mrakům. Liang vypráví o lidech v dobách vedra a bez dostatku pitné vody, kteří jsou si vzájemně vzdáleni, mají problémy se svými vztahy a nedokážou spolu pořádně komunikovat, a to celé okořeňuje soft-porno a muzikálovými scénami. Jenže tam, kde Tsai-Ming Liang používá v rámci narativu muzikálové scény posunující film dál, tam Mitchell užívá sexu jako metafory obecně platných věcí o vztahu._____ Shortbus sice nemá tak opulentní vizuální stránku jako Mitchellův debut Hedwig and Angry Inch, ale je mnohem rafinovanější ve vyprávění a baví se diváci jak se zaujetím v popkultuře, hlavně ti obdivující Přátele a roli představující Jennifer Anistonovou, tak i ti se zaujetím v umění, kteří poznají obraz Jacksona Pollocka, v němž se rozplyne na začátku filmu sperma… nejen Michael Mann točí filmy jako Jackson Pollock.

Tokyo Drifter je film-rozkoš, kterou nelze popsat, musí se zažít - přesto se o to aspoň trochu pokusím. Dezorz přirovnal Suzukiho k japonskému Jeanu-Lucu Godardovi a nic přesnějšího se ani napsat nedá, Suzuki velice důmyslně boří jednotlivé žánrové formulky a umně si pohrává s diváckým očekáváním, což, uznávám, nemusí sednout každému, ale člověk, který má nakoukáno a popř. i načteno, bude v jednom (sedmém) nebi. Na ČSFD sice stojí v žánru "akční", ale za to by se ihned mohlo přidat "thriller" (najdeme zde parafrázi Hitchcocka, kdy hlavní hrdina utíká před vlakem, falickým to symbolem), "muzikál" (paradoxně ani jedna z písní hlavního hrdiny není dokončena, vždy do toho vstoupí akční žánr a krvavý balet, o kterém se nesnilo jak Peckinpahovi, tak Wooovi, aneb Fred Astaire s kulometem) a "romantický" (celá ta žánrová uvědomělá hra zde slouží k postupnému odkrývání samotného gró filmu, hrdinovy emociální problémy a touha milovat ve zběsilém světě - s tím se potácí všichni Suzukiho hrdinové). Co čekat od filmu, jenž v úvodních minutách vykazuje vynikající práci s hloubkou ostrosti a mizanscénou, převede nám westernové antré hrdiny s nenuceným přechodem do neo-noiru a připraví nás na to, že nebudeme po čas sledování filmu na nic připraveni. Tokyo Drifter je mj. jasným inspiračním zdrojem pro Tarantina a jeho Kill Bill (intertextové odkazy jsou převážně povrchního rázu) a Park Chan-wooka (povrchní odkaz se taky najde, podobnost pistole z Drifter a Lady, ale Park je idee Suzukiho blíž než pubertální hračička Tarantino). TOP 5. :-)

Pravda je jednoznačně nejhorším dokumentárním počinem Jeana-Luca Godarda (z té necelé desítky, kterou jsem měl možnost vidět). Godard to i po letech přiznal a označil ho za odpadový marxisticko-leninský film, jenž pustil do běhu prostě proto, že za ním stálo mnoho psychologického úsilí. James Monaco má jistě v mnohém v knížce Nová vlna pravdu, sémiotický přínos dokumentu co do použití rudé barvy a pohybu v obrazu je nepopíratelný, ale Godard je dogmatik, demagog a dub, který se snaží navázat dialog s divákem, jímž ve skutečnosti opovrhuje, a zavést řeč s postavami, jimž se vysmívá. Záběry dělnické třídy či sedláků z pole, kteří najednou filozofují a většina scén s nimi je vykonstruovaná a křečovitá až hanba, jsou samozřejmě zajímavé, ale pokud Godard zaujímá za diváka stanovisko sám a pronáší, že je jedno, co ta která postava říká, je to výrazná chyba u dokumentu. Pokud odhlédnu od faktu, že zde mistr francouzské nové vlny, jehož filmy mám jinak velice rád, dosahuje mistrovství v demagogičnosti, že by mohl Michael Moore závidět, zbývá mi jen snad ocenit některé zábavné glosy (názory Chytilové jsou špatné, mluví jako buržoust Antonioni apod.). Pozoruhodné je, že narátory příběhu jsou muž a žena, Vladimir a Rosa, kteří si vyslouží později vlastní dokument. Odhlédnu-li ale od vyprávěčské stránky, pochopím i formálně záměrně nekvalitní kopii (jeden z dalších vrstev vtipu), pořád zůstává ideologický žvást, který je akceptovatelný pouze první část ze tří, v níž se díváme na stav České republiky skrz okénko auta. Nemám problém s Godardem politickým, přestože si víc cením mistrovství Truffauta, ale dávám přednost filmům vyžadujícím aktivní diváckou recepci, jako jsou Číňanka či Our music.